Kapitola 80.

LEKTVARY
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > AYLNO Kapitoly 71 - 80
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

„Vzhledem k tomu, že zmijozelští jsou zde dnes opět v normálním počtu,” oznámil Snape příští odpoledne, „budeme pokračovat v našem praktikování v kolejních párech. Připravte se a rozhodněte se, jak rozdělit Lávový lektvar, který jste vytvářeli minulé úterý.” Jeho černé oči projely místností a zastavily se u Hermioniny zdvižené ruky. „Ano, slečno Grangerová?”

„Ale jak nás budete hodnotit, pane? Vždyť na každém lektvaru budou pracovat tři studenti.”

„Pokud vám to dělá starosti, mohu váš oznámkovat hned.”

„Ne, pane,” řekla Hermiona a podívala se na Harryho, jako by čekala, že něco řekne.

Jo, to tak.

„Takže?” Snape přešel místnost, hábit za ním vlál. „Utvořte dvojice!”

Nott zachytil Harryho pohled a tak se Harry vydal jeho směrem.

„Chvíli mi to dělalo starosti,” řekl zmijozelský chlapec potichu, když si začal připravovat pomůcky. „Protože ty jsi mezikolejní pár sám o sobě.”

„Tak to mě nenapadlo,” téměř se rozesmál Harry. „Předpokládám, že jsem mohl koneckonců zůstat s Hermionou.”

„Je dobře, že jste se o to nepokusil, pane Pottere,” řekl Snape tichým hlasem, zatímco mu potichu prošel za zády.

Harry se podíval přes rameno a přikývl: „Ano, pane.”

Nott se usmál pod vousy. „Je to trochu divné vidět vás dva vycházet.”

Harry nevěděl, co na to říct, a tak jen odpověděl: „Dojdu do skladiště pro můj lektvar.”

Ale když tam došel, Hermiona už z něj vycházela s jeho kotlíkem v rukách. „Polovinu toho potřebuju,” řekl Harry.

Hermiona se zakabonila. „Nejsem si jistá kritickým množstvím. Nemyslím si, že by tento lektvar měl být dělen na dvě tak malé porce, ještě než bude dokončen.”

Neřekla ne, a pravděpodobně mluvila nahlas jen proto, aby si to mohla promyslet - Harry si pomyslel, že to Hermiona dělá často - ale stejně ho ten komentář naštval. „Jenže já pracuji s Nottem a ten byl minulý týden nemocný, takže žádný jiný nemáme!”

Hermiona přivřela oči. „Jo a já pracuji se Zabinim, kterému bylo taky špatně, jestli sis nevšiml?”

„Jemu nebylo jenom špatně; Snape říkal, že Nott byl jeden z nejhůře postižených!” Harry si nebyl jistý, proč to vlastně říká, zato věděl, že Hermiona, která tu stojí a svírá jeho kotlík oběma rukama, jako by byl její a ona bylo ochotna se kvůli němu prát, mu jde na nervy.

V momentě, kdy domluvil, se Hermiona zatvářila podivně a Harrymu netrvalo dlouho, než mu došlo proč.

„Pane Pottere,” ozval se mu přímo za zády chladný hlas. „Během vyučování jste povinen mne respektovat. Domnívám se, že jsem to řekl jasně.”

Harry, který byl právě pokárán, si prsty přejel přes svou jizvu, zpražil Hermionu pohledem a otočil se. „Ano, pane.”

Snape se podíval někam za jeho záda a když promluvil, v jeho očích se zlověstně blýsklo. „Máte nějaký problém, slečno Grangerová?”

„Ne, profesore.”

„V tom případě vám radím, abyste se nepokoušela si nějaký udělat, a pustila se do práce!”

Harry počkal, dokud Snape neodešel a pak řekl vztekle potichu. „Potřebuju z toho polovinu!”

„Tady to máš a vem si, co chceš,” vrazila Hermiona kotlík Harrymu do rukou. „Dobře víš, že jsem neřekla, že se nerozdělím! Jen jsem si chtěla být jistá, že budu schopna ten lektvar v pořádku dokončit!”

Harry se ušklíbl a šel pryč. Poté, co lektvar zahřál tak, aby byl tekutý, odlil polovinu do Nottova kotlíku, ten svůj podal zmijozelskému chlapci. „Můžeš to jít dát Hermioně?”

Nott vypadal trochu znechuceně, možná si říkal, že to Harry mohl udělat sám. Ale nakonec to udělal a dokonce se zdržel na krátký rozhovor. To bylo docela zajímavé.

No jasně, řekl si Harry sám pro sebe. S mudlou by se nebavil. Jen něco říkal Zabinimu.

***

Poté, co byly jejich lektvary nalité do lahviček, zazátkované a úhledně seřazené na Snapeově stole a všichni byli sbaleni k odchodu, se Harry rozhodl promluvit si s otcem. Počkal, dokud všichni neodešli ze třídy, pak se vydal dopředu a svůj batoh hodil vedle sebe na zem.

„Pane profesore?”

Pohled, kterým ho Snape obdařil, by Harry nazval káravým, ale Harry si nebyl vůbec jistý, proč tomu tak je, a tak mu to bylo k ničemu. „Ano, pane Pottere?”

„Chci se vás na něco zeptat.” Harry sáhl do svého batůžku a vytáhl hromadu pomuchlaných poznámek a pergamenů. Položil je na stůl mezi nimi, začal je prohlížet a hledal ten, na který si napsal svou otázku.

Když se mu nepodařilo nalézt ho hned, omluvně vzhlédl a uviděl otcovo obočí skutečně rozzlobeně zakaboněné. „Měl jsem pocit, že jsme se na tom už dohodli, Harry.”

Harry se podíval směrem, kterým se díval Snape, a došlo mu, že se Snape upřeně dívá na napůl přeložený pergamen, který dala McGonagallová Harrymu, když oznamovala sobotu v Prasinkách. Povolení.

„Omlouvám se, pane.” Harry pergamen popadl a cpal ho zpátky do batohu tak zbrkle a zběsile, až se mu podařilo rozsypat své poznámky všude na Snapeově katedře. Polovina z nich skončila na zemi. Harry se spustil na všechny čtyři a sbíral je. „Promiňte,” řekl ještě jednou, když konečně vstal.

Snape se na něj podíval pohoršeně a pak náhle mávl hůlkou a donutil dveře do chodby, aby se tiše zavřely. „Prosím tě, přestaň se nepřetržitě omlouvat a řekni mi, proč jsi tak nervózní.”

Harry položil své poznámky zpátky na otcův stůl. „Nechtěl jsem, abyste si myslel, že vás znovu žádám o povolení jít do Prasinek, i když už jste jednou řekl ne. To je všechno.”

Harry si pomyslel, že Snape nevypadá, jako by ho to přesvědčilo, jenže to byla pravda, takže Harryho nenapadlo, co dalšího říct.

„Dobře a na co ses mě tedy chtěl zeptat?”

„Týká se to Dracova Přání všeho dobra.” Když se mu konečně podařilo najít v poznámkách ten správný pergamen, Harry zblízka zíral na svůj vlastní rukopis a pokoušel se vzpomenout, co to vlastně potřeboval. „Jo jasně. Kaktus. To je ono. Myslím, že představuje ochranu i panenství. Jak to mám udělat, aby to Draco interpretoval tím způsobem, kterým já chci? Protože se obávám, že přitom, jakou má teď náladu, bude mít pocit, že se pokouším říct něco o jeho milostném životě. A to by mu mohlo připomenout Pansy.”

„Správný závěr,” Snape se díval na Harryho upřeně. „Po tom, co řekl Draco minule, je pravděpodobné, že bude ve tvém gestu dobré vůle hledat ta nejhorší možná vysvětlení.”

Harry se zakabonil, ale pak se to pokusil celé zlehčit. „Jo a pak bude dělat kousavé poznámky o mé výchově. Však víš, něco o tom, jak se od těch z nás, co byli vychovaní u mudlů, nedá očekávat pochopení kouzelnické kultury.”

„Přál by sis, abych ho pokáral za nějakou takovou hrubost?”

Jo, pomyslel si Harry. Jedné jeho části by se to opravdu líbilo. Ale jeho druhá část, ta, která chtěla být dobrým bratrem, věděla, že to není dobrý nápad. Zavrtěl hlavu. „Děkuji, pane. Ale Draco opravdu potřebuje vědět, že je rovnocenný. Jako při té záležitosti s kapesným...“

Ačkoliv, když se nad tím tak zamyslel, Draco nechtěl, aby jejich kapesné bylo stejné, že? Chtěl alespoň tolik, co dostal Harry, což bylo něco jiného než chtít přesně to samé.

Jako absolutní blb.

Snape si to evidentně myslel také. „To,” řekl soucitným tónem, „bylo odporné.” Harry těžko nemohl nesouhlasit, zejména, když bylo naprosto zjevné, že Snape měl už od začátku v úmyslu dávat Dracovi kapesné. Proč by jinak vyšel z místnosti ze čtyřiačtyřiceti galeony ve váčku? „Jo, bylo to od něj hrubé a rozmazlené. Ale chápeš, co chci říct? Když budeš kritizovat Draca pokaždé, když na mě zaútočí, bude mít pocit, že mě máš raději než jeho. A myslím, že by se choval ještě stokrát hůř.”

Mistr lektvarů souhlasně přikývl. „Musím připustit, že souhlasím. Takže tedy kaktus. Zajímavá volba. Z jakého textu čerpáš?”

Harry se znovu zblízka podíval do svých poznámek. „Myslím, že to byl Kouzelnický průvodce pro domov a rodinu.”

„To je samozřejmě školácká práce,” protáhl Snape.

To byla na něj docela zdrženlivá poznámka k důvěryhodnosti pramenů. „Co, to s tím kaktusem není pravda?”

„Slušný text k tomuto tématu by zmínil, že jen kvetoucí kaktus je spojován s panenstvím. Pokud dáš Dracovi nějakou variantu bez květů, nemůže se splést a bude mu jasné, že mu přeješ ochranu.”

Harry se ušklíbl a odložil své poznámky. „Ale stejně bude asi dělat, jako bych myslel něco hrozného.”

„To je pravděpodobné.” Snape se odmlčel. „Vím, že trávit v poslední době čas s Dracem je poněkud nepříjemné, ale přesto bych byl rád, kdybys s námi dnes večer povečeřel. A možná bychom si pak mohli zahrát kouzelnické scrabble, pokud máš volno.”

„Popravdě si myslím, že bych se měl raději smířit s Hermionou.”

„Pak tedy jiný večer v tomto týdnu.”

Harry vzdychl a pomyslel si, že by možná také bylo dobré, aby začal pracovat na tom eseji, který mu jeho otec uložil. Při všech svých normálních domácích úkolech, s průzkumem k Přání všeho dobra a hledání repelentního kouzla na Salsinu krabičku prostě neměl čas na něm pracovat. Popravdě neměl ani dost času na své domácí úkoly. Jenže sobota se rychle blížila a Harry chtěl mít ten esej hotový tak, jak slíbil, a navíc večeře byla zřejmě špatný nápad v každém případě. Možná, pokud Draco bude mít dost času být se svým novým otcem sám, přestane si myslet, že Harry představuje nebezpečí, a pak spolu znovu začnou všichni vycházet.

Harry naházel knihy zpátky do tašky a zavrtěl hlavu: „Omlouvám se pane, ale mám moc práce.”

„Ano, spoustu.” Snapeův tón byl poněkud zachmuřený, ale vypadalo to, že ten pocit rychle zaplašil. „Pokud vím, tvůj lexikon kouzel zatím neobsahuje kopírovací kouzlo, nebo už si to napravil?”

„Ne pane, ale udělám to.” Harry to v duchu připsal na svůj rychle rostoucí seznam povinností, na které si bude muset najít čas. Ještěže naléhal na Ginny, aby zůstala chytačem. Stejně by nenašel čas na famfrpálový trénink.

Ani na Brumbálovu armádu... někteří studenti ho žádali, aby znovu začali, ale Harry se rozhodl, že to není dobrý nápad. Nechtěl vypadat, jako že je nějaký expert, zejména ne teď, když jeho magie měla být slabá a porouchaná.

„Profesoři mi stále dávají úkoly, tak, aby Draco držel krok s ostatními, ale kopie tvých zápisků by byly užitečné. Kdybys měl problém provést to kouzlo, požádej o pomoc některého z tvých přátel.” Mistr lektvarů se mírně ušklíbl. „Domnívám se, že slečna Grangerová bude kompetentní.”

„Jo, dobře,” řekl Harry mírně překvapený. Když přemýšlel nad tím, že Snape teď bude Draca vzdělávat sám, nenapadlo ho, že se Mistr lektvarů bude chovat, jako by jeho syn nikdy nebyl vyloučen. Ačkoli to byl dobrý nápad. Mohlo by to pomoct pozvednout Dracovi náladu. „Pošlu vám dolů sovu každý večer hned, jak udělám kopii.”

„Osobní doručení by bylo také přijatelné,” řekl Snape a v očích mu blýsklo.

„A poslouchat, že já tam můžu courat, zatímco on zkysl uvnitř?”

„Hmm. To máš možná pravdu.” Otec se na něj drahnou chvíli jen díval. „Máš pocit, že ten Oční elixír nějakým způsobem funguje?”

„Ne...“

„A používáš ho tak, jak jsem ti přikázal?”

„Ano pane,” Harry se usmál a chystal se k odchodu, ale v tom si vzpomněl na něco, na co se mohl zeptat. Podíval se dozadu na zavřené dveře, pak vytáhl svou hůlku, držel ji tak, aby zakryl, že kouzlí bez ní a provedl pár průzkumných kouzel. Koutkem oka zahlédl, že se Snape tváří pochvalně. To bylo milé.

Pokoj už byl hlídán, ale Harry, předtím, než se zeptal, přidal své vlastní Silencio, jen tak pro dobrý pocit. „Už jste ty a ředitel měli možnost promluvit si s Belladonou a Erikem?”

Snapeovy oči zaplanuly: „Ano, jistě. Není to veřejná informace, ale tihle dva dostali Veritasérum, aniž by o tom věděli a...”

„Bella není alergická?”

„Dopředu jsem se ujistil, že není,” řekl Snape netrpělivě.

„Ačkoli jsem ani na chvíli nevěřil, že je. Pan Vanvelzeer trval i během velmi příkrého výslechu na tom, že viděl Draca běžet v den vraždy dolů ze schodů Sovince.”

Harry měl pocit, jako by ho někdo praštil do žaludku. „Ale... ale to přece není možné.”

„Ty kluku pitomá,” řekl Snape tím láskyplným tónem, který měl Harry tak rád. „Samozřejmě, že to není možné. Tvůj bratr byl v bezvědomí.”

Tak jak dokázal Erik překonat sérum pravdy?”

„Nedokázal.” zavrtěl Snape hlavu. „Harry, je to velmi jednoduché. Pan Vanvelzeer věřil, že říká pravdu.”

„Takže... hypnóza?”

„Daleko pravděpodobnější je paměťové kouzlo. Zejména, když uvážíme slečnu Uwannawichovu. Té se začaly během intenzivního výslechu vybavovat její vlastní vzpomínky. To je klasická známka neúspěšně zafixovaného paměťového kouzla. A také to mimochodem vysvětluje, proč byla tak zoufalá při myšlence na Veritasérum. Ať už její vzpomínky změnil kdokoliv, pochopil, že její mysl je daleko odolnější než u pana Vanvelzeera. Vložil jí tedy do hlavy přesvědčení, že je na sérum pravdy alergická v naději, že jí to uchrání předtím, aby na ni bylo použito.”

Když nad tím Harry přemýšlel, zakabonil se. „Proč to prostě nevrátili zpátky... aha, protože pokud je její mysl odolná proti vměšování, pamatovala by si pěkný zmatek.”

„Ano, až by byl pachatel v suchu, jak se říká.”

Ta myšlenka Harryho ohromila. „Takže ona a Erik během slyšení nelhali! Oni opravdu věřili, že toho dne Draca viděli!”

„Ano, ačkoli, jestli si pamatuješ, i při tom výslechu bylo svědectví slečny Uwannawichové daleko ostýchavější než pana Vanvelzeera. Evidentně to byl důkaz toho, že paměťové kouzlo bylo v jejím případě daleko méně spolehlivé.”

Harry vzdychl. „Takže... Lucius je vybral náhodou? Nebyli součástí spiknutí?”

Snape pokrčil rameny. „To nedokáži říct. Nicméně svědectvím na sebe přivolali pozornost. Nepřipadá mi pravděpodobné, že by něco takového připravil Lucius pro skutečné vrahy. Předpokládám, že oni oba jsou oběti machinace, které zatím nerozumíme.”

„Ale mohli by být součástí.”

„To mohli,” souhlasil Snape.

„A budeme to schopni nějak vyřešit, pane?” zeptal se Harry malomyslně. „Chci, aby byl Draco očištěn. Opravdu očištěn a to se stane teprve tehdy, až bude chycen skutečný vrah. Do té doby je nevinný jen na papíře. Rada školy ho vyhodila za něco, co neudělal!”

„Vyřešíme to,” slíbil Mistr lektvarů a podíval se na Harryho trpce. téměř rozzlobeně. Harry nechápal proč, ledaže to mělo co dělat s tím, že se Snapeovi nelíbilo, jak dlouho to trvalo. A nebo možná bylo opravdu těžké žít teď s Dracem, který se rozhodl být tak odporný, jak jen to je možné.

„Pozdravujte ode mne Draca,” napadlo Harryho říct. „A dobrou noc, pane.”

Snape vzdychl a Harry si nebyl jistý proč. „Dobrou noc, Harry.”

***

Trvalo to do čtvrtka, než Snape přišel na jídlo do Velké síně. Harry se po něm díval, ale nejen proto, že potřeboval svého otce tady, kdyby se chtěl pokusit o něco tak potencionálně nebezpečného, jako si sednout ke Zmijozelům. Zároveň si chtěl být jistý, že Draco stráví dost času se Snapem. A pokud se dalo soudit ze Snapeovi nepřítomnosti u jídla, zdálo se, že to tak je.

Ve čtvrtek se tedy objevil u večeře. Brumbál se na něj rezervovaně usmál a jeho modré oči zazářily, jako by chápal, proč Snape chyběl, ale zároveň byl potěšen, že ho má zase jednou u učitelského stolu. Když si sedal, Mistr lektvarů upjatě přikývl.

To všechno Harry uviděl z druhého konce síně, když vešel s Ronem a Hermionou po boku.

Takže to přišlo. Jeho šance jíst se Zmijozelskými. Najednou neměl ani trochu chuť do jídla, ačkoli ještě před chvílí byl hladový. Ve skutečnosti jím projely vlny nevolnosti, ale byl rozhodnutý nenechat si to stát v cestě.

„Musím se najíst s nimi,” řekl potichu svým přátelům.

„To nemusíš, Harry,” řekla Hermiona, zatímco si přendala těžký balík knih z jedné ruky do druhé.

„Musím, slíbil jsem to Dracovi. A navíc, Snape se díval a on je ten, kdo mi dal tento odznak, aby mi připomněl, že jsem také ve Zmijozelu.”

„Tak prostě jdi,” řekl Ron a strčil do něj. „Tím, že budeš váhat, se to nestane.” Harry se otočil a udělal krok zpátky.

„Co, tobě se ten nápad líbí? Vždy, když jsem mluvil s Nottem, vypadalo to, jako že tím nejsi příliš nadšený.”

„Ne, nelíbí se mi to, ale pokouším se tu být pro tebe tak, jak jsi mě žádal, takže prostě jdi, hned!”

„Aha.” Harry se usmál a cítil se o mnoho lépe. „Díky, Rone.”

Hermiona chvíli váhala a pak se ho pokusila pohledem povzbudit. To se Harrymu líbilo, dokonce i poté, co zamumlala: „Podívej se, jestli by ses nedozvěděl něco o zmijozelské nemoci nebo o Belle a Erikovi.”

Ron otočil oči v sloup. „Koho to zajímá?”

„Podívej, Ronalde, pořád je tu volně pobíhající vrah a možná i víc než jeden. Někteří z nás by možný spali klidněji, kdybychom věděli, že viník byl chycen.” A s těmito slovy zamířila do Velké síně.

„Někteří z nás by spali klidněji, kdyby byla zticha,” řekl Ron a díval se za ní.

„Ještě pořád si myslím, že vy dva byste se mohli smířit. Dříve, nebo později.”

„Jo, jenže ona je tak sebestředná. Čtyři dny mi vyprávěla o tom, jak bych měl lépe přijímat tvou adopci, jako by ona nenapsala ten nejstupidnější dopis v historii. tedy vlastně dopisy.” Ron vypadal, že o tom hodlá spustit znovu celou svou oblíbenou tirádu, pak ale zavrtěl hlavu. „Jdi a posaď se vedle svého nového přítele Notta. Myslím, že na to čeká.”

Harry si to nemyslel. Když se tím směrem podíval, uviděl Notta, jak si povídá s Crabbem, který seděl proti němu. „Není můj přítel.”

„Jasně, ale bude. Už jsem to předtím viděl, s Malfoyem.”

„Jeho jméno je Snape.”

„Do háje, já mu tak nemůžu říkat. Hádám, že to nakonec přece jen bude muset být Draco,” zakřenil se Ron.

Harry se rozesmál. „Zvykneš si na to.”

„Možná. Vím, že jsi nervózní, ale teď už prostě jdi!”

„Dobře.” Harry zachytil otcův pohled, pak prošel přes halu ke zmijozelskému stolu až k Nottovi, který přikývl a posunul se na stranu, aby mu udělal místo.

Harry překročil lavici, rozhlédl se po nejbližších šesťácích a sedmácích a posadil se. „Ahoj.”

Krom rozmrzelých pohledů se mu nedostalo žádné odpovědi, ačkoli to vypadalo, že Nott má v těle alespoň tolik cti, aby mu bylo chování jeho kolegů z koleje nepříjemné.

Rozhodnutý chovat se tak normálně, jak jen to bude možné, si Harry nandal pořádnou porci pečeného skopového a zelených fazolek a pak se posadil k jídlu, jako by se vůbec nic nedělo. Ticho okolo bylo tísnivé, protože i ostatní koleje ztichly, protože chtěli vidět, co udělají zmijozelští s tím, že se k nim Harry posadil.

Když Harry upřel pohled na učitelský stůl, uviděl Snape, jak mluví s McGonagallovu, ačkoli jeho oči neustále bloumaly okolo Harryho a jeho společníků. Zepředu dozadu, tam a zase nazpět, tak ostražitě a metodicky, až se Harry otřásl. Viděl Snapea na Samhainu a předtím ho viděl v myslánce, na té příšerné schůzce Smrtijedů, ale nikdy předtím mu tak jasně nedošlo, jak obdivuhodný špion musel jeho otec být.

Harry si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že se zatřásl, ale po chvíli zjevného váhání si Nott odkašlal a řekl nahlas: „Takže, Pottere. Myslím, že jsi letos neviděl příliš mnoho zápasů, ale víceméně to vypadá, že famfrpálový pohár získá Havraspár.”

„Draco a já jsme viděli jeden ze zápasů mezi Nebelvírem a Zmijozelem,” řekl Harry a všiml si, že Bella při vyslovení toho jména strnula. Nicméně Harryho ignorovala, otočila se na jednu ze svých kamarádek a začala jí rychle něco vyprávět.

„Jak se vede Dracovi?” řekl jiný hlas a Harry se otočil na druhou stranu, kde seděl Goyle.

„No, nemyslím, že by to byla velká zábava být vyloučen za něco, cos neudělal, ale je v pořádku.”

Goyle předtím, než odpověděl, snědl celé tři rolády. „Hodně mi pomáhal s učením.”

To bylo překvapující. Harryho nikdy nenapadlo, že by Draco mohl někomu s něčím pomoct. Tedy dřív. Ale stejně. Musel být nějaký důvod, proč ho Grabbe a Goyle měli tak rádi.

Draco jim říkal vlezdoprdelkové...

Pravděpodobně proto, že věděl, že jejich loajalita snadno zmizí. Ať už to bylo jakkoli, pomyslel si Harry, že je to smutné.

„A jak se ti teď vede ve škole?” zeptal se Goylea.

„Nestojí to za nic.” pokrčil rameny Goyle a vrátil se k jídlu. Harry nevěděl, co na to říct. Tedy dokud ho nenapadlo, že je to skvělá příležitost, jak pomluvit svou vlastní magii a přivést hovor na zmijozelskou nemoc.

Chvíli si hrál vidličkou s fazolí, postrkoval ji v kruzích po svém talíři. „Jo, jak já ti rozumím. Vyučování je teď pro mě taky těžké.” Pak, jako by mu došlo, že prozradil mnoho, dodal: „Tedy, jak jsem dlouho chyběl, chci říct. Už jsi dohnal to, jak jsi byl minulý týden nemocný? A co to vlastně bylo? Má už někdo představu, co to způsobilo?”

Goyl odpověděl, zatímco žvýkal své poslední sousto a připomněl tak Harrymu Rona. „Myslím, že nikdo neví, co to bylo. Ty puchýře, nebo co to bylo, opravdu bolely. Tak hrozně, že byl člověk rád, když omdlel... když jsem se vzbudil, bylo mi už o hodně lépe. Ale Nott se probudil s nářkem. Ten to měl o hodně horší.”

„Fakt?” Harry se otočil na druhou stranu.

Na krátkou chvíli vypadal Theodor Nott opravdu namíchnutě. Pak svůj výraz ovládl a věcně řekl: „Ano, někdy ti o tom budu vyprávět.”

Na své přátele by Harry naléhal. Ale zmijozelská polovina mu říkala, aby to téma opustil, nebo ne opustil, ale nechal si ho v zásobě a čekal, jestli s tím Nott sám nezačne.

Zbytek jídla proběhl celkem v přátelském tichu, prokládaný občasnými komentáři, které byly pečlivě vybrány tak, aby zněly neutrálně. Nikdo se neptal na Harryho práv jíst tady a nikdo neřekl, že tu není vítán. Ale Harry věděl, že to nic neznamená. Byli to Zmijozelové a jejich hlava koleje se dívá. Takže se budou pokoušet s Harrym vyjít.

Pro teď.

***

Buď jako ten druhý,” syčel Harry, zatímco držel svou neužitečnou hůlku jako zástěrku, když mířil prstem na čistý pergamen, se svou druhou ruku namířenou na své školní zápisky z dnešní hodiny Obrany.

Když se dveře do ložnice se zavrzáním otevřely, Harry se bleskově otočil připravený bránit se.

Ale byl to jen Ron, který naklonil hlavu se straně. „Jsi v pohodě, kámo?”

Harry se zatvářil trochu připitoměle, když schovával svou hůlku. „Jo, jen jsem byl do toho zabraný a tys mě vyděsil. Zkouším Duplicaro pro Draca a je to těžké to udělat.” Víc říkat nemusel. Ron tu byl v úterý večer, když Harry vymýšlel, jak to kouzlo udělat v hadím jazyce. Harry potřeboval obě své ruce, aby byl schopen udělat kopii správně, což znamenalo, že i když držel v jedné svou hůlku, chytrému pozorovateli by došlo, že kouzlí bez ní. Harry byl odsouzen dělat tohle kouzlo jen v soukromí. Což se ukázalo jako docela komplikované, když sdílíte ložnici s několika dalšími kluky.

Ale byl rozhodnutý svého otce nezklamat. Když rezignoval na své soukromí, rozhodl se, že požádá Hermionu, aby mu ten večer pomohla. Snape měl pravdu. Ona byla jediný další Nebelvír, který si s tímhle kouzlem poradil. Popravdě lépe než Harry. „Je Hermiona dole ve společenské místnosti?”

„Je ještě pořád se svými intelektuálskými kamarádíčky z Havraspáru,” zavrčel Ron. „Připravuje se na zítřejší test Věštění z čísel. Zjevně pro ni nikdo z nás není dost chytrý.”

Harry se pokusil Rona povzbudit úsměvem. „Ale jdi ty, vždyť my ani na Věštění z čísel nechodíme! A navíc, vždyť ji znáš; ona je o trochu víc zkvízovaná, než by musela být...”

Seamus se konečně navlékl do svého vršku od pyžama. „Trochu moc co?”

„Zkvízovaná. Zděšená z testů.”

Všichni tři kluci zírali na Harryho zmateně. „Je to kouzelnický slang.” Najednou mu v hlavě vyrostlo podezření. „Nebo ne?”

„Nikdy předtím jsem to neslyšel,” řekl Neville. Ron souhlasně přikývl. Harry si nemohl pomoct, ale vybuchl smíchy.

„On podváděl, ten had.” A když viděl překvapený výraz svých přátel, Harry pokračoval. „Draco. Hráli jsme kouzelnické scrabble a domluvili jsme se, že je možné používat kouzelnický slang. Řekl, že quizzex má dvě z jenom proto, aby ho mohl položit na pole s trojnásobnou hodnotou písmena!”

Seamus se rozchechtal. „To je šokující, Draco Malfoy podváděl. Už jsi poslal sovu na odbor hádanek?”

„Draco Snape.”

„Do háje Harry, my všichni víme, že je to tvůj bratr!” vybuchl náhle Ron. „Nemusíš to připomínat pokaždé, když někdo zmíní jeho jméno! Myslíš, že je pro nás snadné vědět, že zrovna on je tvůj bratr a smířit se s tím?”

„A ty si myslíš, že je pro mě snadné žít vedle někoho, kdo má Luciusovy rysy? Promiň, že nechci poslouchat, jak ho nazýváte tím příšerným jménem.”

„Co blbneš? Lucius Malfoy přece žádného ryse nemá! A myslím, že ani Draco by nic takového...“ Harry si byl jistý, že Ron neměl v úmyslu situaci zlehčit, ale přesně to se stalo.

„Myslím rysy jako způsoby, ne rysy jako zvířata,” vysvětloval a otřásal jím smích. „Má to co společného s tím, co zdědíš po svých rodičích. No nic. Někdy si říkám, že tahle škola má opravdu zvláštní osnovy...”

„To tedy nemá.”

„To tedy má...“

Neville se vmísil před tím, než se z toho mohla stát opravdová hádka. „Jak mohl měl... chci říct Draco, udělat slovo se dvěma z? Copak v kouzelnickém scrabblu není jen jedno?”

„Použil prázdnou kostičku...“

Z nějakého důvodu to připadalo Ronovi zábavné. „Použil prázdnou kostku, kterou potřeboval zrovna pro z ve slově, které ty jsi nikdy předtím neslyšel, pak položil to z na pole s trojnásobnou hodnotou písmena a tebe nenapadlo, že ten zmijozelský blbec lže?” S pusou od ucha k uchu se Ron zhroutil na postel a smál se na celé kolo.

„Napadlo mě to,” připustil kysele Harry. „Potěšilo by ho, kdybychom to slovo začali používat.”

„Jako by potřeboval být ještě namyšlenější,” zanadával Ron.

Harry raději neřekl, že si myslí, že uvnitř je Draco pořádně nejistý. „No dobře, tak tedy ne. Já teď jdu do společenské místnosti. Musím udělat ty kopie a prohlédnout ty další knihy o Přání všeho dobra, co mi vyhrabala Hermiona a pracovat na tom eseji, co mi uložil Severus a...“

„A máš v plánu taky spát?”

Harry nad tím mávl rukou. „Asi budu vzhůru dlouho. Ještě potom, co Hermiona zkopíruje moje poznámky, abych je mohl poslat Dracovi.”

Ron se zakabonil. „To může počkat do zítřka. Však víš.”

„Ne, slíbil jsem otci, že mu budu posílat poznámky každý večer,” trval na svém Harry. Neville se na něj podíval se zájmem, ale Harry to ignoroval. Neville nemohl rozumět tomu, čím Snape prochází, když se Draco chová jaké rozmazlený zmetek. Harry dlužil svému otci všechnu pomoc a spolupráci, které byl schopen.

„No dobře,” zamumlala Ron a zavrtěl hlavu. „Zkopíroval bych ti ty poznámky sám, i když jsou pro Draca, ale moje poznámky jsou vždycky příšerně rozmazané.”

„To je v pořádku.”

Harry vzdychl a zamířil dolů po schodech do společenské místnosti.

***

Měl už hotovu skoro polovinu své eseje, když konečně přišla Hermiona s náručí plnou knih. „Prosím tě, jak dlouho se učí havraspárští?”

„No, pokud vidím, ty jsi taky ještě pořád vzhůru,” řekla Hermiona a zřítila se na gauč na druhé straně stolu.

Harry vzdychl a posunul před ní svůj esej. „Řekni mi, jestli je ta poslední část jasná. Ten kousek o kouzelníku, který přidal magické vznášedlo na své koště a skončil uprostřed moře.”

Hermiona si přečetla jeho esej od začátku do konce. „Vypadá to celkem v pořádku, ačkoli si nejsem jistá, jestli profesor Snape ocení tvé famfrpálové analogie.”

„Jo, zmínil to,” Harry si vzal svůj pergamen zpátky, přečetl větu nebo dvě a měl pocit, že zní k uzoufání podobně, jako ty z prací prváků, které ho nechával Snape opravit. Jen v nich nebyly gramatické chyby. „Možná bych měl začít znovu od začátku.”

„Harry, je to v pořádku.”

„Ale to musí být víc než v pořádku. Severus byl na mě hrozně naštvaný a já mu chci ukázat, že chápu proč!”

„Harry...“ Hermiona zavrtěla hlavu. „No nic, však ty se s tím nějak srovnáš.”

„Srovnám s čím?”

„S tím, že máš tátu.” Odmlčela se, jako by pečlivě vážila slova, ale nakonec nic neřekla. Tedy alespoň ne o Harrym a o Snapeovi. Místo toho položila své knihy na stůl. „Jdu pozdě, protože mi jeden z Havraspárských řekl něco o Přání všeho dobra. Věděl jsi, že bys měl stejně pečlivě vybírat vázu jako rostliny?”

Skvěle, další hledání. To přesně Harry potřeboval. Jakoby už nebylo dost složité najít přání, které by Draco nemohl pochopit špatně. „Ne, to jsem nevěděl.”

Hermiona povýšeně přikývla, přestože se to sama dozvěděla teprve před chvílí. „Ať už vybereš cokoliv, mělo by to vystihovat novorozencova otce. V tomto případě Dracova.”

„Tak proto bylo moje Přání v lahvičce od lektvaru,” řekl Harry, když si na to vzpomněl. „Nechci se opičit, takže co mi zbývá, malinkatý kotlíček?”

„To by bylo úžasné!”

No pro holky možná, pomyslel si Harry. „Ne Hermiono, to je pitomost.”

„A co kdybys pod ním zakouzlil malinký plamen, který by nebyl ve skutečnosti horký...“ Hermiona se na něj podívala skrz své řasy. „Ne? Dobře. Pak je dobře, že jsem v knihovně našla tohle.” Posunula stoh knih přes stůl. „Rodinná historie. V každé z nich je něco o Snapeově krevní linii. Napadlo mě, že když tak trváš na tom, abychom tvému bratru říkali Draco Snape, mohlo by se jeho nové jméno stát takovým středem celého přání.”

Harry zrudl, když si vzpomněl, jak Ron nahoře reagoval na tu záležitost se jménem.

„Ale k čemu mi bude dobrá historie rodiny?” stěžoval si. „tedy, pokud tam není nějaká váza spjatá s tím jménem.”

„Je tu erb,” řekla Hermiona a prohlédla stoh knih, dokud nenašla tu, kterou hledala. Pak ji hodila Harrymu, aby se mohl podívat. „Tady.”

Erb rodiny Snapeů bylo napsáno v titulku. Pod tím byla ilustrace na celou stránku... Harry předpokládal, že to je erb, ale nepodobalo se to žádnému jinému erbu, co kdy viděl. A nejen proto, že se to hýbalo. Žádní koně, helmice nebo pera... popravdě nic na něm se nadalo rozpoznat. Erb byl tvarovaný jako štít, ale nebyl na něm žádný znak nebo symbol. Dívat se na něj bylo jako dívat se do kaleidoskopu. Abstraktní tvary se stáčely dokola ve složitém vzoru, barvy procházely všemi odstíny zelené, šedé a modré, jen občas přerušeny dalšími barvami spektra. Bylo to hypnotizující a podivné.

Ale docela se mu to líbilo.

„Nemyslím si, že by moje Duplicaro stačilo na něco takového,” zamumlal. Napadlo ho, že kouzlo bez hůlky by na to třeba bylo silné dost, ale hned ten nápad zaplašil. Po hledání informací, které potřeboval na ten svůj esej, věděl, že by to za to riziko nestálo.

„Myslím, že moje ano,” řekla Hermiona s úsměvem. Vytáhla z jiné knihy kus pergamenu a podala ho Harrymu.

„Hezké.” Harry si prohlížel kopii zblízka. „Místy je to trochu moc modré...“

„Zkoušela jsem to šestnáctkrát,” přiznala Hermiona. „A tenhle je nejlepší...“

„Proč si dáváš tak záležet s něčím, co je pro Draca?”

„Je to pro tebe, ty troubo. Dřeš se na tom, odložil si školní práci, jen abys přišel na to, co mu přát.”

„Jo, ukázalo se, že je to těžké.”

„To bych řekla.”

„On se najednou chová jako úplný pitomec.”

Hermiona se rozhihňala. „Najednou? Kde jsi byl posledních šest let?”

Harry na ni vyplázl jazyk.

Hermiona si odhrnula vlasy z tváře. „A mimochodem, Padma se ptala, jak se máš, tím to celé začalo. Řekla jsem jí, že chystáš Přání všeho dobra a ona chtěla vědět, jaká váza bude reprezentovat Snapea. A když mi došlo, že bys to měl vědět, řekla jsem si, že se ti pokusím pomoct.”

„A to jsi udělala,” ujistil ji Harry. „Snapeův rodinný erb. To je perfektní! To reprezentuje Severuse přesně tak, jak by mělo. Tedy aspoň doufám, že ano. Nedá se z toho vyčíst, jestli je to ta správná větev Snapeů. Myslím, že si Draco myslí, že trochu žárlím na to, že on se jmenuje po tátovi a já ne, a možná mi to pomůže ukázat mu, že mi to nevadí.”

„A nevadí ti to?”

„Samozřejmě že ne,” řekl Harry nepřítomně, myšlenkami u jiné věci. Možná, že jeho hledání přání bylo úplně špatně. Možná, že kdyby začal u jména Snape a u Dracovy potřeby být viděn jako někdo jiný než Malfoy... „Jsi úžasná!” vykřikl náhle. Popadl pergamen a přetrhl ho na půl.

Hermiona se zamračila. „No, dobře, ale Harry, ten esej... nebyl tak špatný...“

„Ne, ne, to byly mé poznámky k Přání,” vysvětloval Harry. „Najednou mám daleko lepší nápad, jak se rozhodnout, a ani Draco si nebude moct stěžovat. Tedy doufám, ne jestli... no prostě nevím, jestli to bude fungovat, ale stejně to chci zkusit. Ale budu muset začít hledat znovu.”

„Znovu!”

„Jo, ale vyplatí se to. Hmm, tedy pokud budu mít ráno seznam a poprosím profesorku Prýtovou, aby mi ty kytky sehnala. Třeba existují expresní sovy nebo něco takového.”

„Nač ten spěch?”

„Chci to mít hotové do soboty, až půjdu na mé cvičení z Lektvarů,” vysvětloval Harry. „Hmm, ačkoli musím ještě dokončit jeden a půl dlouhý stopy esej a to nemluvím o tom, že musím dohnat další mé domácí úkoly...”

„A to nemluvíš o spánku,” řekla Hermiona, zatímco se zívnutím vstala.

„Jo, tak o tom mluvil i Ron,” řekl Harry.

„Ron toho vůbec dost namluví, co?” Hermiona se zakabonila a začala si sbírat věci. „Neříkej mu, že jsem ti pomohla s přáním, pokud nechceš poslouchat spoustu řečí o tom, jak milá dokážu být najednou na Draca.”

Harrymu poklesla čelist. „Ron si myslí, že jsi milá na Draca?”

„Kdo ví, co on si vlastně myslí?” Hermiona s prásknutím zavřela knihu. „Kdo ví, jestli vůbec myslí?”

„No... a jsi? Však víš, milá na...”

„Harry Pottere!” Hermiona se na něj vztekle dívala. „Vím, že jsi ho přijal jako bratra a jsem opatrná, abych neříkala, co si doopravdy myslím! Už jsem dostala svou lekci o vměšování se do rodiny. Tvůj otec mi pořád ještě neodpustil. Ale co myslíš, jsem na Draca milá? Upřímně, Harry...”

„Můžeš říct, co si o Dracovi myslíš,” řekl Harry. „Ale nechci slyšet nějaké narychlo stvořené teorie o mé potřebnosti a podobné hlouposti.”

„Aha.” Hermionin výraz změkl. „Myslím si, že je šťastný, že jsi na jeho straně a že jsi desetkrát lepší člověk než on a že, jestli tě zraní, bude mít co do činění se mnou. A ano, také si myslím, že není tak zlý, jak býval, a ta záležitost s jeho otcem... to bylo příšerné.”

Harry odolal pokušení trvat na tom, že Snape je Dracův otec. Věděl, co má Hermiona na mysli, a ta scéna nahoře na věži mu ukázala, že na to možná v téhle věci trochu moc tlačí.

„A poté, co jsem to viděla,” pokračovala Hermiona, „bylo snazší pochopit, co z něj udělalo takového malého hnusného nenáviděného pitomce. Zmínila jsme to před Ronem, který trval na tom, že je to idiot. Ale prosím tě, neptej se mě, jestli jsem milá na Draca. Už jen z té myšlenky se mi dělá zle. I když vím, jak moc ti tenhle rok pomohl.”

„To pomohl.” Harry si nalil sklenici vody z bezedného džbánu, který před časem přinesl Dobby „Budu muset začít znovu s těmi Přáními a dokončit esej. Kdybys zítra přenesla ten erb na nějakou sklenici, nebo vázu, byl bych vážně rád.”

„A na jakou sklenici nebo vázu?”

„Pravděpodobně na něco s hladkými stěnami, to je jedno.”

Hermiona přikývla. „Mám zůstat vzhůru a pomoct ti s tím hledáním?”

„Ne, máš ten test z Věštění, na který ses tak připravovala.” Harry jí gestem ruky dal najevo, aby už šla pryč a rychle mrkal, aby udržel oči otevřené. „Budu v pořádku. Ale mohla bys mi prosím zkopírovat moje poznámky? Už jsem to zkoušel dřív, ale...“

Hermiona udělala kopie, smotala je, převázala kouskem provázku a nechala je na kraji stolu, připravené pro Harryho sovu. Hedvika už to znala. Všechno, co Harry musel udělat, bylo tiše jí zavolat, aby vylétla oknem ložnice a přistála na okně společenské místnosti. „Pro Severuse,” vysvětlil jí a ona zahoukala, když si to zamířila pryč.

Snape se k tomu pravděpodobně nedostane, dokud nepůjde do třídy, nebo snídat do Velké síně. Ale to bylo v pořádku, vzhledem k tomu, že mohl ze své třídy nebo kanceláře poslat poznámky Dracovi krbem. Jakmile byla Hedvika pryč, Harry vylovil z kapsy Salsu a podrbal ji na krku.

Měla by teď být trochu spokojenější, když už našel repelentní kouzlo pro její krabici. Ačkoli to byla Hermiona, kdo to kouzlo ve skutečnosti provedl. Někdy, pomyslel si Harry, je tahle magie spjatá s hadím jazykem skutečně na obtíž. Naučit se nové kouzlo bylo mnohdy skutečné utrpení. A tento týden skutečně neměl čas vymýšlet kouzlo, které pravděpodobně udělá jen jednou. Ještěže taková chytrá čarodějka, jako je Hermiona, je jeho kamarádka.

Sedl si na podlahu, konferenční stolek mu sloužil jako stůl a začal hledat knihu, která má rostliny seřazené podle abecedy, místo toho, aby je měla podle magické náležitosti. Erb rodiny Snapeů stále připoutával jeho pozornost. Vážně je to docela hezké, pomyslel si Harry, když se díval na měnící se barvy a tvary. Popravdě to bylo tak fascinující, že bylo obtížné podívat se jinam.

Nebo tedy dokud mu oči nepadly na iniciály H.S... tenká písmenka v pravém horním rohu emblému.

Je to erb té rodiny Snapeů, do které byl adoptován? Toť otázka. Protože se to chtěl dozvědět, začal číst.

Rod Snapeů je jeden z nejstarších a nejrespektovanějších v kouzelnické Británii. I když skutečný původ rodiny je neznámý. Jako nejstarší známý předek byl genealogickým kouzlem objeven obuvník, který údajně šil boty, které se prý nikdy neprošoupaly...

Harry se zakřenil při představě, jak bude Draco reagovat, až se dozví, že by adoptován do rodiny ševců... jemu tahle historie připadala fascinující, i když vážně přemýšlel, jestli čte o těch správných Snapech. Harry předpokládal, že Severus by to věděl, ale neměl v plánu se ho zeptat. Možná jednou, až bude mít jeho otec náladu mluvit o své rodině...

Proč jen nemůžou být Dějiny čar a kouzel zajímavé?

Odpověď na to byla jednoduchá. Harryho nezajímaly bouře skřetů, ale tohle ano. A hodně.

Přečetl si celý článek, který patřil k erbu, pak na chvíli odložil své domácí úkoly, esej i přání, otevřel další, ještě tlustší knihu a hledal v ni jméno Snape.

Tahle byla lepší, i když se v ní nemluvilo o rodinném erbu. Tahle kniha byla jedna z těch encyklopedií, co se sami upravují; Hermiona mu založila část Smo - Sni.

Snape, Severus, stálo tam.

Potomek ševců, Severus Augustus Snape, momentálně zastává prestižní místo profesora Lektvarů na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Vytvořil nebo významně pozměnil nejméně šestnáct lektvarů, které se dodnes používají, včetně některých přísně střežených britským Ministerstvem kouzel. Toto jsou jeho známé práce, je však podezření, že je jeho práce na poli lektvarů daleko širší, ale vzhledem k tomu, že Snape stále odmítá rozhovor s nakladateli této publikace, je těžké objasnit pravdu.

Během obou Voldemortových válek měl Snape nezaslouženou pověst smrtijeda. Nicméně vyšlo na světlo, že jeho skutečná oddanost patří silám vzdorujícím Voldemortovi, především Albusi Percivalu Wulfricovi Brianu Brumbálovi. 6. listopadu 1996 se Snape stal nástrojem záchrany Harry Jamesem Pottera, čímž bylo odhaleno, že již dlouhá léta pracuje jako zvěd. Nedlouho poté Snape, který není ženatý, požádal Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin o povolení adopce Harryho Pottera. 21. března 1997 se také stal adoptivním otcem Draca Alaina Gervaise Walpurgise Malfoye (viz Malfoy, Lucius).

Harryho napadlo, že by Draco byl asi trochu zklamaný, když by viděl, že Harry má své vlastní heslo a on ne. Možná, že proto encyklopedie nezměnila jeho jména na Snape... no, to není důležité. Harry našel to, co potřeboval vědět. Erb patřil té správné větvi rodiny.

Odstrčil knihu o historii rodin stranou, i když byl v pokušení číst ji celou noc, a přitáhl si Abecedního průvodce rostlinami a jejich vlastnostmi. Harry vzdychl a nalistoval si S.

Za hodinu za dvě, pomyslel si, budu mít seznam těch rostlin.

A potom se pokusí dohnat tři dny úkolů a věcí, co si měl přečíst, které pořád odkládal.

***

V pátek ráno při snídani Harry téměř spadl do své ovesné kaše. A není divu. Byl vzhůru skoro celou noc. Dokončit esej mu zabrala tolik času, že nebyl schopný dokončit své domácí úkoly, ačkoli se pokusil si alespoň v rychlosti přečíst doporučený článek z Lektvarů. To zas bude víkend, pomyslel si zoufale. Nejen, že přijde o Prasinky a stráví celý den s Dracem, který bude pravděpodobně nesnesitelný, ale ještě bude muset strávit celou neděli nad úkoly.

Nedalo se s tím nic dělat.

„Hele lidi, jděte na hodinu Formulí beze mě,” řekl Harry, popadl ovesný koláček a měl se k odchodu. „Profesorka Prýtová má ráno volnou hodinu, tak jí jdu požádat o rostliny, které potřebuju.”

„Jsou výjimečné?”

„Popravdě nevím,” řekl Harry Hermioně a vytáhl z kapsy seznam. „saturejka, netík, akát, platan a echinacea. Co myslíš?”

„Myslím, že ti bude schopna dát všechno hned, až na ten platan.”

„Chci to přání na zítra,” bručel Harry. „Když by se to nestihlo objednat sovu, tak bych možná mohl najít něco dalšího od P.”

Ron se na něj překvapeně podíval. „Proč zrovna P? Aha... saturejka, netík... chápu. Proč to děláš?”

„Pokouším se mu předvést, že mi jeho jméno nevadí. Draco je na to trochu přecitlivělý.”

„Draco. Citlivý.”

„Jo, je.” řekl Harry a pak potlačil impuls bránit svého bratra dál. „Nicméně, kdyby se po mě Kratiknot ptal, řekněte, že jsem šel s profesorkou Prýtovou probrat něco o rostlinách. Uvidíme se na obědě.”

„Harry,” řekla Hermiona varovně. „Víš, že nesmíš jít nikam sám.”

Harry na to ve skutečnosti nezapomněl, ale zdálo se mu to čím dál tím méně naléhavé. I když nechtěl dát Snapeovi další důvod, aby se na něj rozzlobil. „Dobře, tak pojď se mnou a vynechej Formule taky.”

Hermiona vytřeštila oči. „Nemůžu zameškat vyučování!”

Ron se na něj podíval tak, že by mu došlo, že plácá nesmysly, i kdyby to předtím nepochopil z Hermionina tónu. „Promiň,” zamumlal a sklopil hlavu. „Jsem unavený.”

Hermiona se ho zeptala mateřským tónem. „Jak dlouho jsi byl vzhůru?”

„No... celou noc...“

Vzdychla, ale řekla jenom: „Půjdu s tebou za profesorkou Prýtovou během oběda, co ty na to?”

„To je příliš pozdě,” Harry nechtěl být protivný, ale vypadalo to, že mu Hermiona nerozumí. „Chci připravit Přání všeho dobra na zítra. Když to mít nebudu, bude si Draco myslet, že mu nic dobrého nepřeji...“

„On přece není takový pitomec, že...”

„Jo. Tak to si ho neviděla v poslední době. A navíc, Hermiono, on měl to hotové v momentě, kdy nám přišlo oficiální stvrzení adopce! A při tom, jakou má teď náladu, by každé další zdržení považoval za urážku! Pokud vím, dokonce i Snape přemýšlel, proč už to nemám hotové! Takže nemůžu čekat až do oběda, když by se ukázalo, že je potřeba něco objednat. Musím jít za Prýtovou hned!”

„Bojíš se víc, že zklameš svého bratra nebo otce?” zeptala se Hermiona a vytáhla obočí téměř až tam, kde jí začínaly vlasy.

„Já...“ Harry se nad tím chvíli zamyslel. „Popravdě si nejsem jistý.”

„Já s tebou půjdu do skleníku,” navrhl Ron se zlomyslným výrazem v očích. Jakmile promluvil, Harrymu došlo, jaký k tomu měl důvod. „Někteří z nás si cení potřeby přítele víc než hodiny Formulí.”

„Možná, že to, co potřebuje, je být v hodině, místo toho, aby se coural po pozemcích, kde ho budeš chránit jenom ty!”

Harry se rozhodl, že tuhle hádku nemůže vyhrát. „Rone, půjdeme?”

Hermiona se ušklíbla a poněkud nakysle jim pokynula, aby už zmizeli.

Harry a Ron byli už téměř ze dveří Velké síně, když se vedle nich objevil Nott. „Máš minutku, Pottere? Potřeboval bych s tebou mluvit.” Pak se odmlčel. „O samotě. Na konci chodby je pár volných tříd...“

Harry se instinktivně podíval k učitelskému stolu, i když si už dříve všiml, že Snape pravděpodobně snídá s Dracem. Což je v pořádku, dodal si sám pro sebe honem. Samozřejmě, že je to v pořádku.

A co se týče toho o samotě... Harry mluvil s Nottem víceméně o samotě toho dne, co se vraceli z hodiny Péče o kouzelné tvory a stejně je při tom viděli jiní studenti, včetně Rona a Hermiony. Prázdná třída, to bylo něco trochu jiného.

„Ron a já máme teď docela napilno,” řekl Harry a cítil, jak se Ron vedle něj uvolnil. To se brzy změnilo, když Harry dodal. „Můžeš jít s námi, jestli chceš.”

Nott se zamračil. „Musím být za deset minut na Přeměňování, ale... jo, dobře.” Vypadalo to, že pak už nic dalšího neřekne. Nebo možná jen čekal, až budou dost daleko od Velké síně.

Když došli na konec chodby, zastavili se.

Harry se podíval na Rona a všiml se, že jeho přítel drží hůlku v ruce připravenou.

„Takže, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?”

Nott se podíval doleva a doprava, pak si prohlížel Rona, jako by něco zvažoval. „Ptal ses mě na tu zmijozelskou nemoc. Proč u mě probíhala hůř, než u ostatních. Pamatuješ?”

Popravdě Harry se ptal na symptomy, ale nevyzvídal. Když se nad tím ale zamyslel, došlo mu, že jeho otázka mohla být pochopena i takhle. „Jo.”

„Nemohl jsem ti nic říct. Ne, když mě odposlouchával celý stůl,” připustil Nott, ztišil hlas a vypadalo to, že se i scvrknul, jako by se pokoušel skrýt. „Ale myslím si, že bys to mě vědět, abys tom mohl říct svému otci. Bella způsobila tu nemoc. Oba. Bella i Erik.”

Harry si pomyslel, že teď by se hodila trocha skepticismu a nedalo mu ani těžkou práci ho najít. „Bella a Erik, aha.”

„Věci se mají takhle...” Nott se znovu pátravě rozhlédl. „Myslím, že to byl omyl. Myslím, že chtěli udělat něco jiného a nepovedlo se jim to.”

„Jo? A co tedy chtěli udělat?” vmísil se Ron.

Nott se podíval na Rona tázavě. „Zabít mě, to je to.”

„Ale proč by tě chtěli zabít?”

Protože,” šeptal Nott, „chtěli říct bystrozorům, že viděli Malfoye běžet dolů ze schodů ze Sovince. Jenže jestli je jistá alespoň jedna věc, tak to, že Draco má příliš dobrý smysl pro strategii, než aby se choval takhle. I kdyby zabil Pansy ze... ach jo, kdo ví, ze vzteku nebo ze žárlivosti, pořádně by si to potom promyslel a určitě by neudělal nic, aby vypadal provinile. A navíc říkám ti, nikdy jsem nevěřil, že měl nějaký důvod ji zabít...“

„Má to, o čem mluvíš nějakou pointu?”

„Jo, Weasley, má,” stál si Nott tichým hlasem na svém. „Pochop to, byl jsem přesvědčen, že Bella a Erik lžou, a chtěl jsem vědět, co se doopravdy stalo. Chvíli jsem je sledoval, ale to k ničemu nevedlo. A tak jsem se jich na to zeptal přímo. Tedy ve skutečnosti jsem jim řekl, že jsem se potloukal u paty věže Sovince a že jsem Draca neviděl a netrvalo dlouho a udělalo se mi špatně. Chápeš?”

Ne, Harry nechápal a z jeho výrazu to muselo být jasně čitelné.

Prokleli mě! Nějakým novým hrůzným kouzlem, o kterém zatím ještě nikdo neslyšel. Myslím si, že pracují pro Luciuse Malfoye a dostali ho od něj! Ale začarovali ho společně, abych dostal dvojitou dávku v naději, že mě zabijí, ale místo toho se ta síla navíc rozšířila na celou společenskou místnost, takže se dostala i do ložnic a nakonec prokleli i sami sebe. Ale musel jsem to být já, kdo byl jejich cíl. Nebo proč by mi jinak bylo daleko hůř, než těm ostatním? Nebo si myslíš, že je to náhoda, že ti ostatní studenti, kterým bylo stejně špatně jako mě, byli zrovna ti, kteří stáli vedle mě, jen pár minut poté, co jsem konfrontoval Bellu a Erika? Můj dohad je, že Lucius Malfoy jim dal to kouzlo, aby zneškodnili každého, kdo by mohl odporovat jejich svědectví na tom slyšení!”

„Ale je to jen dohad?”

„No, znovu jsem se jich nevyptával, jestli je to to, na co se mě ptáš!”

Ron se zhluboka nadechl a udělal pohrdavý zvuk. „Jestli chtěli zneškodnit svědky, pak odvedli skutečně mizernou práci. Zmijozelu se přece udělalo špatně až v ten den, kdy slyšení proběhlo.”

Jo,” řekl Nott tím samým zdvořilým tónem, který používala Hermiona, když si myslela, že je někdo úplný pitomec. „Protože to nezakouzlili správně! Zvorali to! Rozšířili to na celý Zmijozel, místo, aby trefili čas nebo něco takového.”

„A ty mi to říkáš proč?”

Nott na Harryho chvíli zíral a pak se drsně rozesmál. „No do háje. Copak jsem tě včera špatně pochopil? Zdálo se mi, že tě ta nemoc dost zajímá a snažíš se to nedat najevo. Takže jsem měl pocit, že bys měl vědět, jak si to vysvětluju já.”

Když Nott udělal krok směrem k Harrymu, Harry o krok ustoupil. Cožpak byl opravdu tak průhledný? „Proč se zajímáš o to, co chci a co ne?”

„Protože,” zašeptal Nott a udělal další krok blíž, „mi tohle léto bude sedmnáct! Víš, co to znamená, Pottere? V mé rodině to znamená jediné...“ Vyhrnul si levý rukáv na levé ruce.

Bylo čisté... ale Harry stejně uskočil. Nott stál příliš blízko na to, aby to bylo příjemné.

„A proč by ti to mělo vadit?” zeptal se Ron drsným šepotem a vstoupil mezi Notta a Harryho. „Zdálo se mi, že ti to připadá, jako skvělý nápad!”

„Jo, zdálo se mi to okouzlující a fascinující. To víš, kouzlo zakázaného.” Nott ustoupil. „Ale teď už mi to zase tak hezky nezní. Je to otroctví. Můžeš být mučen jen tak. Kdo by k čertu tohle chtěl?”

„No, jenom všichni studenti v té tvé zasrané koleji!”

„Weasley, všechno, co víš o mé koleji, by se vešlo na čajovou lžičku!” Nott se přes Rona podíval na Harryho. „Možná bys byl překvapený, kolik z nás by se teď raději vyhnulo službě Pánu zla, když jsme od Draca slyšeli, co se děje na schůzkách. Řekni to svému otci, Pottere.”

Nott chvíli váhal, pak se otočil zády a zamířil zpátky k hradu.

„Říkal jsem ti, že nejsme doopravdy přátelé,” řekl Harry. Ještě pořád byl nervózní z toho, jak blízko k němu Nott přišel. „Chce mě použít. Jen ještě nevím, jestli k něčemu dobrému, jako je útěk od Voldemorta, nebo jestli je zatím něco jiného...”

„V tom je něco jiného,” řekl Ron. „Draco nám řekl, co se děje na schůzkách. Co to má k čertu znamenat?”

Harry polkl. Tón té otázky se mu nelíbil. „No, Draco byl na té schůzce o Samhainu.”

Ron strčil ruce do kapes. „Skvěle. Tvůj úžasný bratr se díval, jak ti vydloubávají oči. To je prostě báječné. A tebe nikdy nenapadlo, že bys mi to měl říct?”

„To je Dracova osobní záležitost. A navíc... já jsem rád, že tam byl. Protože to ho přivedlo na naši stranu, Rone. Viděl, že Lucius je Voldemortův otrok a pochopil, že je odsouzený k tomu samému, pokud s tím něco neudělá. A proto je možné, že Nott mluví pravdu. Draco strávil několik posledních měsíců pokusy přesvědčit své kolegy z koleje, že to, do čeho se hrnou, není tak skvělé, jak si myslí.”

Z Ronových očí ještě pořád sršel vztek, ale pokusil se přikývnout. „Takže si myslíš, že má pravdu? O Belle, Erikovi a zmijozelské místnosti? Ale počkej, to doopravdy nedává smysl. Říkal jsi, že tvůj otec objevil, že svědčili kvůli zfalšovaným vzpomínkám. Takže oni ve skutečnosti nepracovali pro Luciuse Malfoye... tedy alespoň ne vědomě.”

„Máš pravdu; nedává to smysl.” Harry pokrčil rameny. „Ale Nott řekl, že je to jen jeho dohad. Jestli si myslí, že ho Bella a Erik prokleli, tak to stejně o něčem vypovídá.”

„Co?”

„No, to ještě nevím.” usmál se Harry. „A díky, žes ho donutil ustoupit. V posledních dnech se cítím trochu... já nevím. Tak trochu nervózní.“

„Jo, všiml jsem si. Začalo to v momentě, kdy byl Draco adoptován.” Ron se na něj podíval významně. „Možná z toho nemáš zas až takovou radost, jak se nám snažíš namluvit.”

„Možná by ses ty mohl přestat chovat jako Hermiona.”

„Sklapni, Harry.”

Harry se rozesmál a prohlásil, že by měli jít do skleníku, nebo přijdou ještě o další hodinu, ne jenom o Formule.

***

„Protože jsme minulé úterý ukončili práci s Lávovým lektvarem,” řekl Snape to odpoledne, když majestátně v kráčel do třídy, „budeme dnes pokračovat ve studiu kouzelných lektvarů vařením Valdenhoferova zostřujícího doušku, který reprezentuje lektvary třídy Senseo. Protože jste studenti šestého ročníku, což jak doufám znamená, že jste překročili akademickou úroveň pitomých prváků, předpokládám, že jste si všichni přečetli, co jsem vám předepsal na poslední hodině. Jestli to někdo neudělal, důrazně mu doporučuji, aby teď opustil třídu a hned to napravil.”

Harry zalapal po dechu. On přečetl vše, samozřejmě, ale moc si z toho nepamatoval. Samozřejmě, toto byl jeden z těch dnů, kdy byl Snape ve svém jízlivém rozpoložení. V černých očích dravčí lesk a jak jimi přejížděl po třídě... jako by jen čekal, jestli se najde nějaký ubohý, nešťastný student, který není připravený.

Harry opět polkl a doufal, že ho nevyvolá.

„Pane Zabini,” vypálil Mistr lektvarů, „co je hlavním účinkem tohoto lektvaru?”

„Uhm, zlepšit ostrost,” řekl Zabini, avšak když se učitel zamračil, rychle dodal, „myslím tím vnímání. Způsobí zlepšení...“

Snape navázal na tuto odpověď: „A Waldenhoferův příspěvek do třídy Senseo spočívá v čem, pane Pottere...?

Harry rychle přemýšlel. Smysly. Vnímání. Zabini už zmínil zrak, takž vystřelil naslepo: „Jeho lektvar zlepšuje sluch, pane profesore.”

Snape neřekl správně, ale to on by stěží řekl. Věděli jste, jestli to byla správná odpověď podle toho, jak se pohnul... nebo tak nějak.

„A důvod, proč lektvary třídy Senseo vyžadují kouzla, pane Notte?”

Harry si úlevou oddechl, ale byl opatrný, aby to nebylo vidět.

Po několika dalších dotazech a odpovědích to vypadalo, že je Snape spokojen a že studenti mohou začít vařit. Mávl volně rukou proti tabuli a instrukce se objevily. „Všimněte si, dámy a pánové, že lektvar vyžaduje ne méně než čtyři různá kouzla. Barva, viskozita a magická aura vašeho lektvaru musí být perfektní před použitím každého z nich, takže dodržujte postup přesně, jak to je napsáno.”

Mistr lektvarů se trochu pousmál. „Jelikož vy všichni máte dostatečné zkušenosti v oblasti kouzelných lektvarů, budete dnes odpoledne vařit samostatně. Nicméně předpokládám, že každý z vás mě zavolá, abych zkontroloval jeho lektvar před použitím dvou kritických kouzel.” Podíval se na ně svrchu. „Věřím, že všichni víte, která myslím. Můžete začít.”

Skvělé, pomyslel si Harry. Individuální práce. Doufal v Hermioninu pomoc, která by ho udržela vzhůru a ve správném směru. Ona a nebo alespoň Nott, kdyby Snape míchal koleje. Teď si s tím musí poradit sám. Začal sledovat spolužáky, před tím, než začal svařením, protože opravdu nevěděl, která dvě kouzla jsou kritická. Kdyby se zeptal, Snape by to jistě zaslechl a věděl by, že se dost neučil.

Jo, lepší bude blafovat...

Zpočátku to šlo dobře. Rozdrtil kořeny divoké mrkve na jemnou kaši... ačkoliv, nebylo to tak, že mrkev je dobrá na oči? Harry se skoro zahihňal, což ho varovalo. Byl příliš vyčerpané, aby mohl vařit, a už vůbec ne sám, ale neměl na výběr. Nemohl jít za otcem a říct mu, jak špatný student byl tento týden.

Tak se Harry dal do boje.

Připravil nějaké další přísady, přidával je, jenom když viděl, že to dělá Hermiona, když se pohybovala nad svým kotlíkem. Vhodila semena anýzu a zamíchala třikrát ve směru hodinových ručiček, pak opatrně zvedla míchací tyčinku z bublající kapaliny a nechala dopadnout několik posledních medově zbarvených kapek zpět do kotlíku. Nepokračovala dalším krokem, kterým mělo být ztlumení ohně, ale zvedla ruku.

Harry sledoval instrukce. Neplýtvat - nechybět, což byl Snapeův bizarní způsob, jak udržet váš lektvar kompletně ve vašem kotlíku, bylo první kouzlo. Což znamenalo, že bylo třeba rozlousknout jen to další kritické.

„Trochu řídké,” řekl Snape a poklepal na kotlík nehtem palce a sledoval, jak kapalina reaguje. Jak mohl něco takového říci, když lektvar před Harrym byl v plném varu. Pravděpodobně to mělo co dělat s vůní, určitě to vypadalo, že nabírá výpary do velkého nosu, když posuzoval Hermioninu práci. „Přidejte jedno semeno anýzu, slečno Grangerová.”

Poté, co ho Hermiona vhodila, Snape poklepal na kotlík znovu. „Odpovídající. Můžete pokračovat.” Odvrátil se a temné oči sledovaly, jak pokročili další studenti.

Harry si pomyslel, že jeho lektvar je asi také příliš řídký a tak vhodil další semeno anýzu, než zvedl ruku.

Snape pokývl, že ho vidí, ale nejprve se podíval k Parvati, které se hlásila déle. Pak přišel, připlachtil neslyšně a jednou ostře klepl na Harryho kotlík. „Je tam trochu moc anýzu,” okomentoval to.

Harrymu zamrzl mozek. Ne že by předpokládal, že lektvar bude perfektní, samozřejmě... kdy byl?... ale nemohl si vzpomenout, čím vyvážit přebytek anýzu. Chtělo se mu položit si hlavu na stůl. Proč, ach jo, proč si myslel, že je skvělý nápad vhodit do toho hnusu další semeno?

„Zneutralizujte ten přebytek, pane Pottere,” doporučil mu klidně Snape a upřel na něj soustředěný pohled temných očí.

„Ano, pane.” Uzavřel mysl, aby otec nemohl vidět víc, než by Harry chtěl. Natáhl ruku pro nastrouhaný zázvor, který prve nepoužil. Snape přikývl a šel dál.

Fuj, to bylo o chlup.

Harry opatrně zmenšil kousky zázvoru a posypal jimi povrch lektvaru, nechávajíc směs vřít. Poklepal trochu na bok kotlíku a pomyslel si, že to vypadá dobře. Podle návodu zhasl oheň a zadíval se na tabuli.

Použijte přiměřené zmrazovací kouzlo, četl, a udržujte lektvar polozmrazený, dokud okraje nezešednou.

Zmrazovací kouzlo.

Ach jo, četl to... asi v 5 ráno... že by mohlo být požadováno. Ostatní tři kouzla mu šla lépe. A ve skutečnosti, standardní zmrazovací kouzlo by mu nemělo dát tolik práce, ale toto speciálně sloužilo ke změně viskózní kapaliny v jakousi břečku. Pomyslel si, že by to chtělo vyzkoušet verzi s hadím jazykem předem, ale Salsa usnula, a on byl k smrti unavený a ještě musel přečíst spoustu kapitol.

Myslel, že se k tomu vrátí a opravdu to měl udělat.

Tak a co teď.

Harry se obrátil kotci zády a sáhl do kapsy, Salsa se mu propletla mezi prsty, takže ji mohl vytáhnout. Snape pravděpodobně uslyší hadí jazyk, ale pomyslí si, že Harry pronesl požadované kouzlo, ne že se pokouší zjistit, jak to k sakru provést.

„Sssalssso,” zašeptal a dal si ji k obličeji, aby mohl mluvit co nejtišeji, „potřebuji led...“ K čertu, jak by měl říct břečka a jak zmrznout. Tak jo, zkusíme to znovu. „Chci, aby moje hůlka vytvořila cosssi jako jemný led. Jako ssskoro zmrzlý, ale ne úplně. Máš nějaký nápad?”

Salsin jazyk se míhal u Harryho tváře. „Jako mokrý sssníh?”

„Ano, mokrý sssníh,” řekl Harry. „To je ono. Díky, Ssssalssso.”

Harry ukázal hůlkou na kotlík, ale držel ji tak, aby standardní zmrazovací kouzlo neprošlo. Pak, prsty nasměrované, upřel oči na prsten a řekl: „Buď jako mokrý sníh.”

Nic. Když položil ruku na kotlík, ani trochu nezchladl. Takže použije metodu pokusů a omylů, jako pro nové kouzlo. „Staň se mokrým sněhem.” Ne. Možná by měl očarovat kotlík a ne lektvar, to někdy pomůže. „Udělej, aby to, co je v tobě, bylo jako padající mokrý sníh.”

Tohle řekl, když se pokoušel říct rozbředlý mokrý sníh.

Cítil chvění, které proběhlo jeho hůlkou místo prsty a uvědomil si, že změnil úhel, když pro změnu promluvil na kotlík. Ouvej... kouzlení s hůlkou.

Vypadalo to, že to bude v pořádku. Žádné jiskry nevytryskly z konce jeho hůlky, žádná katastrofa nehrozila. Nic neočekávaného. Pouze jeho lektvar se začal měnit tak, jak to mělo být. obsah kotlíku dostával namodralý odstín a tmavl a tmavl, až téměř zčernal. Harry upíral oči na lektvar a čekal až okraje zešednou.

A pak...

Ach ne...

Lektvar zůstal rozbředlý, Harry to sledoval, ale věděl, že musí najít způsob jak ho zchladit tak, aby z něj nebyl tvrdý led. Musí, protože žádný jiný kotlík nezačal tiše praskat, obsah nějak tlumil zvuk.

Rozbředlý mokrý sníh, to je jako by požádal, aby se to rozlilo po lavici. To by samo o sobě nebylo tak strašné, ale lavice byla ještě pokryta ingrediencemi, které sekal, krájel a drtil. Tak jak byl unavený, věděl Harry, že nehodě nezabrání. Ukázal hůlkou na zbytky, teď už ji držel opatrně, aby použil magii bez hůlky a rychle zasyčel svoji verzi pro Evanesco.

Ale jeho lektvar nezmizel, dál vytékal směrem k nastrouhanému zázvoru.

Zdálo se, že vše probíhá pomalu, jenže.

Harry natáhl ruku, aby shrnul přísady mimo dosah lektvaru.

Salsa, která mu volně visela ze zápěstí, zasyčela, když se dostala do blízkosti ledové břečky.

Harry vyjekl, instinktivně přitiskl ruku zpět k hrudníku a druhou rukou při tom smetl přísady na zem.

Snape něco vykřikl. Harry vnímal zvuk, ale ne slova, zachvátila ho panika. Protože v tom okamžiku začal lektvar mířit směrem ze stolu na zem a pak by mohlo dojít k explozi nebo k něčemu horšímu...

Zaklínadlo mu proletělo kolem uší, skoro ho popálilo, zároveň ho rozpoznal. „Evanesco!”

Snape se pokoušel předejít neštěstí, než bude příliš pozdě. Ale kouzlo selhalo, Harry věděl proč. Byl to důsledek toho, že on kouzlil v hadím jazyce a kouzlil s hůlkou. Snape nevěděl, že Harry použil hůlku... skutečně použil. „Helare!” Snape doufal, že tato inkantace zmrazí tekoucí lektvar a zamezí jeho roztékání.

„Pane,” začal Harry, ale Snape ho překřičel.

„Ven!” vykřikl náhle. „Všichni ven!”

Studenti upustili míchací tyčky a naběračky a utíkali ze dveří, právě když okraj lektvaru dosáhl konce desky stolu a začal vytvářet kapky. Jako by se chvíli nemohl rozhodnout, protahoval se, když se snažil odtrhnout od lektvaru na stole. v tom momentě Harryho panika překonala jeho vyčerpání a on věděl, co má udělat. Zvedl hůlku a namířil na ten konec, kouzlo provedené s hůlkou může zrušit zase jen kouzlo provedené s hůlkou. Před tím byl příliš vyčerpaný, aby myslel na to, že kouzlem provedeným bez hůlky nemůže zrušit hůlkovou magii.

„Harry, ven!” vykřikl Snape, popadl ho za ruku a mrštil sním ke dveřím. Mistr lektvarů se postavil mezi svého syna a možné nebezpečí. „Evanesco!” vykřikl Snape znova, tentokrát mířil hůlkou na přísady rozsypané po zemi, místo na lektvar.

Zázvor a mrkev a anýz zmizely v momentě, kdy první kapka lektvaru dopadla na zem a podivně zaprskala.

Pak dopadl na zem velký šplíchanec a z podlahy se začalo kouřit, žula se pod tím rozpouštěla, prudký náraz magie rozvlnil lektvar, místnost se trochu otřásla, jak se objevil kráter tam, kde před tím byly pevné kameny. Snape zvedl obočí a ustoupil o krok zpět, pak to vypadalo, že došel k nějakému řešení. Jeho hůlka se míhala sem a tam, začal pronášet zaklínadla, aby pokryl zbývající podlahu mramorem. Když na něj lektvar dorazil, zastavil svůj pomalý pohyb vpřed a zbyly z něj jen černé kapky.

Harry si uvědomil, jakou to způsobil spoušť. Harry přešlapoval u dveří, rty stisknuté, když mu do cesty vstoupil Snape. Mistr lektvarů ho minul a oznámil studentům v hale: „Hodina je zrušena.” Ale pak se obrátil k Harrymu, obočí stažené do vzteklé linky. „Pro tebe zcela určitě ne. Pojď se mnou!”

0 Komentáře


Nejnovější komentáře