Kapitola 91.

LÁMÁNÍ CHLEBA
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > Kapitoly 91 - 96
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška

Harry vylétl z plamenů do místnosti skoro tak rozlehlé jako Velká síň.

Na prohlížení ale moc času neměl. Zaplavila ho vlna nevolnosti, pocit, který už znal. Byl na něj zvyklý. Dělalo se mu špatně pokaždé, když se přenášel vedle otce, ale ještě nikdy při tom nebyl zkamenělý. A v tom byl velký rozdíl. Připadalo mu, že to trvalo věčně. A nedokázal říct, jestli ho tak klamaly smysly a nebo jestli to Lucius udělal záměrně.

A nebo možná jen bylo těžké přenést se s někým, kdo je pod tak mocným kouzlem.

Místnost se rozpouštěla kolem něj a skrz něj a zůstala tak tak dlouho, dokud se Harry necítil téměř bez sebe a nedokázal už ani myslet. Čekal, že se pozvrací, ale pod Petrificem to nešlo. Dokonce ani žaludek se mu nesvíral. Jen měl ten pocit a o to to bylo horší.

Konečně se svět ustálil a Harry zjistil, že je v nějaké menší místnosti, i když i tahle byla zařízena přepychově. Všude tmavé dřevo a lesk křišťálu. Bylo to tak matoucí, až se Harry zapotácel. Lucius ho zachytil.

Harry by byl raději upadl, než by musel snášet tenhle dotyk.

Jenže to musel vydržet, dokud bude takhle spoutaný, nemá žádnou jinou možnost. A na rozdíl od Samhainu, nemá Harry tentokrát žádný věštecký sen, který by ho vedl a řekl mu, že bez ohledu na to, co se stane, tím projde živý.

Kdyby byl býval mohl, zaskřípal by zuby. Náhle ho naplnilo odhodlání. Možná, že nemá žádný slib věšteckého snu, ale má jiné věci, které mu pomohou tím projít. Věci, o kterých Lucius neví.

Nebo neměl by vědět... pokud mu to neřekl Nott.

Harry měl pocit, jako by měl v žaludku kámen.

Pak nad tím alespoň v duchu zavrtěl hlavou. Koneckonců, Nott všechno nevěděl. Sice nakonec viděl Harryho temné síly, ale to bylo smazáno paměťovým kouzlem stejně tak jako to, že Harry potřebuje vidět hada, aby mohl kouzlit.

A to, že Harry může kouzlit bez hůlky, se nikdy nedozvěděl. A opravdu nebyl žádný důvod domnívat se, že Nott řekl Luciusovi o Harryho potřebě hada. A možná ani neměl příležitost. A i kdyby měl, nedokáží využít zmijozelští informace ve svůj prospěch? Harry si dokázal docela dobře představit, jak Nott drží Luciuse stranou do té doby, než se mu podaří mu tu informaci prodat, když už se mu nepodařilo prodat Harryho samotného.

A v každém případě ta záležitost s hadem... kvůli tomu Lucius určitě jeho brýle nezničil. Ten maličký had nebyl vidět odjinud než zevnitř. A nikdo, až na jeho rodinu a ředitele, nevěděl, že tam je.

No dobře, jeho brýle jsou možná zničené, ale to přece neznamená, že je bezmocný. Všechno, co potřebuje, je jediný pohled na odznak. Harry sebou začal škubat ve snaze zahlédnout ho, ale kletba mu to úplně znemožnila.

Ale to musí skončit. Dříve nebo později. Jestli si byl něčím jistý, pak tím, že ho Lucius nebude mučit, dokud bude takhle prkenný.

Bude chtít vidět, jak s sebou Harry hází, a slyšet, jak křičí.

Jako předtím.

Ó Bože, ty jehly! Harry měl náhle pocit, jako by k obědu snědl pět kilo kamení. Kamení, které se změnilo v hustou kyselinu. Nedokázal si ani představit, jak se asi cítí Draco polapený v jámě plné hadů, kteří lezou po něm i po sobě navzájem.

Harry dělal, co mohl, aby mu poslal myšlenku, i když neměl jediný důvod, proč si myslet, že to bude fungovat. Ale bylo to aspoň něco. Musí něco udělat!

Buď silný, Draco, křičel v duchu. Jsi silnější, než myslíš. A statečnější. A my to nějak zvládneme. Slibuji!

Ale přesto si Harry nemohl pomoct a vzpomněl si na to, jak mu Draco řekl: Harry, já nejsem tak silný jako ty. Mučení by mě zlomilo...

Ne, to určitě ne, volal v duchu zuřivě Harry a pokoušel se ten vzkaz přenést až tam, kde by ho Draco mohl slyšet. Nezlomíš se, nemůžeš, nesmíš. Já potřebuji, abys zůstal silný.

Lucius náhle tleskl do dlaní v jediném panovačném gestu, které Harrymu proniklo až do morku kostí. „Gibby,” oslovil pak třesoucího se skřítka, který se tu objevil ve zlomku sekundy. „Tohle je Harry Potter.”

Skřítek vyvalil oči a v jeho hlasu byla slyšet obžaloba: „Ten Harry Potter? Ten, co dal oblečení ubohému oklamanému Dobbymu a přivolal tak na něj věčnou hanbu?”

„Nepřerušuj mě!” zařval Lucius a bleskově kopl to ubohé stvoření do žaludku. Ta rána odmrštila Gibbyho o několik metrů dozadu. Skřítek několikrát uhodil hlavou o zem, pak po kolenou dolezl zpátky k Luciusovi a vzhlížel k němu s očima plnýma lítosti.

„Vím, jak vy skřítci milujete drby,” řekl Lucius jen o něco klidnějším tónem. „Takže jsem si jistý, že víš, jak může být tenhle ten mladý muž nebezpečný. Pamatuješ na Samhain, že? Takže teď zkontroluj jeho magii a řekni mi o všem, co objevíš.”

Kruci. Harry věděl, že skřítkové mají zvláštní schopnosti.

Cítil, jak jím prochází chlad, jako by byl ponořen do ledové vody. Chlad tak silný, až se bolestivě zakusoval do jeho těla...

A pak byl najednou pryč.

„Pane, uvnitř Harryho Pottera je nějaká zvláštní magie.”

„To vím taky, ty hlupáku!” vyštěkl Lucius a zdvihl ruku. Ale neuhodil. Zjevně mu stačilo to, jak se Gibby schoulil. „Najdi mi proč, jak, kde!”

Gibby to zkusil znovu a z jeho kostnatých skřítčích rukou prýštil na Harryho ten hrůzostrašný chlad. „G–G–Gibby nemůže na nic přijít,” zašeptal nakonec skřítek a svěsil hlavu i ramena.

„Jsi absolutně k ničemu! Můžeš mi alespoň říct, jestli je to Petrificus pořádně zakouzlené?”

„Ano, pane,” řekl Gibby s upřímností v očích. „Ano, je svázaný pevně, ano. Harry Potter nikam nepůjde...”

Lucius na skřítka mávl, aby už mlčel. „Tak ho tady chvíli pohlídej. Ale pokud by se stalo něco neobvyklého, okamžitě mě zavolej.”

„Ano, pane, ano,” přikývl Gibby a uši mu zuřivě vlály. „Ano, pane, Gibby udělá všechno, co si pán přeje.”

Lucius s výrazem zlomyslného uspokojení vyrazil ke dveřím a vyšel z Harryho zorného pole. Pak se jeho kroky zastavily a přezdobeným pokojem se znovu rozlehl jeho hlas. „Jak se daří panu Dracovi?”

„Dost ošklivě ho pokousali hadi...”

„Předpokládám, že jsi mu vzal hůlku?”

„Ano, Gibby vždycky dělá, co si pán Lucius přeje. Ano, ano, ano.” Skřítek se začal klanět, znovu a znovu, jako by Lucius Malfoy byl nějaký východní velmož. „Gibby nechal zmizet hůlku pana Draca do ložnice pana Luciuse. Přesně tak, přesně tak.”

Pak zavládlo ticho a Harry nevěděl, jestli Lucius opustil místnost nebo ne, ale Gibby vypadal o něco uvolněněji. I když, ne že by to Harrymu k něčemu bylo. Nemohl se skřítkem mluvit, aby si zajistil jeho pomoc. A i kdyby mohl, nevypadalo to, že by Gibby byl stejný jako Dobby a toužil po svobodě.

Znovu se snažil si v duchu představit svůj odznak, námahou se třásl, jak se snažil vybavit si ho, aby se mohl podívat na hada a rozlomit kouzlo, které ho drželo ve vězení. Do háje! On si ale přece dokáže představit hada! Vždycky to dokázal. Jenže je to k ničemu! Dokud ten had nebude skutečný, jeho síly jím neprojdou a neosvobodí ho!

„Á, ještě pořád jsi tady,” posmíval se Lucius, když vešel do Harryho výhledu. Byl teď převlečený do jiných šatů i hábitu a byl cítit čerstvým mořským vánkem. Stejně jako Draco, když sám na sebe použil osvěžovací kouzlo.

Harry se neubránil vzpomínce na to, jak Severus mluvil o tom, že Draco je pravděpodobně Luciusovi podobnější víc, než si kdokoli z nich uvědomuje.

„Gibby, jdi hlídat pana Draca,” řekl Lucius předtím, než svou pozornost obrátil k Harrymu. „Zdá se mi, že jsi nějak příliš oblečený,” řekl svým přezíravým arogantním tónem. „Práce odvedená na tvých očích je tak fascinující, že prostě musím vidět, jak ti Severus uzdravil zbytek. Začneme na tvém hrudníku a pak budeme pokračovat dolů. Nemáš nic proti tomu, že ne, Harry? Při té zábavě, kterou jsem nám přichystal, by ti oblečení jen překáželo.”

Podržel Harrymu před očima hůlku.

„Škoda, že jsi ji upustil po té, co tě ten drahoušek profesor tak proklel, ale bylo nevyhnutelné, abych ti ji vzal. Předám ji Pánu zla tak, jak jsem měl v úmyslu už před měsíci.” Luciusův úsměv vypadal nebezpečně. „Ale teď je potřeba, abychom se věnovali jiné věci. Netoužím potom, abys mému Pánu znovu přichystal nějaké překvapení. Takže předtím, než ho zavolám, bych měl zjistit, čeho všeho jsi schopen, zejména, když zvážíme...”

Další úsměv, tentokrát chladný a pátravý. „Říká se, že je teď tvá magie slabá, a přitom na mne si seslal takové děsivé kouzlo. To je záhada, ale já tomu přijdu na kloub.”

Lucius ustoupil o dva kroky, pak mávl Harryho vlastní hůlkou a rozhodným hlasem tiše přikázal: „Imperio!”

Harry cítil, jak kletba klouže po povrchu jeho mozku a ten pocit byl matoucí víc, než byl kdy předtím. To proto, že je zkamenělý? Nebo proto, že ho vyčerpala divoká magie? Nebo díky dlouhému přemisťování?

Všechno, co Harry vnímal bylo, že zvuk Luciusova hlasu je jako zářivý maják v mlze jeho myšlenek a že zní příjemně, velmi příjemně.

Harry, až z tebe sejmu poutací kletbu, nezaútočíš na mě. A místo toho se svlékneš,” řekl ten hlas, jehož zvuk naplnil každý poslední koutek Harryho mozku.

Ne, pomyslel si Harry a pokoušel se uzavřít svou mysl. To by mělo pomoct, že ano? Byl ještě na tolik při smyslech, aby věděl alespoň to. Pochopil, že Lucius ho chce prostě zahanbit tak, aby bylo snazší ho zlomit při mučení, které určitě přijde... Ne, ne, nenechám se...

Ale ten hlas zůstával v jeho hlavě, zákeřný, říkal mu, co má dělat, a nutil ho toužit po tom, udělat to. Tak zoufale bojoval s pokušením poslechnout, že téměř přeslechl slova, které ho osvobodila od Petrificus.

Finite Incantatem,” řekl Lucius a mávl Harryho hůlkou.

Ale ten hlas uvnitř byl důležitější. „Svlékni se, Harry. Začni svým hábitem. Tak, zdvihni ruce... přesně tak. Vedeš si velmi dobře, Harry...”

Zdálo se tak přirozené, udělat to. Udělat všechno, oč je žádán. Všechno, co si ten krásný hlas přeje...

Ale počkat, hábit? Není na tom hábitu něco zvláštního? Něco, na co by si pravděpodobně vzpomněl, kdyby se dokázal doopravdy soustředit?

Něco zablikalo hluboko uvnitř jeho mozku. Malý plamínek. Taková nicka, jen jiskřička. Ale když se na ni Harry soustředil, vzpomněl si.

Jeho plášť. Jeho odznak. Kdyby se mu podařilo podívat se na odznak, byl by silnější, nebo ne?Byl by schopný použít svou magii a zrušit kouzlo, které ho dusilo tak, že téměř nemohl dýchat...

Bojovat s Imperiem bylo jako plavat v sudu plném sirupu. Pohyboval se pomalu a končetiny ho neposlouchaly. Hábit mu teď visel v rukách a on si ani nepamatoval, kdy si ho rozepnul.

„Polož ten plášť, Harry,“ řekl Lucius. „Zdvihni ruce a začni si rozepínat knoflíky na košili“

Odložit hábit? Harry váhal, ale věděl, že to musí udělat. A proč ne? Vynaložil velké úsilí, aby si vzpomněl a náhle sebou trhl. No jo, ten odznak. Potřebuje vidět odznak...

Au... Opravdu to bolelo, otočit zápěstí na druhou stranu. A mlha uvnitř jeho hlavy mu řekla proč. Bojovat s Luciusovou vůlí je opravdu špatný nápad... ne, ne, špatný nápad je udělat to, co si Lucius přeje.

Harry ve snaze uvidět svůj odznak trhl hlavou dolů. Odznak byl ukrytý v záhybech pláště, a tak jím začal třást, aby ho spatřil. A tady byli, had a lev, bok po boku. Harry na ně zíral a začal bojovat s Imperiem. Cítil svou magii svinutou a připravenou k útoku.

Otevřel ústa a přes zaťaté zuby mu uniklo první zasyčení, když tu mu náhle někdo vytrhl látku z rukou.

Harrymu zmizel odznak z dohledu, protože Lucius mu vzal hábit a zmuchlal ho v rukách.

„Takže ty dokážeš odolávat Imperiu? Zvláštní. A něco jsi tu potřeboval? Myslím, že vím co.”

Harry udělal krok dopředu ve snaze vzít si hábit zpátky. Čím déle bojoval s Imperiem, tím snazší to bylo, i přes to hrozné vyčerpání si jeho mysl a tělo stále pamatovaly, kým je. Věděl, co chce udělat...

„Třeba ten odznak?” zavrčel Lucius a zalovil dlouhými prsty v záhybech tmavé látky. Pak se posměšně usmál. „No jasně, vím všechno o nařízení Bradavického školního řádu. Ale kvůli tomu ten odznak nenosíš, že ne? Theodor se zmínil o tom, že teď dokážeš kouzlit jen v hadím jazyce. To bylo to syčení, co jsem slyšel? Že bys k tomu potřeboval vidět hada, Harry? Ale, ale, ale.”

Dlouhou dobu se na něj Lucius díval s krutým úsměvem na rtech. Pak se zablýskly jeho zuby. „Incendio insignia.”

Harry měl chuť vykřiknout, když mu jeho odznak vzplanul před očima. Všude kolem něj byl kouř. Lucius nezahodil plášť, dokud se plameny téměř nedotkly jeho ruky. Tou dobou už z jeho odznaku nezbylo víc, než popel.

Had je pryč, pomyslel si Harry prázdně. Malá část jeho já se chtěla jen schoulit a podrobit Imperiu. A co taky jiného?

Naštěstí ta větší část věděla, že naslouchat těmto myšlenkám je špatné.

Napjal všechny síly a konečně se mu podařilo zbavit se kouzla, které ovládalo jeho mysl. Ten úspěch v něm znovu vzbudil potřebu stočit se do klubíčka. Neměl pocit, že by mu tohle někdy připadalo únavné, jenže také nikdy předtím nebojoval s Imperiem hned potom, co sám sebe úplně vyčerpal divokou magií, temnými silami nebo co to vlastně bylo.

Ale stál vzpřímeně a snažil se ovládnout svůj dech a myšlenky.

A celou tu dobu slyšel a cítil uvnitř hlavy Luciusův hlas, který se ho snažil ovládat: „Ale no tak, Harry. Odpor ti bude k ničemu. Teď je čas na to, abys byl poslušný. SVLÉKNI SE. Moji hosté očekávají zajímavé představení...”

Harry zaťal svaly, připravený zaútočit na Luciuse, když si náhle vzpomněl na to, co mu otec řekl o výhodě překvapení.

Bude lepší, když si Lucius bude myslet, že vyhrává.

A navíc bylo Harrymu jasné, že nemá příliš velikou šanci v tuto chvíli Luciuse porazit. Mohl se soustředit a znovu přivolat divokou magii, ačkoli si nebyl jistý, jestli by se mu to podařilo tak rychle dvakrát za sebou, a navíc nevěděl, jak ji vědomě přivolat.

Takže pro teď bude lepší spolupracovat.

Zaúpěl, jako by byl poražený, svěsil hlavu a uvolnil svaly.

„To je ono,” povzbuzoval ho Lucius vlídným hlasem v jeho mysli. „Teď tvoji vázanku, Harry, ano...”

Harrymu se zvedal žaludek při myšlence na to, že se bude muset vysvléct tak, jak si přeje Lucius Malfoy. Ačkoli věděl, že by nemělo být zas tak těžké poslechnout. Copak na tom záleží? Je to jen důkaz toho, jaké sadistické hovado Lucius Malfoy je.

A taky je to důkaz, že Harryho podcenil. Lucius sám řekl, že chce nějaké odpovědi. Pravděpodobně si myslí, že když Harryho pokoří, nějakých se mu dostane. Idiot. Po Samhainu by mu mělo být jasné, že tohle nefunguje. Jenže Lucius nebyl nikdy pověstný břitkým intelektem...

Pomalým pohybem, jako monstrum ve filmu o Frankensteinovi, který kdysi zahlédl v televizi, zdvihl ruce ke školní vázance a začal ji rozvazovat.

Lucius se pochechtával a Harryho hůlka téměř tančila ve vzduchu, když řídil každý Harryho pohyb.

Nebo si to alespoň myslel.

Vázanka se jako had dovlnila k zemi. Harry si z celého srdce přál, aby to byl had, ale ze zkušenosti věděl, že náhrada je k ničemu.

A věděl, že když se na ni bude dívat příliš dlouho, dojde Luciusovi, že jen předstíral, že je pod vlivem Imperia.

Začal si rozepínat knoflíky a váhal u toho, takže všechny jeho pohyby byly ještě pomalejší.

„Tedy Severus odvedl opravdu výbornou práci,” vydechl Lucius téměř s obdivem, když spatřil Harryho hrudník. „Kdo by řekl, že jsi byl jen před pár měsíci proboden skrz na skrz zrovna v tomto místě. Tvá kůže vypadá perfektně, Harry. Ten stud byl zbytečný.” Znovu mávl Harryho hůlkou. „Sundej si tu košili úplně.”

Lucius pokračoval v hovoru, zatímco se díval, jak ho Harry poslechl. „Takže tedy, tvá magie v hadím jazyce závisí na hadovi. To je zajímavé. Ale pochybuji, že by to bylo jediné tajemství, které skrýváš. A Harry, já vypátrám všechna tvá tajemství. Předtím, než podám Pánu zla zprávu, že se mi podařilo chytit nejen Draca ale i tebe. Nechtěl bych, aby byl svědkem dalšího bizarního výbuchu magie, ke kterým jsi zjevně náchylný.” Lucius udělal pár kroků dopředu, poklepal Harryho hůlkou po holých ramenech. „Teď už chápu, proč tvůj strýc říkal, že jsi blázen, a chápu, proč tě zavíral do toho přístěnku pod schody.”

Mohl bych popadnout tu hůlku, pomyslel si Harry. Mohl bych ji popadnout a obrátit proti němu...

Jenže bez hada, se kterým by mohl kouzlit, k čemu by mu to bylo? Lucius by ho určitě přemohl a vzal si hůlku zpátky a Harry by ztratil svou skvělou výhodu překvapení. A tak tam jen stál, s tupým a bezduchým výrazem, zatímco Lucius se mu kvůli jeho bezmocnosti posmíval.

„Nemáš co říct, Harry? Pokud si pamatuji, o Samhainu tě bylo docela slyšet. No jistě, ale teď jsi pod mocným kouzlem. Předpokládám, že tě z něj budu muset uvolnit, pokud chci nějaké odpovědi. Škoda, že nemám po ruce nějaké Veritasérum. Přišel jsem o dodavatele... no, to je jedno. Pokud mi neřekneš, co chci vědět, tak mi to řekne Draco. A když už tak mluvíme o Dracovi...”

Lucius objel hůlkou přes pásek Harryho kalhot. „Myslím, že by ho mohlo znechutit, kdybys byl úplně svlečený. Škoda. Tak si to necháme na potom. Nechám si tohle vystoupení pro Pána zla. A do té doby se chovej slušně, zatímco budu mluvit s Dracem.”

Lucius mávl hůlkou směrem k vysokému křeslu stojícímu v koutě. „Posaď se, Harry.” Hlas v Harryho hlavě naléhal. „Prostě se posaď a předstírej, že nejsi malý, špinavý kříženec bez potuchy o správných způsobech...”

Harry bojoval s tím hlasem, přestože ho poslechl, byl vyděšený, že by během předstírání opravdu mohl tomu kouzlu propadnout. Pomyslel si, že by mu mohla pomoci nitrobrana. Oheň by mi mohl pomoct osvobodit mysl, pomyslel si. Mohl by být schopen zaútočit, až bude potřeba.

„Skvěle,” řekl Lucius s úsměvem. „Nakonec budeme vycházet.”

Lucius se posadil, nohu přes nohu a tvářil se bezstarostně. Ale byla to póza. Harry to věděl. Draco tohle dělal často. Často předstíral, že je v pohodě, i když nebyl.

„Předpokládám, že to Dracova špinavá zrada tě inspirovala k tomu, abys za ním chodil jako štěně. Ačkoli musím připustit, že když se mi Aran ozval krbem, aby si postěžoval na mého syna, nenapadlo mě, že mi osud dopřeje to štěstí, že se mi dostanete do rukou oba.”

Lucius se úlisně usmál a mávl Harryho hůlkou. Na velkém nízkém stole se objevil zdobený porcelánový hrneček plný voňavého kouřícího čaje a on si z něj s chutí usrkl.

„Měl jsem vědět, že mi Brumbál díky své pošetilosti, dopřeje v tom směšném učiteli Obrany spojence. Díky Merlinu, některé tradice neumírají. Jak praktické, mít uvnitř Bradavic někoho, kdo vám vyjde vstříc. Zejména od té doby, co jsem potřeboval pro vstup na tohle místo doprovod. Aran odvedl neocenitelnou službu. Strážné kouzlo na mojí přítomnost nic nenamítalo, když mě pozval učitel,” rozesmál se Lucius.

„No a ty a Draco jste mi také pomohli. Napadlo tě, že tě ten tvůj hloupý vzdor v hodině Obrany bude stát život, Harry? Když se to teď všechno obrátilo k dobrému, téměř se cítím provinile za to, že jsem potrestal Draca.” Lucius se opět rozesmál a bylo na něm vidět, že rozhodně ničeho nelituje. „Přestože mi tím, jak mě o Samhainu zradil, rozhodně nechtěl pomoci, nechám ho, aby dobře zvážil své možnosti. Chudáček. Doufám, že ze všech těch kousnutí neonemocní.”

Harry doufal, že teď nemluví o jedu.

„Ale teď už by mohl mít dost,” protáhl Lucius. Znovu tleskl a objevil se skřítek. „Gibby, vyzvedni pana Draca z jámy. Ale jsem si jistý, že se znečistil, takže ho nech převléknout do čistých šatů. Opravdu převléci, nejen očistit ty, ve kterých je. Ty, co měl na sobě, znič.” Uculil se na Harryho. „Přece nechceme, aby se nám tu objevil se zmijozelským odznakem. Gibby, dej mu něco z mého oblečení, co mu padne, ale dej pozor, ať nevybereš něco s hadem. Žádné vyšívané lemy, žádné tepané knoflíky.”

„Ano, pane Luciusi,” přikývl Gibby předtím, než znovu zmizel. „Udělám, co si přejete.”

„Chudáčku Harry,” culil se Lucius. „Ty jsi teď bezmocný jako dítě, že? Když nemáš v ruce hada, nemáš žádnou magii. I obrázek by ti stačil. Jaká škoda, že se tenhle rozhovor neodehrává na panství, kde je všechno mé nejlepší umění.”

Jeho tón byl čistě konverzační, jako by nemluvili o ničem závažnějším, než o tom jaké je ve Wiltshiru v téhle roční době počasí.

Harry stiskl rty a dal si pozor, aby zatímco uzamykal svou mysl, jeho výraz zůstal neutrální.

„Ale ještě pořád zbývá ta divoká magie, kterou jsi ukázal předtím,” přemítal Lucius a prstem si poklepával o tvář. „Což je divné. Protože v tu chvíli jsem tam neviděl žádného hada.”

„Nevadí. Draco mi řekne, co potřebuju vědět,” pokračoval po chvíli. „Draco Snape! Kam jenom ten svět spěje?”

Lucius se napil čaje, ale stále přitom mířil hůlkou na Harryho. „Ty si nepochybně pořád ještě myslíš o Dracovi pěkné věci, nebo bys to udělal, kdybys dokázal zlomit sílu mého kouzla, ale, Harry,” sykl Lucius, „představ si, že znám Draca lépe, než-li ty kdy budeš. To, že po Samhainu uteče k Brumbálovi, bylo předvídatelné, když se nad tím zamyslíš. Bylo to prosté. V tu chvíli jsi ty vypadal jako lepší vyhlídka. Ale teď? Teď rozhodně nevypadáš jako dobrá vyhlídka. Nebo ne?”

Lucius nechal zmizet svůj prázdný šálek a pokračoval. „Ty pravděpodobně věříš, že Draco je úplně na tvé straně. To není příliš zmijozelské.” Blahosklonně se usmál. „Tvé nepodezřívavosti je mi téměř líto. Pochop, Harry. Draco si nechal otevřená zadní vrátka, aby se mohl vrátit tam, kam patří, kdyby se ukázalo, že tvá hvězda zapadá. Takže i když svolil k adopci, stejně si nechal Malfoy, jako součást svého příjmení. Draco Alain Gervais Malfoy Snape. Copak sis myslel, že by se k tomuhle všemu obrátil zády?” Dodal Lucius a lakonicky mávl rukou směrem do pokoje.

Harry zůstával ticho, i když ho to stálo mnoho sil. Opravdu mnoho. Věděl, že musí vypadat, jako by byl pod kletbou Imperius, ale nic na světě nechtěl víc než smazat ten úsměv z Luciusovy tváře. Zařvat na něj, aby se zastal svého bratra. Protože to, co Lucius říká, přece nemůže být pravda. Lucius je lhář, přesvědčoval sám sebe. Přesně tak, je lhář.

„Chápeš, jak souvisí rodový lektvar se jménem, Harry?” posmíval se Lucius. „Brzy se to dozvíš. Á, tady ho máme.”

Lucius vstal. „Draku. To je od tebe milé, že se k nám připojíš.”

Draco vypadal zničeně. Jeho kůže byla bledší než pergamen, oči mu horečnatě svítily a dal se v nich přečíst strach a úzkost. Tváře měl pokryté rudofialovými kousanci. Celý se třásl od hlavy až k patě.

Celkově vypadal, jako že by ho porazil i jen závan větru. Nebo jako že už ho porazil.

Draco si odkašlal a řekl chraptivě: „Dobrý den, otče.”

„Podívej, jak mi říká otče,” řekl Lucius a v jeho hlase bylo slyšet uspokojení.

Draco je prostě jen Zmijozel, přesvědčoval Harry sám sebe. Hraje, stejně jako já. Nic není tak, jak vypadá. Oba máme stejný cíl. Oklamat Luciuse na tak dlouho, než se nám podaří najít cestu ven...

Jen mu dělalo trochu starosti, že se mu bratr nepodíval do očí.

Špatné bylo, že Dracův školní hábit byl pryč a s ním i jeho zmijozelský odznak. Byl oblečený do silného smaragdově zeleného sametového hábitu, jehož knoflíky se leskly, jako by byly čerstvě naleštěné. Vypadal vznešeně... a patřičně.

Lucius nechal na Gibbym výběr šatů, zuřivě přesvědčoval sám sebe. Draco by chtěl, abych viděl hada. Určitě. Nemohl mi jinak pomoct, když už nemá odznak...

„Čekali jsme na tebe, Draco,” řekl Lucius. „A myslím vážně to, co jsem řekl. Ta propast mezi námi není nepřekonatelná. Ještě pořád se můžeš vrátit do své rodiny a ke svému domu, kam patříš. Ke svému dědictví. Ještě dnes večer můžeš být představen Pánu zla a přijmout Znamení.”

Draco se ušklíbl: „Aha, nepochybně by mi odpustil?”

„Odpuštění bývá... přeceňované,” řekl Lucius. „Pán zla se domnívá, že pokud muž nemá vládu nad svým vlastním synem, není důvěryhodný jako vůdce. Pro naši rodinu je důležité vidět, že se chováš správně. Možná, že ti neodpustí. Ale bude tě akceptovat, pokud ho dokážeš přesvědčit, že vidíš chyby, kterých ses dopustil.”

„A ty?” zeptal se Draco, zatímco strčil ruce do kapes svého sametového pláště. „Ty mne také přijmeš? To proto jsi mne přenesl do jámy plné zmijí?”

Lucius pokrčil rameny. „Gibby na tebe zakouzlil hojící lektvar na můj příkaz. Takže neříkej, že jsem pro tebe nikdy nic neudělal. Ačkoli vypadáš trochu zlomeně... Gibby! Je pan Draco v pořádku, že ano?”

Skřítek se začal třást, jako by měl strach, že bude bit. „Gibby neví! Gibby mu dal ten lektvar, to ano, pane Luciusi, a–a–ale...”

„Ale co?” Luciusův pohled donutil skřítka znovu promluvit.

„Pan Draco se zbláznil!” vykvikl Gibby. „Zabil hada a chtěl si ho vzít s sebou! Ale Gibby ho našel nacpaného v kapse! Gibby si pomyslel, že pan Draco není úplně v pořádku...”

Harry měl co dělat, aby se nepodíval na Draca s obdivem. Nebo možná s úctou. Draco zabil hada? A pokusil se ho vynést ven? Nedokázal si ani představit, jak těžké to muselo být pro někoho, kdo se tak bojí hadů jako Draco.

Když se Lucius otočil na Draca, jeho tvář zrudla hněvem. „Takže ty znáš jeho tajemství? A myslel sis, že mu pomůžeš? No jistě, Draco, já vím o Harrym Potterovi a hadech. Copak sis doopravdy myslel, že mě podvedeš?”

„Otče, samo mi to vlezlo do kapsy!” řekl Draco, lapaje po dechu a najednou vypadal přesně tak pomateně, jak Gibby říkal. Jeho póza i hněv úplně zmizely před hrozbou, kterou slyšel v Luciusových slovech. „Zabil jsem to, protože mě to kousalo, ne protože...”

„Ticho!” zařval Lucius. „Teď lžeš! A já vždycky vím, kdy lžeš, to si pamatuj!”

Lucius se uklidnil a pokračoval chladným tónem: „Draco, je jasné, že víš důležité věci. Věci, které by stejně tak rád znal Pán zla. Takže mluv. Řekni mi, kde se vzala Potterova divoká magie.”

„Já nic nevím!”

„Škoda, že ti to nevěřím. Draco, proč tohle děláš sám sobě? Víš, že nakonec promluvíš, nikdy jsi mi nedokázal dlouho vzdorovat.”

Dracovy nohy se třásly tak, až se Harry bál, že upadne. „Ne-nemohu ti říct, co nevím, prosím, otče...”

„Takže začneme s kouzelnickým výpraskem, nebo dvěma, abychom pokročili,” řekl Lucius nemilosrdně a namířil na Draca Harryho hůlku. „Flagarentum!”

Harry polkl, v němém protestu zaťal ruce v pěst, ale vypadalo to, že Lucius si ničeho nevšiml.

Když slyšel to hrozné kouzlo, Draco uskočil, zakopl a téměř upadl na zdobný kobereček. Harry očekával, že se místností rozlehne křik. Křik a prosby. Jenže místo toho se Draco uklidnil, zamrkal a pak výraz jeho očí ztvrdl. „Špatná hůlka, otče. Co se stalo s tou tvojí?”

Lucius vycenil zuby: „Jsi blázen, když mě takhle popouzíš. Kvůli nečistokrevnému... Ale ty jsi byl vždycky blázen, Draco. Není žádný důvod, abych tě neposlal zpátky do té jámy s hady. A možná bych je mohl začarovat, aby byli ještě vzteklejší. Všechny je nezabiješ.”

„Ne, ale oni by mohli zabít mě,” řekl Draco, který stále stál zpříma, i když při zmínce o hadech začal dýchat přerývaně. Znělo to, jako že sám sobě dodává odvahy, aby promluvil. „Kolikrát za sebou bude ten lektvar fungovat? A kolik ti toho řeknu, až budu mrtvý?”

„Hlupák, co si myslí, že je chytrý,” odsekl Lucius. „Jako vždy. Ale tady jsi bezmocný, Draco. Je načase, abys to pochopil. Ta jáma je kouzelná, ty pitomče! Ta kousnutí mohou teď být zopakována bez jedu a bez toho, abych se musel zdržovat tím, že tě znovu hodím do jámy. A Gibby to kouzlo může zakouzlit. Gibby? Předveď Mordesco.”

Zatímco Lucius mluvil, Harryho myšlenky běžely jako o závod. Nemůže nechat Luciuse, aby tohle Dracovi udělal. On je možná bez hada neschopný použít magii, ale Draco ne. Draco potřebuje hůlku – třeba tu, co má Lucius v ruce. Tu, kterou by Draco mohl získat, pokud by se povedlo Luciuse zabavit...

Skřítek vypadal, že ho to netěší, ale nerozpakoval se a seslal na Draca neviditelnou kletbu.

Draco vypadal zoufale, ještě předtím, než ho kouzlo zasáhlo. Popravdě vypadal, že svého vzdoru lituje. Jako by věděl, že se dříve nebo později zlomí a že bylo bláznovstvím takhle Luciuse provokovat.

To dohnalo Harryho do krajnosti. Zacílil své vědomí a cítil, že úplně vystrnadil Imperius. Lucius si ničeho nevšiml, tak byl zaujatý sledováním svého krčícího se syna.

Když neviditelné kouzlo dospělo k Dracovi, chlapec se celý napjal, jeho rysy se zkřivily v děsivé směsi bolesti a znechucení. Vykřikl, dopadl na kobereček, rukama se rychle dotýkal svých rukou i nohou, jako by odháněl neviditelné hady znovu a znovu.

„Předpokládám, že je dokonce i vidí,” řekl Lucius pobaveně. „Škoda, že ty ne.”

Lucius se otočil k Harrymu právě v momentě, kdy chlapec vyskočil z křesla s rukama napřaženýma, aby vyrval hůlku z jeho sevření a mohl ji hodit bratrovi.

Naneštěstí byl Harry ještě pořád vyčerpaný. Jeho svaly se třásly po tom proudu divoké magie, která z něj před časem vyšla. Těžkopádně se snažil bojovat o svou hůlku s tím, že ji podá Dracovi, ale Lucius ji rychle schoval z dosahu a druhou rukou uštědřil Harrymu pořádnou ránu do hlavy.

Ve stavu, v jakém Harry byl, by ho i malá rána poslala k zemi.

Lucius zavrčel a poslal na ležícího chlapce sérii žihadlových kouzel. Bolest byla tak palčivá, že téměř omdlel. Harry lapal po dechu.

A v tu chvíli zaslechl Dracův křik.

Další mávnutí hůlkou a Harry byl zpátky se svém křesle. Dřevěné područky se stočily přes jeho klín a utáhly se tak, že se téměř nemohl hnout ani ze strany na stranu. Dokonce i jeho ruce byly chycené, zápěstí vytočené v divném úhlu.

Čím víc sebou škubal, tím víc ho křeslo svíralo.

„Bolest tvého bratra ti dodala sil, aby ses osvobodil z mého Imperia? Velmi nebelvírské, tak zoufale čestné.”

„Je mi z tebe na blití! Přestaň! Pusť ho!”

„Myslím, že ne. Myslím, že tvůj ubohý malý přítel zaslouží ještě další bolest. Gibby. Znovu Mordesco.”

Dracův výkřik stoupal do výšky, zatímco se svíjel a škubal sebou po podlaze ve snaze uprchnout neviditelným hadům, kteří na něj útočí.

„Přestaň, přestaň!” křičel Harry. Bože, kde je jeho divoká magie? Už by se měla objevit. Už je přece dost rozzuřený...

Dost rozzuřený... je tedy tohle Dracův plán, nechat se mučit tak dlouho, dokud se neobjeví divoká magie?

„Ne!” křičel Harry ve snaze zastavit ho. Teď už mohl říct, že to nebude fungovat. Nedokázal probudit svou divokou magii, ani aby zachránil Draca.

„Takže teď už budeš mluvit?” zeptal se Lucius. „Abys zachránil svého drahého bratra?”

„Ano!” vykřikl Harry, i když neměl v nejmenším úmyslu říct Luciusovi cokoli užitečného.

„Tak to už stačí, Gibby.” Lucius vytáhl kapesník a hodil ho Dracovi. „Otři si tvář, vypadáš hrozně.”

Draco se posadil na koberečku a ruce se mu třásly tak, že téměř nebyl schopný kapesník uchopit.

Lucius udělal krok dozadu a namířil hůlku tak, aby měl v dosahu oba najednou. „Takže mluv, Pottere. Nebo další kletba, kterou sešlu na Draca bude Cruciatus.”

„Nedokážu divokou magii ovládat,” řekl Harry. Ani žádné zranění ji neuvolní. Koneckonců, to už Lucius ví. Ale protože chtěl Lucius detaily, donutil se Harry pokračovat. „Je to to samé, jako náhodná magie. Můj strýc ti řekl, že se mi občas dějí divné věci, aniž bych to chtěl. Tohle je prostě další taková podobná věc.”

Draco se posadil lépe na překřížených nohách, zhluboka oddechoval, hlavu skloněnou až ke kolenům. Vypadalo to, že zápasí s tím, aby se nepozvracel.

„Tvá divoká magie, kterou jsem viděl, jen stěží byla další taková podobná věc,” zavrčel Lucius. „Bylo to neuvěřitelně silné. Co to způsobilo?”

„Ty, všemi těmi jehlami!” vyštěkl Harry. Možná, že to donutí Luciuse rozmyslet se zopakovat to samé mučení. „Ale neptej se mě jak! Copak myslíš, že někdo z nás rozumí těm věcem, co se mě staly?” Chraptivě se zasmál. „Jako vždycky jsem to... jak se to říká... anomálie.”

„Anomálie.” Vypadalo to, že ho Luciusův pohled probodává skrz na skrz. „Za tím je ale ještě něco jiného.”

„Ne, není,” stál si na svém Harry. Sevřel pěsti a své skutečné myšlenky schoval za hradbou plamenů. „Nic, co bys už nevěděl.”

„Ale já myslím, že je. Protože nic je přesně to, cos mi teď řekl.” Luciusovy rty se stáhly v krutém úsměšku. „Harry. Proč necháváš Draca tak trpět? Takže Cruciatus nebo další kousance? Možná obojí najednou. Gibby...”

Ne!” vykřikl Draco, zuřivě kroutil hlavou a nekoordinovaně vyskočil na nohy. Vlasy se mu potem lepily k hlavě. „Už ne, otče. Já ti to řeknu! Všechno ti řeknu!”

„No konečně.” Lucius znovu mávl hůlkou a Draco se přestal třást. „Takže spusť, Draco. Celou pravdu.”

Ale Draco mlčel. Z jeho očí se dala vyčíst panika, ale ve tváři se mu rozhostil vypočítavý výraz, když se díval na Luciuse. „Pravdu, dobře, řeknu ti ji. Ale... ne, dokud mě neubezpečíš, že nebudu dnes večer mrtvý, otče?”

„Už sem ti řekl, že tě Pán zla přivítá zpátky, když budeš skutečně kajícný...”

„Do háje s Pánem zla!” zavrčel Draco se zaťatými pěstmi. „Taky poznám, když lžeš. Jediný důvod, proč mě chceš vzít na schůzku, je, aby mě mohl on sám zabít. Samozřejmě po náležitém mučení. A jestli to má být můj osud, tak ti nedopřeji to uspokojení, abys mě viděl, jak se otáčím zády k Harrymu.”

Lucius zdvihl obočí a teatrálně se zasmál. „Draco, tenhle rok jsi udělal mnoho odporných věcí. A zklamal si mne víc, než mohu říct. Ale už jsi za to byl potrestán. Nemám v úmyslu nechat Pána zla tě zabít.”

„Jo, jasně. A měsíc je ve skutečnosti zelený. Nejsem takový šílenec, abych věřil ve tvou dobrou vůli, otče. A chceš vědět proč?” Draco trhnutím rozevřel hábit i košili a ukázal se krk plný rudých ran.

„Naučil ses skutečně hrubému chování.” Lucius se odmlčel. „Dobře tedy, Draco. Pochybuješ o mých slovech a vzhledem k okolnostem se za to na tebe těžko mohu zlobit. Co by tě tedy přesvědčilo?”

„Nic.” Draco přešlápl z nohy na nohu. „Dokonce ani to, že bys složil Nezrušitelný slib, že nenecháš Pána zla, aby mě zranil. Protože ty ho nezastavíš. Jakmile se dostanu do jeho blízkosti, budu mrtvý. A ty to víš.”

„Pak tedy... možná... není důvod, aby ses k němu přibližovat,” řekl Lucius pomalu. „Řekni mi pravdu, Draco. Chceš mu sloužit?”

„Ne.”

„Pak bude lepší, když tě nebudu nikde předvádět. Jen bys znovu pošpinil jméno rodiny. Jsi skutečná ostuda... Co když tě nechám prostě odejít?”

Draco na něj zíral. „Ještě jednou?”

„Slyšel si mě,” usmál se úlisně Lucius. „Je pro tebe Nezrušitelný slib dostatečná záruka? Slíbím, že tě nevezmu za Pánem zla ani ho nebudu nijak povzbuzovat, aby tě hledal. Ale budu od tebe chtít také slib.”

„Je to trik, Draco!” zaječel Harry.

Silencio,” řekl Lucius klidně.

„Jaký slib?” zeptal se Draco podezíravě a... vypočítavě.

„Řekneš mi všechno, co víš o Harrym Potterovi.”

Draco se ušklíbl. „Nemyslíš, že je to trochu široký pojem? Slib by mě mohl zabít, pokud zapomenu, jakou má rád zubní pastu!”

Lucius se usmál: „Možná bys mohl slíbit, že mi odpovíš na všechno, na co se zeptám v příštích... deseti minutách?”

Draco přihmouřil oči a zjevně se to snažil promyslet. Otevřel ústa k odpovědi, ale Lucius ho přerušil.

„A budu po tobě chtít ještě jednu věc. Jistě si pamatuješ, jakou. Nebo jsi byl příliš zaměstnaný tím, aby se ti podařilo vytáhnout z jámy hada, na to, abys poslouchal, co ti říkám?”

Draco zalapal po dechu. „To chceš moc... je to můj bratr.”

„On je tak moc tvůj bratr, že jsi připraven prodat ho,” posmíval se Lucius, „aby ses zbavil další bolesti!” Luciusova řeč byla hladká jako máslo. „Když neuděláš to, o co tě žádám, nebudu ti moci věřit. A budu tě muset vzít na tu schůzku. A co se týče povahy Pána zla, máš docela pravdu. Řekni mi, Draco, má smysl, abyste oba zemřeli?”

Neposlouchej ho, Draco! křičel Harry, ale kouzlo všechna jeho slova pohltilo.

„Ne, nemá smysl, abychom zemřeli oba.” Draco se podíval na Harryho pohledem, ve kterém bylo napsáno, že lituje, ale ne dost na to, aby změnil směr. „Takže, kdo bude svědkem našeho slibu? Nemyslím, že by to mohl být skřítek.”

„Bude to rodinný slib, Draco,” řekl Lucius káravě. „Jak moc jsi toho zapomněl. Dávej si odteď pozor na svou společnost. Protože špatná společnost z tebe dělá špatného kouzelníka. Pojď sem, poklekni vedle mě.”

Harry bezmocně pozoroval, jak si Lucius kleká na kobereček. Na chvíli doufal, že Draco jen blufuje, že je to jen bouda. Možná, že Draco chce jen popadnout něco tvrdého a těžkého a praštit tím otce po hlavě.

Jenže Draco také poklekl, sklonil hlavu a podíval se na Luciusovy napřažené ruce. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, s povzdychnutím natáhl své ruce a objal mužova zápěstí.

Pak Lucius použil Harryho hůlku, třikrát za sebou poklepal na spojené ruce, něco šeptal a v očekávání vzhlédl k Dracovi.

Ten pokrčil rameny, ale pak pokračoval: „Jsi krev mé krve?”

„To jsem.”

„Potom v dalších deseti minutách odpovím na všechny tvé otázky, které se budou týkat Harryho Pottera, a také...”

„Pravdivě,” řekl Lucius hrozivým tónem. „Doplň svůj slib.”

Draco obrátil oči v sloup. „Dobře tedy, pravdivě odpovím v dalších deseti minutách na všechny otázky, které se budou týkat Harryho Pottera. A potom na něj sešlu útočné kouzlo. Nechť dodržím tento slib, nebo zemřu.”

Lucius spokojeně přikývl. „Jsi krev mé krve?” zeptal se.

„To jsem.”

„Pak já tě tedy nikdy nedovedu k Pánu zla, ani ho nebudu nutit, aby po tobě pátral. Nechť zachovám tento slib, nebo zemřu.”

Lucius a Draco se na sebe podívali a poslední část slibu vyslovili společně: „Tak přísaháme.”

Na krátký okamžik se objevila plamenná stuha, která svázala jejich ruce dohromady.

„Teď,” řekl Lucius, vstal a podal ruku i Dracovi, aby mu pomohl vstát, „mi řekni všechno, co víš o jeho divoké magii.”

Harry měl chuť na Draca zakřičet, aby to nedělal, ale nemohl. A nejen proto, že byl umlčen kouzlem. Nezrušitelný slib... Draco by zemřel, kdyby nepromluvil.

Harry se snažil mrkáním zaplašit slzy. Draco, pomyslel si a srdce se mu půlilo ve dví. Copak to nevidíš? On přece slíbil jenom to, že tě nevezme k Voldemortovi. O tom, že tě nezabije on sám, nepadlo ani slovo. A v momentě, kdy mu řekneš všechno, co potřebuje vědět, tě donutí, abys mi ublížil a když jeho krutá hra dojde konce, zjistíš, že se nacházíš na špatném konci zářivého zeleného světla...

Draco přikývl a začal mluvit. „Potter lže. Nebyly to ty jehly, které probudily jeho divokou magii. Tedy ne tvoje jehly. Byla to mudlovská medicína. Daroval kostní dřeň. Trochu mu jí vzali a dali mu léčivý lektvar, který spálil jeho magické jádro...”

Harry sebou zděšeně zazmítal tak zuřivě, že se převrátil dozadu. Rozzlobené křeslo ho stisklo ještě pevněji.

Vypadalo to, že si Draco vůbec nevšímá Harryho zoufalství. Nebo Harryho. Možná, že ten odstup byl daný slibem, který složil, a jediné, co teď chtěl, bylo naplnit ho. „Léčitelé řekli, že Potter už nemá žádnou magii, ale viděls, co pak udělal o Samhainu. Jsou to temné síly. Ale nemohl je přivolat tehdy, kdy chtěl. Žádná světlá magie mu nezůstala, otče. Ale nakonec se naučil, že pokud bude kouzlit v hadím jazyce, může je používat. Ale kvůli tomu potřebuje vidět hada.”

Harry se znovu zazmítal proti dřevěným rukám, které ho držely v křesle. Kde ksakru jsou jeho temné síly?

Žádná světlá magie? To je zajímavé... Další otázka, Draco. Když se Potter díval na svůj odznak, začal syčet. A přitom neměl v ruce hůlku. Je připoután k hadům? Stejně jako je Nagini připoutána k vůli Temného pána? Ale Potterovi přece stačí i obrázek?”

Draco váhavě polkl. Takže přeci jen bojuje se slibem? Ale nakonec se ukázal silnější slib, než jeho vůle. „Ne, tak to není, otče. Pokoušel se kouzlit proti tobě. On už nepotřebuje hůlku. Všechno, co potřebuje, je had. Raději mu žádného neukazuj. V momentě, kdy ho má, je nebezpečný. S hůlkou i bez hůlky.”

V momentě, kdy to řekl, sklopil Draco zrak a provinile zrudl. Začal si třít ruce o sametový plášť, jako by byly vlhké. Harry si všiml, že Dracovy ruce jsou pokryté kousanci a jeho normálně elegantní prsty jsou rudé a oteklé.

„Vedl sis dobře, Draco,” řekl Lucius vřele. „Myslím, že udělám s jeho magií konec jednou pro vždy tím, že ho oslepíme, co ty na to? Nenecháme nic, co by mohlo být uzdraveno. I když ne, že by Severus ještě dostal příležitost to zkusit...Gibby! Podej mi stříbrnou lžíci!”

Když se objevila v Luciusově natažené ruce, Draco se otřásl.

„Udělej to,” řekl Lucius, který ji pořád držel. „Vydloubej mu oči.”

Draco se viditelně ošil a neudělal krok dopředu, aby si lžíci vzal. „To nebylo součást slibu.”

„Ne, ale také jsem neřekl, že tě neprokleju, když mě znovu neposlechneš.” Jeho hlas ztvrdl. „Vezmi si tu lžíci, Draco.”

„Otče, vždyť víš, že na tohle nemám žaludek...”

Lucius se rozesmál. „A ty si myslíš, že budeš schopný seslat Cruciatus? A jestli to nedokážeš, zemřeš, pro nedodržení slibu!”

Draco se několikrát zhluboka nadechl. „Já... já vím, že máš pravdu, a-a-ale...”

„Máš štěstí, že tě to nechám udělat!” vykřikl Lucius. „Udělej to, Draco! Nebo to, co jsi mi všechno řekl, bude k ničemu. Zemřeš!”

„A-a-ano, otče.” Draco pak roztřeseně přistoupil k Luciusovi, něco si pro sebe mumlal, jako by se snažil sám sebe přesvědčil. „Vím, že to musím udělat, kvůli tomu Cruciatu a tak. A on bude dnes večer stejně mrtvý, takže co na tom záleží?” Se lžící v ruce se Draco otočil k Harrymu. „Uklidni se, Pottere. To křeslo by tě mohlo zranit, jestli sebou budeš cukat...”

Draco,” vydechl Harry zděšený tak, až měl pocit, že omdlí. Najednou mu došlo, že Lucius musel odstranil Silencium. Asi aby lépe slyšel jeho křik. „Ne, Draco, bojuj s ním. Vždyť nejsi pod Imperiem! Nemusíš takové strašné věci dělat...”

Místo odpovědi Draco položil ruku Harrymu nahoru na hlavu a jeho oteklé prsty se lehce chvěly, když se snažily udržet chlapcovu hlavu na místě. Jeho druhá ruka pevně sevřela lžíci. Draco zkroutil obličej, jako by mu ten úkol působil skutečnou bolest. Pak vložil lžíci k hraně Harryho levého oka a začal tlačit.

Harry se rozklepal a pokoušel se druhého chlapce setřást.

„Dost!” vyštěkl Lucius.

Draco nechal lžíci na místě, ale zmírnil tlak a otočil se přes rameno. „Otče?”

„Nemohu ti ani říct, jakou radost jsi mi udělal,” řekl Lucius a vypadal skoro něžně. „Velmi uspokojivé. Nicméně bude lepší, když jeho oči nepoškodíme. Tedy alespoň prozatím. Pán zla možná bude chtít... experimentovat s jeho temnými silami. A to nemluvím o tom, že bude chtít přečíst všechny jeho myšlenky až do dna jeho duše. Ale také ho nemůžeme nechat, aby viděl. Když zvážíme, že Pán zla pravděpodobně přijde s Nagini...”

„Vendo Oculi Utriusque?” navrhl Draco a znělo to skoro rozhodnutě, když pak ustoupil o krok dozadu. „To by se nemělo křížit s čímkoli, co bude chtít Pán zla udělat.”

„Ano, to by mělo fungovat skvěle.” Lucius namířil Harryho hůlku a zopakoval latinská slova, která slyšel Harry před chvíli.

A to byla ta poslední věc, kterou Harry viděl. Temnota zahalila jeho výhled. Zděšený s sebou znovu začal zmítat v křesle, které ho drželo na místě a skrz zuby cedil kletby, které vyslovoval se vší nenávistí.

„Měli bychom nechat slepého chlapce vydechnout?” Lucius se rozesmál a nečekal na odpověď. „Myslím, že ne, když zvážíme všechny ty trable, které mi tento rok způsobil. Podívej se na něj, jak vzdoruje. Ale to už se brzo změní. Je čas naplnit zbytek tvého slibu, Draco. A udělej to dobře. Pán zla by asi jeho bojovného ducha neocenil. Bylo by moudré Pottera trochu ukáznit a mudlovské mučení bývá velmi neohrabané. Takže je čas na Cruciatus.”

Draco se krátce zasmál: „A ty jsi to nachystal tak, abych neměl jinou možnost. Chytré, otče.”

„Potter je velmi měkkosrdcatý,” odsekl Lucius. „Daleko snáz zlomí jeho ducha, když mučení přijde od přítele. Bratra. Takže to samozřejmě musíš být ty.”

„Samozřejmě,” řekl Draco suše. „Co myslíš, bude to jednou stačit?”

„Nebuď drzý, Draco.” Když muž pokračoval v řeči, jeho hlas ztvrdl. „K praktickým věcem. Vím, že jsi otrávený z mé hry s přenášedlem, takže v momentě, když jsem věděl, že budeš muset zaútočit na Pottera nebo zemřít, jsem přijal opatření, abych se ujistil, že je to to jediné, co můžeš udělat. Měl jsem tvou hůlku po týdny. Nezapomeň na to. A ty nejsi jediný Malfoy, který dokáže uvařit lektvar, který omezí její použití. Předpokládám, že mluvím jasně?”

„Naprosto,” řekl Draco poněkud hořce. „Všiml jsem si, jak výborně fungovala proti hadům, otče. Ale předtím než půjdu, budu potřebovat svou druhou hůlku. Ta, která funguje jen proti Harry Potterovi mi v tomhle spiknutí proti všemu bude k ničemu.”

„Dostaneš ji, jakmile ukážeš jemu i mně, že ho nenávidíš. Cruciatus musí být podloženo pocitem, na to nezapomeň a ty bys ho měl nenávidět. Měl bys.”

„Jak bych mohl?” zeptal se Draco a hlas se mu třásl vztekem. „Potřeboval jsem ho! A co jsi čekal, že udělám? Ty jsi se mě pokoušel zabít!”

„A ty sis to zasloužil poté, co jsi zradil svou krev kvůli nečistokrevnému,” řekl Lucius s hlubokým zavrčením. Pak ale jeho hlas zjemněl a stal se téměř otcovským. „Nicméně, Draco, nikdy jsem tě nechtěl doopravdy zabít. Jen jsem chtěl, aby ses vrátil domů, abychom si to mohli vysvětlit.”

Dracův hlas, který se téměř lámal stresem, byl plný zoufalství a bolesti. „Dobře, už to chápu. V tuhle chvíli je těžké si toho nevšimnout. Potterova magie je nedůvěryhodná. Brumbál je hlupák a Snape mě nezachrání. Ten asi pravděpodobně ještě neví, že jsem ve Francii. Takže bude lepší, když se teď o sebe postarám sám.”

Lucius zamlaskal. „Ale Draco, vždyť víš, že ještě pořád mohu říci Pánu zla, že víš, jaké chyby jsi se dopustil. Nemohu tě tam dovést, to ne, ale kdybys přišel sám. Na jeho pozvání...”

„Abych byl zabit?” Draco se krátce drsně zasmál. „To si nemyslím.”

„Pokud jsi rozhodnutý žít bez spojenců, tak to tak bude. Gibby? Vrať panu Dracovi jeho hůlku.”

Harry chvíli neslyšel nic, než ticho. A pak se místností rozlehl Dracův hlas, ve kterém byla slyšet snad... láska.

„Měl jsi pravdu, otče. Je podepsaná mou magií.”

Luciusova odpověď byla plná sebedůvěry. „Potter nevěřil, že s ní budeš schopen kouzlit. On si myslel, že už nejsi Malfoy. Tak ho přesvědčíme o opaku.”

„Ano.” Harry uslyšel kroky, které se k němu přibližovaly, pak svistot toho, jak někdo mává hůlkou, a pak znovu Dracův hlas krutý a posměvačný. „Bojíš se, Pottere?”

Ta otázka vedla Harryho v čase zpátky. Zamrkal a váhal, jestli má věřit tomu, co slyší. Bylo to dost těžké. Poté, co Draco složil Neporušitelný slib, že mu ublíží a prozradí všechna jeho tajemství, a téměř mu vrazil lžíci do oka a jako by toho nebylo dost, ještě ho oslepil kouzlem.

Bylo těžké mít teď důvěru.

Ale co když to přece jenom byla léčka? Co když Draco na tomhle konci pracoval celou dobu, od okamžiku, když vstoupil do místnosti? Lákal, manévroval, říkal věci, které Lucius chtěl, aby ho dovedl až k tomuhle momentu, kdy mohl stát před Harrym s hůlkou v ruce a položit mu právě tuhle otázku?

Tak, aby Harry porozuměl a byl připravený.

A Harry byl připravený. „Ani ve snu,” řekl Harry tak, aby zachoval Dracův kód.

Tak, aby jeho bratr věděl, že je připravený.

Slyšel, jak se hůlka mihla mocným obloukem a pak ta nejtoužebněji očekávaná slova na celém světě.

„Serpensortia!”

Harry nemohl viděl hada, ale cítil, jak vzduch rozrazilo něco, co letí směrem k němu a dopadlo to do jeho klína. V momentě, kdy cítil hada, skutečného a těžkého ležícího na jeho nohou, se ve něm probudil hadí jazyk jako květina otáčející se za sluncem.

„Dej mi hůlku a proměň ssse v kámen!” zasyčel, zatímco obě ruce zamířil směrem, odkud naposledy slyšel vycházet Luciusův hlas.

Harryho hůlka doplachtila do jeho pravé hůlky, přestože jeho ruce byly ještě pořád spoutány tím otřesným křeslem.

Pak zaslechl další zvuk. Ránu, jak něco těžkého dopadlo na podlahu. Zvuk, který byl jen trochu zmírněn vysokým kobercem. Pak bylo všechno tiché. Děsivé. Jako v hrobě.

Harry položil svou ruku na hadova záda a šeptal zmiji ujištění, že jí nechce ublížit. Jemný dotek hadí kůže ho uklidňoval, stejně jako to vypadalo, že jeho slova uklidnila hada. Uvolnil se a odpočíval na Harryho klíně.

Tak a je to. Harry otočil ruce tak, aby namířil prsty na ruce, které ho držely na místě. „Pusssť mě,” zasyčel.

Ale křeslo nereagovalo.

Draco se chraptivě ozval, jeho hlas zněl zesláble a otřeseně, jako by byl těsně před kolapsem. „Co jsi to teď řekl? Lucius vypadá dobře a ztuhle...”

„Já mluvím s tím křeslem,” řekl Harry, který se snažil tím, že vnímal Dracův hlas, vrátit zpátky do angličtiny.

„G-G-Gibby, ať to křeslo Harryho Pottera p-p-pustí.”

Harry slyšel, jak Gibby kvíkavě a nervózně vysvětluje, že kouzlo zakouzlil sám pán a nemůže být rozvázáno domácím skřítkem.

„Tak by to mělo asi poslechnout mě,” řekl Draco. „Počkej... k sakru. Tahle zasraná hůlka neumí nic jiného, než sesílat na tebe kletby. Nebyla mi k ničemu ani v té jámě, i když ne že by mi ji tenhle idiotský Fibby nechal dlouho. Počkej Harry... Já si vezmu tu druhou, od... od n-n-něj.”

Kroky na koberci téměř neslyšitelně přešly místnost.

Harry měl pocit, že začne křičet. Co může trvat tak dlouho? Ale jediné, co cítil, bylo, že dřevěné ruce se mu čím dál tím víc ostře zarývají do těla. Byl přesvědčený, že musí mít pěknou sbírku zajímavých modřin. Díkybohu za toho hada. To, že se s ním mohl mazlit, byla jediná věc, která mu pomáhala uklidnit se.

„Tady,” řekl Draco po chvíli a jeho hlas se ozval hned vedle. Harry zaujatý něčím jiným ho neslyšel přibližovat se. „Liberslui.”

Křeslo uvolnilo sevření. Harry popadl hada a vstal. Zmije strpěla Harryho nemotorné a neohrabané zacházení, jak se poslepu snažil někam dojít, a jen syčela otázky, proč je ten druhý chlapec pokousaný, proč ho pokousalo tolik hadů.

Harry jí se soucitem odpověděl: „Je mi líto, jestli jsem ti předtím ublížil,” řekl Harry hadovi ve snaze uklidnit ho. Pravděpodobně bude lepší nezmiňovat se o tom, že Draco jednoho hada zabil. „To je můj kamarád z hnízda. Draco. Ten velký muž, který se přestal hýbat, ho hodil do jámy plné hadů. Není to Dracova chyba, že hady vyděsil a oni ho pokousali. Nedokáže s hady mluvit tak jako já, nechce ti ublížit, ale děsíš ho. Mohl bys být chvíli zticha?”

„Snažíš se udělat něco s tím kouzlem na očích?” zeptal se Draco ostýchavě. Zdálo se, že váhavě přiblížil, když teď had ztichl. „Nech mne to kouzlo odstranit, Harry.”

Něco tvrdého a ostrého se dotklo Harryho tváře těsně pod levým obočím. Harry si nemohl pomoct, ale divoce sebou trhl, ačkoli měl dost duchapřítomnosti a držel jednou rukou hada, zatímco druhou se ohnal. Zmije začala syčet a Harryho hůlka, kterou svíral v pěsti, se dotkla něčeho pevného.

„Jau, Harry!” zaječel Draco. „Lituji toho, co se stalo, ale musel jsem to udělat. Ale teď se ti jen snažím odstranit kouzlo na zavázání očí!”

Harry zamračeně sklonil hůlku. „Zavazovací kouzlo? To nebylo oslepovací?”

„Pro Merlina, používá se při dětských hrách a dá se snadno odstranit,” řekl Draco a ještě stále to znělo, jako že panikaří. „Podívej, je mi to vážně moc líto. Ale kdybych to nenavrhl, mohlo Luciuse napadnout něco daleko, daleko horšího.”

Hadí syčení Draca nijak neuklidňovalo a tak ho Harry začal hladit, aby ho uklidnil. Škoda, že nedokázal uklidnit i sebe. Nebyl schopný vydržet pomyšlení na cokoli tvrdého blízko jeho očí. Věděl, že se mu Draco pokouší pomoct. Ale stejně se cítil, co se týče očí, nejistý. Nebylo to jen tím, co udělal Draco. Bylo to i kvůli všem těm věcem, co říkal Lucius, a tím, že po jeho vyhrůžkách zaplnily Harryho mysl vzpomínky na Samhain. Ale asi nejlepší způsob, jak je nechat zmizet, je nechat si vrátit zrak.

Se zaťatými zuby Harry kývl na Draca, aby se do toho pustil.

„Jen dej prosím tě pozor, ať mě ta zatracená zmije nekousne...”

„Nekousne,” ucedil Harry podrážděně, dokud mu nedošlo, že díky tomu hadu jsou na tom vlastně stejně. Draco stejně tak netoužil jít blíž, jako Harry neprahl po něčím doteku. Ale nic jiného jim nezbývalo.

Harry si jen povzdychl: „Tak se do toho pusť.”

Slyšel, že se Draco posunul směrem k němu, pak ale zaslechl ještě další zvuky. Šoupaní a šramocení ze směru, ze kterého zaslechl předtím tu ránu.

Lucius se pokoušel vstát.

Harry neměl čas, aby si svoji reakci nějak promýšlet. Jednal za něj instinkt, projel jím jako paprsek blesku. Popadl hůlku, namířil ji po zvuku a soustředil se na hada, kterého držel v druhé ruce. Hadí jazyk v něm vybuchl a on zakřičel: „Změň ssse v kámen a tentokrát tak zůstaň!

Cítil, jak ho kouzlo pálí v útrobách dřív, než prošlo jeho hůlkou.

Místností se rozlehl výkřik nesnesitelné agónie, který byl přeťat v půli. Další rána, tentokrát daleko hlasitější než před tím, proťala ticho. Téměř nepostřehl, že vedle něj něco zakouzlil jeho bratr.

Harryho oči zaplavilo nesnesitelné světlo, bílé a žluté jiskry se pozvolna měnily v normální obraz. První věc, co uviděl, byl Draco, který stál vedle něj a vypadal, jako by to byl on, kdo zkameněl. Otvíral pusu, zjevně chtěl promluvit, ale měl problém zformulovat slova.

Gibby měl opačný problém. „P-P-Pan Lucius se změnil v kámen!” vykřikoval skřítek a tahal se za uši tak, až to vypadalo, že si je utrhne. „Gibby neochránil pana Luciuse! Gibby se musí potrestat!”

„Gibby by udělal lépe, kdyby byl zticha!” okřikl ho Draco.

Had na Harryho klíně zdvihl hlavu a zamával jazykem Dracovým směrem. Draco uskočil skoro o metr.

Zmije pokývla a pak se znovu stočila na Harryho klíně.

Harry se podíval na Draca, který si odkašlal a udělal pár kroků dopředu s hůlkou stále namířenou na Luciuse. V druhé ruce mu visel tyrkysový amulet.

„Možná by bylo lepší, kdyby sis ho nasadil, dokud nebudeme bezpečně doma,” řekl Harry.

„Jo, měl ho v kapse spolu s-...” Draco se díval poplašeně, když se otočil tváří ke svému bratru a vypadal nemocně, což nebylo zas až tak divné vzhledem k těm kousnutím. Co nedávalo smysl bylo, že Draco před Harryho očima bledl čím dál tím víc. „Už zase vidíš?”

Harry přikývl a pokusil se pousmát. Moc mu to ale nešlo. Cítil se... vyčerpaný. A ne jen kvůli magii s hůlkou. Tak nějak ze všeho. Z těch Luciusových hrozeb. Z Draca, co předstíral zradu. Z toho, že byl oslepen a byl si jistý, že ho čeká smrt, protože už nikdy žádného hada neuvidí.

Draco si pamatoval, že i dotek - třeba neviditelného hada - pomůže Harrymu promluvit v hadím jazyce. Kdyby nebylo toho, že Salsa tenkrát snědla ten Maskovací lektvar... Harry se mírně otřásl. Tentokrát opravdu stálo štěstí na jejich straně. Když si tak pomyslí, co všechno se mohlo stát...

Harry si vzpomněl na hada, a když vstal z křesla, jemně ho položil na zem. Had, jako by vycítil napětí v místnosti, se tiše svinul do klubíčka. „Pokusssím ssse tě už nerušit,” syčel na něj Harry. „zkusss se trochu prossspat.”

„Jsi si jistý?” zeptal se Draco a přerušil tím jeho myšlenky.

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, o čem je řeč. „Jestli jsem si jistý, jestli vidím? No jasně, naprosto jistý!”

Draco se zhluboka nadechl a vypadal tak nějak... Harry si nebyl jistý. Vzdáleně. Jako by se stalo příliš mnoho věcí a on se snažil mezi realitou a sebou vystavět zeď. Jeho oči ztratily všechen výraz, a když promluvil, zněl jeho hlas naprosto vyrovnaně. „No, já... myslím si, že jsi musel zabít mého, tedy chci říct, že jsi zabil Luciuse.”

Harry si Luciuse znovu pořádně prohlédl. Už předtím se tím směrem podíval, ale jen na tak dlouho, aby zjistil, že Lucius je pořád v té samé pozici a neškodně leží na podlaze, ale o tom, co viděl, příliš nepřemýšlel. Nebo ne příliš. Rozhodně nevěřil tomu, že by ten muž mohl být mrtvý.

Ale on opravdu je?

Harry zamířil blíž, aby si ho mohl prohlédnout lépe. Lucius Malfoy ležel s rozhozenýma rukama, nataženýma nohama a chodidly trčícími vzhůru. Jeho vlasy a oblečení byly rozhozené dokola. Byl bílý. Ne tak bílý jako Draco. Tohle nebyla bělost kůže, ze které se ztratila krev. Lucius byl absolutně, zářivě bílý. On i jeho oblečení. Byla to barva obálek, které strýc Vernon používal k obchodní korespondenci...

Když se Harry zadíval zblízka, uviděl, že bělost je protkána šedými nitkami bývalých žil. Přesně jako mramor.

„Ó můj Bože,” zalapal po dechu Harry. „Je z něj socha. A ty si myslíš... opravdu si myslíš, že jsem ho zabil? Jsi si jistý?”

Draco strnule přikývl a opatrně pokračoval: „To kouzlo taky zmizelo. A dobře víš, že to bylo zrovna v okamžiku, kdy...”

Harry stiskl rty a zavrtěl hlavou: „Ale... ale to přece bylo jen dočasné kouzlo, ne?”

„Ano, ale stejně je potřeba k odstranění protikouzlo. A navíc, tohle kouzlo může být začarované na určitou dobu, třeba kvůli hře, nebo tak, ale Lucius by nic takového nepoužil. Takže si myslím, že to bylo standardní kouzlo, které by zmizelo až po čtyřiadvaceti hodinách.”

Harry se vydal od mramorové postavy pryč. „Vždyť víš, že jsem se už jednou dokázal z Petrificus osvobodit sám. Tak třeba jsem se tohohle neškodného kouzla dokázal zbavit, aniž bych o tom věděl. Vždyť přece strážná kouzla pořád ještě fungují.”

Draco se odmlčel ve snaze pochopit ho. „Možná, že to tak je. Dočasná kouzla jsou jiná než trvalá a strážná kouzla a byla by to zvláštní shoda náhod, kdyby si se osvobodil z kouzla právě v momentě, kdy Lucius zkameněl.” Draco si přitáhl plášť blíž k tělu. „S jistotou nám to řekne až Severus, ale ano, já bych řekl, že je mrtvý.”

Harrymu se roztřásly nohy. Rychle se posadil, aby neupadl, ale dal si pozor, aby se vyhnul křeslu, ve kterém byl takovou dobu uvězněn. Popravdě nevěřil žádnému z křesel, a tak se posadil na podlahu hned vedle spícího hada. Měl ruce připravené, to pro případ, že by na něj zaútočil kobereček.

Zatřásl hlavou, ale stejně mu to nepomohlo pročistit si ji. Pořád nemohl uvěřit, že už je to pryč, že už ho Lucius nemůže znovu zranit. Bylo toho na něj moc. „No, možná, že v tuhle chvíli je zrovna mrtvý, ale nemůže to být něco jako... klinická smrt. Co myslíš?”

Draco se podíval na Harryho jako na pitomce. „Cože?”

„No, chci říct, že bych to možná mohl zrušit,” pospíšil si Harry s odpovědí. „Tohle jsem fakt nechtěl. A hele, tys neviděl, co se stalo Nottovi, vypadalo to hrozně. Ale když jsem to kouzlo ukončil, byl jako nový.”

„Harry,” zaúpěl Draco, „Nott ale nebyl nikdy mrtvý.” Draco si odtáhl hábit od těla, jako by mu byl na kůži nepříjemný. „Předpokládám, že teď mi řekneš, že jsi dost silný na to, aby jsi křísil mrtvé,” dodal a podíval se na Harryho vyzývavě.

Ticho přerušil vysoký kňouravý Gibbyho hlásek. „P–p–pane Draco? Co má teď Gibby dělat? Má se Gibby vrátit na panství? Má Gibby informovat ostatní skřítky? Má...”

„Gibby půjde a skočí do té jámy s hady,” oznámil Draco hlasem, ze kterého čišel severák. „A Gibby? Pro příště smíš Mordesco zakouzlit jen a jen na sebe.”

„Draco...”

„Buď zticha, Harry. Já vím, co dělám.”

„Ne, počkej,” naléhal Harry. „Gibby, měl tu Lucius něco na hadí kousnutí? Skutečný protijed a ne jen Hojivý lektvar?”

Gibby si jen mnul ruce a zkormouceně se díval na Draca, jako by se bál odpovědět.

Draco se na skřítka zamračil: „Bude to, Bibby? Odpověz mu, ty zelenej sráči!”

„Pan Lucius měl ještě nějaké lektvary, které by snad mohly lépe léčit hadí kousnutí...”

„A kdy přesně jsi měl v plánu mi to prozradit?” řekl Draco takovým hlasem, až se Harry roztřásl.

Domácí skřítek klesl na podlahu, začal tlouct hlavou o její naleštěný povrch a kvičel vysokým hláskem: „Odpusťte.” Bum. „Mi.” Bum. „Pane.” Bum. „Draco.”

„Přestaň plýtvat mým časem! A když už jsme u toho, přines mi i créme curatif!

S tichým lupnutím se na stolku blízko nich objevila vysoká láhev a buclatá sklenička. Zatímco je Draco zkoumal, navlékl si Harry zpátky triko a promluvil na Gibbyho, který se vrátil k tlučení hlavou o podlahu. Draco si toho buď nevšiml, nebo mu to bylo jedno.

Pravděpodobněji to druhé, pomyslel si Harry.

„Gibby, přestaň se trestat a odpověz mi na pár důležitých otázek. Je právě teď v domě někdo další? Ať už skřítek, kouzelník, nebo kdokoli? Jsou tu nějaké sovy? A dostal jsi nějaké instrukce, aby ses připravil na nějaké další hosty, mimo Draca a mě? Bude se tu konat nějaká schůzka?”

Gibby Harryho ignoroval.

Bum, bum, bum...

„Odpověz nám!” zavrčel Draco. „Řekni nám všechno, nebo ti udělám něco daleko horšího, než že tě hodím k hadům.”

Gibby zůstal skrčený na všech čtyřech na podlaze, ale přestal si otloukat hlavu a vzhlédl. „Harry Potter, pan Draco a... tohle,” bleskl pohledem směrem ke zkamenělému tělu Luciuse Malfoye, „jsou zde jediní kouzelníci. Kromě Gibbyho tu nejsou žádní skřítkové. Nejsou tu žádné sovy, ale v jámě je 127 hadů...” Gibby se podíval nervozně na Draca. „Má se Gibby připravit na společnost? Jediné, co pan Lucius Gibbymu řekl je, aby se postaral o pana Draca”

„Postaral?” vybuchl Draco. „To je vážně legrace, Wibby! A co tu vlastně ještě děláš? Myslím, že jsem ti řekl, abys šel a skočil do té jámy s hady! Tak jdi!”

Gibby se s prásknutím přenesl. Jediný pohled Harrymu stačil, aby se rozhodl s Dracem raději nedohadovat, i když se neovládl a alespoň si nahlas odkašlal. Zvláštní, opravdu to bolelo. Nemohl přece v hadím jazyce takhle křičet, což mu připomnělo...

„Co budeme dělat s... ním?”

Dracovy oči se blýskaly a nebyla v nich ani stopa po lítosti. „Já osobně bych nejraději vzal kladivo a vytloukl jeho oči. Ale předpokládám, že bych kvůli tomu dostal od Severuse dlouhé kázání na téma Pomsta škodí duši.

„Severus,” přerušil ho Harry. To teď bylo důležité. „Jak ho sem dostaneme? Krbem?”

„Ale prosím tě! Nemyslíš si, že pokud by tohle místo bylo v letaxové síti, už bych tu rozhazoval letax?”

„A sovy tu taky nejsou,” uvažoval Harry. „Předpokládám, že tu budeme muset být tak dlouho, dokud nenajdeme krb, i když ne, že bych věděl, kde jsme nebo kde hledat.”

„Už jsem řekl, že jsme ve Francii. V Luciusově letním sídle. Harry, nejbližší krb je odtud sto mil. A vzhledem k tomu, že Lucius se může přenést kamkoli, není tu nikde ani žádné koště.”

„Dobře, tak bude asi nejlepší, když nás oba přeneseš zpátky do Bradavic...”

„Já jsem někdy tvrdil, že se dokáži přemisťovat s pasažérem?”

„Tak se přenes sám,” řekl Harry netrpělivě. „A přiveď Severuse!”

„Harry, ty jsi možná zvyklý na to, že šestnáctiletý kouzelník dokáže cokoli, co si zamane,” vyletěl Draco, „protože ty to tak zjevně máš, ale já ne. Já bych skončil roztrhaný v kanálu La Manche! A navíc, nejsem blázen, abych tě tu nechal s tímhle samotného.”

Draco náhle popadl vázu a mrštil ji směrem ke zkamenělému Luciusi Malfoyovi. Socha ani v nejmenším nezareagovala.

Harry počkal, dokud se Dracův dech trochu neustálil. „Myslím, že bych ho dokázal pohlídat,” řekl a trochu zvedl hůlku. Nechtěl se vychloubat. Vážně ne, jen zkonstatoval fakt.

„Jo, jenže mi pořád ještě nevíme, komu Lucius napovídal, že jsme tady,” zamumlal Draco. „Ačkoli se mi to zdá nepravděpodobné. Nemohl vědět, že si zaskočím do Obrany. Ale, k čertu! Předpokládám, že vzhledem k tomu, že Pán zla je právě v těchto dnech ve Francii, by mohlo být hloupější střežené místo opustit než zůstat. Takže potřebujeme Severuse dostat sem.”

Draco si udělal pohodlí na bohatě polstrované pohovce se sklenicí léku v ruce. „Dobře, už to mám. Obvykle mi to jde na nervy, ale teď musím zkonstatovat, že je dobře, že umíš vyčarovat takového obrovského Patrona. Takže pošli Severusovi svého stříbrného posla a...”

„To už jsem udělal,” řekl Harry trochu kysele. „Když jsem slyšel, že jsi ve třídě s Luciusem. Ale nepřišel! Nevím, jestli se můj vzkaz ztratil, nebo co se stalo.”

„Z učebny Obrany do Lektvarů je to deset minut,” řekl Draco s významným pohledem. „Jak rychle si myslíš, že tvůj jelen běží? Krucinál Harry, přece nejsi Merlin sám!”

„No ale stejně,” řekl Harry.

Pak se podíval na Draca, který jen zavrčel a znechuceně obrátil oči v sloup. Harry si nemohl pomoct a musel se usmát, i když si vlastně nebyl jistý, co je na tom tak legračního. Možná že nic, ale cítil takovou úlevu, že Lucius už není nebezpečný a že jejich nejhorší problém je způsob, jak se spojit s otcem... to vážně není špatné.

Harry měl náhle potřebu se smát, i když by býval přísahal, že tu není nic legračního. Nejdřív se kousla do rtů, aby se přestal chichotat. Co se to s ním děje? Do háje, co to s ním je? Draco si myslí, že zabil Luciuse! I jestli se Dracovi ulevilo stejně, jako Harrymu, stejně je nepřijatelné, aby se teď smál.

V každém případě ta podivná potřeba zmizela, když si Draco začal opatrně svlékat objemný plášť, ve kterém byl oblečen. Bylo vidět, že trpí bolestí a nebylo divu. Kousance, oteklé a rudé, pokrývaly celé bratrovy ruce. Harrymu se dělalo špatně, jen když je viděl, a bylo to ještě horší, když se podíval zblízka na Dracovy oteklé fialové prsty. Jak pro všechno na světě dokázal Draco držet svou hůlku zpříma?

„Potřebuješ pomoct?” zeptal se Harry a hlas se mu zatřásl o něco víc, než by býval chtěl. Dobře si pamatoval, jak se cítil on, když se uzdravoval ze všech těch zranění po Samhainu. Taky nechtěl pomoct. A péče madam Pomfreyové ho přiváděla k šílenství.

„Myslím, že dokážu všechno,” odsekl Draco. „A nemusíš mě kontrolovat, jestli se tedy nezalykáš nadšením nad tím, že se mi dostalo takové smrtijedské pozornosti, jakou jsem ti o Samhainu já sám přál.“

„Ne!” protestoval Harry, který váhal mezi tím, jestli má sklopit zrak, aby Dracovi poskytl soukromí, a tím podívat se mu do očí, aby ho ujistil. „Draco, tohle mě nikdy ani nenapadlo, přísahám! Tohle bych ti nikdy v životě nepřál! Musí tě to bolet jako čert a já se cítím jako pitomec, protože je to všechno moje chyba!”

„A můžeš mi říct, jak přesně je tvoje chyba, že můj otec je sadistické odporné hovado?” Draco vzdychl a přestal se čertit. „Podívej, neměl jsem říkat, že se budeš zalykat nadšením. Myslím, že tohle nebelvírští ani neznají. Jen jsem trochu nevrlý. Některé ty rány pálí jako čert...”

Harry pokrčil rameny. „To je v pořádku. Možná bys měl zkusit antidotum, co ty na to? Vypadáš trochu roztřeseně.” Popravdě roztřesený nebylo to správné slovo. Draco vypadal, jako že potřebuje akutně schůzku s Maršou. Jeho nálada se měnila tak rychle, že se Harry cítil zmatený už jen tím, jak to pozoroval. Ale měl pocit, že by ničemu nepomohlo, kdyby to řekl nahlas.

Draco si začal prohlížet vysokou lahev na stole a zakabonil se. „Já tenhle lektvar neznám. A nechce se mi s ním otrávit. Myslím, že mám trochu horečku, ale není to tak zlé, takže ta mastička bude stačit a navíc, stejně nemohu říct, co všechno mohl Lucius s obsahem té lahve udělat.“

„Tak proč věříš té masti?”

Draco poklepal na etiketu na skleničce. „Je to napsané Severusovou rukou. Jestli ho dělal on, je to bezpečné.”

„Ale Lucius mohl...”

„Mohl, ale neudělal,” přerušil ho Draco. „Tohle není jen na hadí kousnutí, nemohl vědět, že to budu potřebovat. Je to hojivá mast, jakou jsem používal už stokrát.” Další pohled. „A navíc už mě to tak bolí, že to prostě zkusím.”

S těmito slovy si začal Draco natírat krém na všechny kousance na obličeji, hrudníku i pažích. Bez pochyby byly nějaké i níž.

Harry se otočil, aby poskytl Dracovi soukromí. Zdvihl ze země svůj plášť, ve kterém byla poté, co Lucius zničil odznak, obrovská díra. Škoda, že s sebou neměl náhradní.

Harry se podíval na spícího hada a po několika Reparo bez hůlky vypadal jeho hábit celkem obstojně.

Po chvíli slyšel Draca vzdychnout. Když se Harry ohlédl, uviděl, jak si dopíná knoflíky na košili. „Tak takhle je to lepší, tedy o trochu. Harry, myslím, že si musím trochu odpočinout. Jen pro případ, že bych se nakonec přece jen přemisťoval. Ten nápad se mi sice nelíbí, ale co mi zbývá? Severus o tomhle místě neví a my tu na něj nemůžeme čekat, dokud nezešedivíme...”

Harry si nepřítomně mnul modřiny, které mu způsobilo křeslo. Tak trochu chtěl léčivou mast. Ale zase ne tolik, aby ji doopravdy použil. Ještě pořád si myslel, že je Draco možná trochu blázen, když takhle riskuje. Jeho bratr asi opravdu potřebuje k Marše.

Když se tak zamyslel nad tím, s čím právě Draco přišel, napadlo ho, že nejdůležitější je, že Draco tím prošel.

Pro Harryho.

„Díky,” řekl Harry a vydal se směrem ke svému bratru. „A myslím to vážně, Draco. Mohl jsi se rozhodnout, že není žádný další způsob úniku a že bude lepší, když zmizíš a necháš mě svému osudu.”

Draco se chvíli díval na své ruce a pak je schoval do kapes. „Ne, nemohl.”

„No, možná že ne,” připustil Harry. „Byl jsem si dost jistý, že Lucius obejde svůj slib a zabije tě sám. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to víš ty.”

„Věděl jsem to,” řekl Draco, zdvihl oči a upřeně se podíval do Harryho tváře.

Harry zrudl. „Já... doufám, že mi odpustíš. Protože... víš, já se za to stydím. Ale nějakou chvilku jsem si myslel, že ti nemohu věřit. Je mi to líto, opravdu moc líto...”

Draco se ušklíbl. „Cože, tys o mě pochyboval? Jenom proto, že jsem Luciusovi řekl o tvé magii bez hůlky a složil Neporušitelný slib, že na tebe zaútočím, a málem ti vydloubl oko?”

„No, tak nějak,” řekl Harry a otřásl se při vzpomínce na lžíci. „Podívej, já... teď už chápu, že jsi musel získat Luciusovu důvěru, aby ti nechal hůlku, ale... bože, Draco, co bys dělal, kdyby tě byl s tou lžící nezastavil?”

„Věděl jsem, že to udělá.”

„Ale co kdyby to neudělal?”

„Já jsem věděl, že to udělá.”

Harry zvýšil hlas: „Ale co kdyby to k čertu neudělal?”

„A co si jako asi tak myslíš, Harry, že bych udělal?” zeptal se Draco a do jeho tváří se nahrnula krev. „Vydloubl ti oko, aby mi Lucius uvěřil? Díky! To ti teda vážně moc děkuju!”

„Ale byls zatraceně přesvědčivý!”

„Já jsem musel být přesvědčivý, ty blbečku!” Draco se zhluboka nadechl. „Proč myslíš, že bych jinak tak dlouho a bolestně vzdoroval? Myslíš, že to pro mě bylo legrační? Nechat se proklít? Mordescem? Ale potom všem, co jsem tenhle rok udělal, by mi Lucius nevěřil, že tě zradím jen tak!” Draco luskl prsty.

Na tohle Harry předtím ani nepomyslel. Dracova statečnost, jeho odpor... tak tohle všechno byla součást plánu? „Hm...”

„Jen mě poslouchej,” vyštěkl druhý chlapec. „Nezranil bych tě. Prostě jsem to věděl. Věděl jsem, že mě Lucius musí zastavit. V žádném případě by nepřipravil Pána zla o možnost podrobit tě nitrozpytu, a to nemluvím o tom, že naposledy potrestal Luciuse jen proto, že na tebe byl Lucius hrubý. A kdyby mě nezastavil,” zvýšil Draco hlas, když Harry otevřel pusu, „tak bych mu to krucinál připomněl já sám. Čekal jsem do poslední sekundy, protože bylo lepší, když mě Lucius zastavil sám! A jestli to nechápeš, tak jsi vážně úplný blbec...”

„Já to chápu!” Harry zavrtěl hlavou a pokoušel se uklidnit. „Chci říct, teď už to chápu a je mi líto, že jsem o tobě pochyboval. Já... já doufám, že spolu budeme zase vycházet tak jako předtím...”

„Ne, Pottere, já už tě teď budu navždycky nenávidět,” zavrčel Draco.

Harry se zamračil. Jemu to teda moc legrační nepřipadalo.

„Podívej, Harry,” řekl Draco daleko normálnějším hlasem. „Ty jsi měl věřit, že jsem tě zradil, a já jsem dělal všechno proto, abys tomu věřil, protože kdyby tvé reakce nebyly... správné, tak by Lucius mohl mít podezření. Choval ses přesně tak, jak jsem chtěl. Přesně tak, jak bylo potřeba. A já se kvůli tomu na tebe nezlobím. Tak už na to, prosím, zapomeň.”

Harry přikývl. „Dobře.” Trochu se roztřásl a přitáhl si plášť blíž k tělu. „A jen tak pro úplnost. Býval bych ti odpustil. Víš, kdybys mi musel ublížit, kdyby to byla naše jediná šance na útěk.”

„Harry. Já bych to neudělal. Neudělal bych ti něco doopravdy špatného. Nemohl bych.”

Táta mohl a o Samhainu to udělal, protože to byl jediný způsob, jak tam být a zachránit mě... Harry trochu zatřásl hlavou. Takže Draco není tak silný a neochvějný jako jejich otec. Ale to je koneckonců jen málo kdo.

Harry zaplašil tu myšlenku a překřížil ruce na hrudníku. „Přeju si, abych o tobě byl býval nepochyboval. Ale na svou vlastní obranu musím říct, že ty přece obvykle býváš špatný lhář! Jak to, žes tentokrát nebyl?”

„Nitrobrana, ještěže jsi řekl Severusovi, aby mě to naučil.” Draco se třásl. „Nejsem tak dobrý, jako ty. Ale pomohlo mi to zaměřit se na hraní mojí... Marša by asi řekla role... tedy ne, že by schvalovala lhaní. Nicméně Severus do mě stejně vždycky viděl, když jsem cvičili. Ale na druhou stranu, on je v nitrozpytu daleko silnější, než kdy byl Lucius.”

Draco se opřel do polštářů. „Harry, neobviňuju tě za to, co sis myslel, když jsem poprvé změnil strany, bylo proto, že jsem si myslel, že mi s tebou bude lépe, takže není divu, že sis myslel, že jsem znovu změnil názor. Vždyť jsi mi o Vánocích sám řekl, že se toho bojíš. Ale chci, abys věděl, že teď je všechno jinak.” Odkašlal si, ale oči nesklopil. „Když jsem byl v té jámě s hady, došlo mi, že s tebou zůstanu, i kdyby věci měly dopadnout... špatně. Nic jiného... nepřipadalo v úvahu.”

„A tak ses mi pokusil přinést hada,” řekl Harry. Musel se nad tím zasmát. Tenhle Dracův pokus mluvil za všechno... úplně za všechno.

„Ne, nejdřív ne. Myslel jsem si, že Luciuse porazíš a jediné, co budu muset udělat já, je nezešílet, než mě ty a Severus najdete.” Draco se zaškaredil. „Co se stalo?”

„Téměř jsem uškvařil Luciuse divokou magií, jenže pak se vzpamatoval Aran a seslal na mě Petrificus.”

„Ten debil! Poté, co viděl, že mě přenášedlo přeneslo pryč. Debil není dostatečné slovo.” Draco se znovu roztřásl. „Věděl jsem, že se něco pokazilo, když se po chvíli objevil Lucius hned vedle jámy. Řekl, že tě má a že pro případ, že by prohlíželi krb, položil falešnou stopu na panství. Chlubil se, že než Brumbál prolomí ochranná kouzla a zjistí že tam nejseš, budeš mrtvý. A tehdy jsem začal přemýšlet, jak nás z toho oba dostat. Lucius nevěděl nic o tvé magii bez hůlky, takže mě napadlo, že budeme mít výhodu překvapení, pokud se mi podaří přinést ti hada. Došlo mi, že tvé brýle a odznak musí být pryč. Ale já jsem měl svůj odznak, a když se mi podařilo zabít hada, měl jsem i záložní plán. Jenže ten stupidní Gibby mi oboje vzal a tak mi došlo, že jediná naše záchrana je Serpensortia.”

Draco vzdychl. „Neočekával jsem, že mě Lucius donutí složit slib a prozradit mu tvá tajemství. Neudělal bych to. Kdyby to neznamenalo i slib, že na tebe zaútočím. Věděl jsem, že to znamená, že dostanu zpátky hůlku. Domníval jsem se, že ho budeš schopen zneschopnit a poté, co sem dostaneme Severuse, na něj použijeme paměťové kouzlo, aby tvá magie bez hůlky zůstala utajena.”

Harry se kousl do rtu a chvíli nad tím přemýšlel. „No, jestli není mrtvý, musíme se ujistit, že se to paměťové kouzlo udělá pořádně...”

„Harry, on je mrtvý!”

Harry vzdychl. Nebyl si jistý, jestli tomu Draco chce věřit, nebo jestli je to doopravdy pravda. Ale Severus jim tohle určitě pomůže vyřešit. Takže si Harry přestal lámat hlavu tím, jestli je vrah nebo ne. Starosti mu dělala jiná věc. Popravdě mu už dělala starosti dlouho. „Draco... proč jsi pro všechno na světě v Bradavicích na tu hůlku sáhl? Když jsem tam vtrhl, měl jsi ruce v kapsách, jako bys věděl, že to je přenašedlo!”

Draco povzdychl. „Prosím tě, vždyť to držel! Držel to holou rukou, Harry! Vím, že Lucius miluje přenášedla, ale na ty poté, co jsou stvořena, nikdo nemůže sáhnout, takže mi to nedošlo. Mělo mě napadnout, že když Rodový lektvar může způsobit, že hůlka bude fungovat jen Malfoyům, takže Lucius může udělat lektvar tak, aby přenášedlo fungovalo jen na mě.” Draco obrátil oči v sloup. „A měla mi dojít ještě jedna věc. Neměl navlečené své oblíbené rukavice. Chtěl mě ukolébat. Kdybych měl víc času promyslet si to, došlo by mi to.”

„Když ses nebál, tak proč jsi měl ruce v kapsách?”

„Ale já sem se bál,” řekl Draco a znovu se podíval na Harryho. „Ale ne tohohle. Bál jsem se toho, jak moc ji chci. Věděl jsem, že bych neměl. Opravdu seslala spousty temných kouzel a já jsem se nechtěl nechat znovu stáhnout do toho temného života. Takže jsem se chtěl vyhnout pokušení. Jenže pak jsi tam vtrhl ty a jediné, na co jsem myslel bylo, jak tě zachránit před Luciusem.”

„Ach Bože, takže je to moje chyba, že jsi skončil mezi stovkami hadů...”

Draco zavrtěl hlavou. „Nebyly jich stovky. A Harry, to, že jsem tam skončil, nebyla tvoje chyba. Mělo mě napadnout, že se o sebe postaráš sám.”

„Jsi si jistý, že se na mě nezlobíš?”

„I kdyby ano, Harry, překonal bych to. Stejně jako s tou spáleninou.” Draco se zamračil, až se mu nakrabatilo čelo. „Koneckonců, jsi můj bratr. Skutečný bratr. Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že to není jen na papíře. Je v tom ještě něco jiného a asi bych ti měl říct, že... no vždyť už jsem ti to řekl. Takže to víš a je to v pořádku.”

Harry zamrkal. „Cos mi řekl?”

Draco sklopil zrak. „Tenkrát v Devonu, pamatuješ? Řekl jsem, že tě to... z celého srdce.”

„Jo, ahá...” Harry měl chuť se rozesmát, ale než se Draco otočil zpátky, stihl to skrýt. Nechtěl, aby si Draco myslel, že mu to přijde legrační. „Jo, pamatuji si. Ale nemyslel jsi to vážně.”

„Tak teď už ano!” Draco zdvihl bradu a znělo to trochu uraženě. „Mám tě rád. Prostě mám. A který bratr by neměl? A podívej se na sebe... ty mi to nevěříš? Zase!

„Věřím ti.” Harry udělal pár kroků dopředu a chtěl Draca obejmout. Jenže mu to připadalo zvláštní a Draco vypadal poplašeně, jako by dokázal číst v Harryho mysli a ta myšlenka se mu vůbec nelíbila. Harry přikývl, že rozumí.

Draco se trochu uvolnil. „Takže jsme si to všechno vyjasnili... dobře. Napadlo mě, že bych se o tom měl zmínit. Abych se choval bratrsky.”

„Jo, když už jsme u toho bratrství,” popíchl ho Harry. „Jak mi vysvětlíš své jméno? Draco Alain Gervais Malfoy Snape! Malfoy! A Severus to ví, že jo? Pamatuji se na jeden podivný rozhovor. Chtěl, abys mi to řekl, a ty jsi nechtěl!”

„Myslel jsem si, že bys tomu nerozuměl!”

„No, možná že ne,” řekl Harry. Sám byl překvapený, jak nahlas promluvil. „Přísahal jsi, žes to opustil!”

„Pottere, ty bys měl padnout na kolena a líbat mi nohy, že jsem to neudělal, protože jinak by ta hůlka nefungovala a kde bysme teď byli?”

„Prostě bys jen použil jinou hůlku. Třeba moji!”

„Jen díky tomu Rodovému lektvaru mohl k té hůlce připojit nové kouzlo omezující její použití!” řekl Draco podrážděně. „Nebyl by mi býval věřil s nějakou, kterou bych mohl obrátit proti němu. Podívej, Harry, vím jací lidé tě vychovávali. Vím, že nemáš žádnou zkušenost, podle které bys mohl soudit...”

„Dědictví černého mága?”

Ne, ty pitomče! Ochranná kouzla, rodinná kouzla, skřítci! Proč si myslíš, že mě Gibby začal tak najednou poslouchat v momentě, kdy byl Lucius pryč. Já jsem v tomto okamžiku nejstarší žijící Malfoy! Není to jen krevní linie, na čem záleží; je to i ve jméně! Je to zbraň, to jméno je zbraň!”

„Aha,” zamrkal Harry. „Tak jsi mi to mohl takhle vysvětlit.”

„Severus říkal, že to pochopíš, stejně, jako jsi pochopil Samhain. Ale...” Draco odvrátil zrak. „Copak tomu nerozumíš? Nechtěl jsem o tom mluvit! Chtěl jsem být Snape! Pro tebe, pro všechny. Už žádný Malfoy.”

„Chápu, že jsi o tom nechtěl mluvit. V pořádku.”

Draco si začal mnout spánky, jako by ho z toho hovoru rozbolela hlava. „To je dobře, protože jsme se v tomhle zatraceném hovoru dostali pěkně daleko. Pro Merlina, já jsem unavený. Opravdu si potřebuju odpočinout, jenže musíme vymyslet, jak sem dostaneme Severuse...”

Draco se náhle posadil zpříma, sevřel hůlku a se skelným výrazem naslouchal něčemu, co Harry neslyšel. Když pak promluvil, bylo to nezřetelné. „Jo, dobře, teď...”

„Co je špatně?”

Draco byl tak soustředěný, že nedokázal odpovědět. Nebo možná ani neslyšel otázku. Zdvihl svou novou hůlku, několikrát s ní mávl v komplikovaném obrazci a pronášel inkantaci, jejíž slova se mezi sebou proplétala jako hadi. Divná, divná věc.

Pak Harrymu došlo, co to vlastně Draco dělá.

Zdvihal ochranná kouzla Malfoyova domu.

xxx

0 Komentáře


Nejnovější komentáře