Kapitola 96.

EPILOG: SEVERUS
datum: Pátek 04 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > Kapitoly 91 - 96
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Tersa

Betareader: Nerla

Záverečné úpravy: Beruška

Severus založil ruce na hrudi, když jarní vítr povlával s jeho hábitem. Bylo docela dobře možné, že Harry ani Draco nepotřebovali, aby tady stál a pozoroval, jak se loučí se svými přáteli, ale Severus pracoval příliš dlouho jako špeh, než aby se dokázal vzdát zvyku bedlivě sledovat vše okolo.

Obrátil pozornost k Harrymu. Černé vlasy byly rozcuchané jako vždycky, chlapec se nakláněl, když mluvil s Grangerovou a tím Weasleovic klukem. Harry měl živý výraz, jeho ruce divoce gestikulovaly, oči zářily štěstím. Severus neslyšel, co jeho syn zrovna říká, studenti dělali příliš velký rámus, ale muselo to být zábavné. O moment později všichni tři nebelvírští vybuchli smíchy.

V přímém kontrastu byl Draco, jeho vlasy takřka bílé, jak se v nich chytalo sluneční světlo. Perfektně učesaný, navzdory větru ani jeden pramínek nevyčuhoval, stál vzpřímeně, zdvořile kýval na Zmijozely, kteří ho míjeli na cestě ke vlaku. Nicméně, když kolem procházel Goyle, Draco vykročil dopředu a zatáhl ho dál na nádraží. Jeho výraz byl vážný, gesta dokonale ovládaná, Draco zůstával chladný a vyrovnaný, když tiše rozmlouval se svým přítelem. Bez pochyb mu říkal, co má od léta očekávat.

Severus, s pohledem upřeným na tohle dění, potřásl hlavou. Někdy byli Harry a Draco jako den a noc.

V jiném ohledu si však jeho synové byli podobní. Byli zranění. Nechránění. Neochotní důvěřovat.

Ale to všechno v průběhu roku Severusovi mizelo před očima. Harry a Draco spolu teď vycházeli poměrně dobře. Jak se také patřilo, když už konečně měli...

Severus se náhle zamračil. Popravdě měli to, čeho se jemu nikdy nedostalo – otce, který se o ně opravdu staral. Miloval je. Akceptoval je se všemi jejich chybami a snažil se pomoci jim překonat jejich selhání a stát se silnými zodpovědnými dospělými. Jaký by byl jeho vlastní život, kdyby měl takového otce, který by mu pomohl dospět?

Skončil by vůbec jako smrtijed?

Byl bys tam tehdy v listopadu, přenášedlo v ruce, a čekal bys na šanci zachránit Harryho? Věděl bys, co dělat, kdyby další z tvých pitomých synů uvařil Venemorticu?

Se smutným úsměvem ze sebe Severus setřásl minulost. Bez použití obraceče času by nic změnit nemohl. A když zvážil, jak by v tom případě věci dopadly, ani ho použít nechtěl. Byla pravda, co řekl Harrymu, když spolu poprvé navštívili Kvikálkov. I ta nejnešťastnější rozhodnutí se můžou ukázat jako dobrá, když se na ně podíváme ze širšího úhlu pohledu.

Když to říkal, věřil tomu. Velmi dobře věděl, že je to pravda. Ale teď tu pravdu mohl cítit přímo ve svých kostech. Prošel peklem a zase zpátky, jak to vyjádřil Draco. Trpěl, ale byl teď díky tomu silnější. Silný dost na to, aby odvrátil Draca od zla, ke kterému až do tohoto roku směřoval. Silný dost na to, aby pomohl Harrymu rozeznat tu tenkou čáru, co dělí spravedlnost od pomsty. Harrymu, který nesl příšerné břímě proroctví.

Samozřejmě, že si Severus nenalhával, že ví o všem, co chlapci potřebují. Stačí se podívat na to, jak se zmýlil, když netrval na tom, abys Harry sehnal nějakou odbornou pomoc.

Ale celkem vzato cítil, že mu jeho vlastní minulost, jakkoli ohavná a zlá, pomáhá být takovým otcem, jakého Harry s Dracem potřebují. A také sám Harry s tím dost pomáhal. Severusovy staré rány přestaly hnisat. Ne všechny z nich, nutno přiznat. Ale... dost.

Pokud už nemohl zapomenout na Kazisvěta nebo sám na sebe, alespoň se mohl dívat dopředu místo ohlížení se zpět.

Harry se usmíval, když naposledy zamával svým přátelům. Statečný úsměv, usoudil Severus, protože když chlapec pozoroval, jak nastupují, začal vypadat trochu ustaraně. Potřebuji své přátele, Severus si pamatoval, jak mu to před několika měsíci řekl. Tehdy mu tak úplně nevěřil. Nechtěl tomu věřit. Krátce po Samhainu, vyčerpaný z neustálého vaření lektvarů a nesvůj z toho, že mu začalo záležet na chlapci, ne jen na válce... nechtěl, aby Harry potřeboval někoho jiného než jeho.

Ale teď už o velikosti Harryho srdce věděl víc. A spolu s tím začal zjišťovat víc sám o sobě.

Některé z Albusových lekcí přece jen musely zapustit kořeny, pomyslel si. Trávení času s Harrym pro tebe bude dobré, řekl ředitel tehdy v říjnu. A když se tomu Severus vysmíval, Albus klidně pokračoval, vím, že minulý rok tvé lekce Nitrobrany nešly dobře, řečeno velmi mírně, ale možná právě o to jde. Všichni potřebujeme druhé šance, Severusi...

Druhá šance... ano, Harry byl víc než jí. Albus si určitě nemyslel, že věci půjdou tímto způsobem. Neměl v plánu, aby Severus přijal Harryho za svého syna ani aby Harry povýšil loajalitu ke své nové rodině nad loajalitu k němu.

A rozhodně nečekal, že Severus neadoptuje jen jednoho chlapce, ale dva, a že Harry přijme za bratra Draca Malfoye, nyní Snapea. Ale i přesto, že měl stejně starého kamaráda, se kterým mohl trávit léto, byla Harryho tvář podivně nevýrazná, když se dveře zabouchly a on vykročil, aby se připojil ke svému otci.

„Tohle nebude jako tvé jiné prázdniny,” řekl Severus. Chtěl Harrymu položit ruku na rameno, ale na veřejnosti bylo lepší zůstat rezervovaný.

„Já vím,” povzdechl si Harry. „Jen si to představ, výjimečně chci vidět Dudleyho. Pěkně divný pocit. Musím si sehnat nějaký telefon, abych mu mohl zavolat. Říct mu, že jsme v Kvikálkově každou středu... uhm, myslíš, že bude mít stejné číslo jako předtím?”

Severus pobaveně nadzvedl obočí.

„Oh. Hádám, že ty nebudeš správná osoba, na jakou se obrátit.”

„V každém případě jsem nemyslel tvého bratrance,” řekl Severus. „Měl jsem na mysli tvé přátele. Vím, jak moc jsou pro tebe důležití. Můžeš jim posílat tolik sov, kolik jen budeš chtít, i když stejně jako předtím půjde naše pošta přes Bradavice místo toho, aby šla do nebo z chaty. A už jsem ti říkal, že jsou u nás tvoji přátelé vítáni.”

Harry vzhlédl, jeho nálada se měnila jako na rtuťovém teploměru, oči mu jiskřily způsobem, který Severus poznával. Harry se chystal vylepšit nápad, který on považoval za brilantní. Něčím, co příliš neocení.

„I Neville?”

Snape zamrkal. Obrnil se, ale Harry ho stále dokázal překvapit. „Neville. Longbottom.”

Harry ztišil hlas. „Jo. Poslouchej, s Fideliem a tím vším vím, že nemůže přijít do... uh, k nám, ale myslel jsem si...”

„K nám.”

„Přesně. K nám,” řekl Harry s úšklebkem od ucha k uchu. „Líbí se mi to.”

Je tak snadné dát Harrymu Potterovi, co potřebuje, pomyslel si Severus. Skutečné místo, které by mohl nazývat domovem. Opravdovou rodinu.

„Zbláznil ses?” zeptal se Draco, který se právě objevil. „Longbottom k nám nepůjde.”

„Dobře, samozřejmě, že ne. Právě jsem říkal, že nemůže. Ale možná bychom ho mohli... ehm, myslím tím, že já bych ho mohl navštívit u jeho babičky nebo tak něco.”

„Jako kdybychom tě Severus a já nechali někde courat samotného. Vážně, Pottere, copak ses tenhle rok nic nenaučil?”

„Ehm,” řekl Severus. „Domnívám se, že pan Longbottom má na léto své vlastní plány. Dlouhý výlet do zahraničí, tuším.”

Harry vypadal podezřívavě. „Zvláštní, že se o ničem nezmínil.”

Severus si dovedl velmi dobře představit proč. „Jak jsem pochopil, podporuje tvé nové rodinné vazby. Možná chtěl jen být diplomatický.”

„Co?”

Severusův hlas zůstal neurčitý. Uhlazený. „No, pan Longbottom ke mně měl na začátku týdne trochu moc stížností, na můj vkus. Zařídil jsem mu doučování Lektvarů od někoho, jehož učební styl by mohl být... blíže jeho potřebám. V Rakousku. Když jsem mu půjčil několik těžkých svazků, které byly vyžadovány, prohlásil, že se mu snažím zničit léto.” Severus pokrčil rameny. „Jako bych někdy něco takového mohl udělat.”

Harrymu poklesla čelist. „Ty... jsi pomohl... Nevillovi?”

Nebylo špatné vychutnat si ten ohromený výraz. Severus se málem usmál, nakonec zvládl ten impuls zadržet. „Dobrá. Možná tu přece jen je i něco víc, než učení se zkušenostmi. Měl bys slyšet, co mi na tohle téma řekla naše dobrá doktorka.”

„Ano, ale... Neville?”

To už se Severus usmál. Krátce. Možná to byl ten samý pocit, co cítil Harry, když mu někdo řekl, že něco udělal dobře. „Když dáme stranou všechny ty roztavené kotlíky, poslední rok ti hodně pomáhal. Dokonce i v samotném žáru bitvy. Pomohl jsem mu v naději, že ti jednou bude znovu užitečný.”

„Že nám bude užitečný,” řekl Harry.

„Ach, ano. Nám.”

Draco, který až do té chvíle sledoval odjíždějící vlak, se otočil zpátky ke své rodině. „Greg se k nám také připojí,” řekl hluboce přesvědčeným hlasem. „Musí. Nedopustím, aby ho dostali smrtijedi.”

„Draco má to životo-zachraňující nutkání,” pronesl Harry divadelním šeptem a moudře při tom přikyvoval.

„Zmlkni. Nemám.”

„To tedy...”

„Abys věděl, hodlám strávit léto tím, že se budu poflakovat a přes sovy si objednám cokoliv, po čem mé srdce zatouží...”

„Opravdu?” zeptal se Severus ostře a pobavilo ho, když se Draco lehce začervenal.

„No, něco málo,” ustoupil chlapec. „Ale také se chystám naučit Harryho se přemisťovat. Žádný můj bratr nemůže pokazit licenční test. A budeme pracovat na jeho zaklínadlovém lexikonu. Pořád je tu dost věcí, které potřebuje vědět.”

„Ten on, o kterém mluvíš, stojí přímo tady,” řekl Harry suše.

„Protože se neumíš přemisťovat!” řekl Draco, zmizel a objevil se na druhé straně vedle Harryho.

Bylo hezké vidět, že se Draco směje, a ještě lepší spatřit, že se k němu Harry připojil.

„Takže, co oběd?” zeptal se Harry. „Já vím. Objednejme si cornwallský krémový čaj...”

„Když už mluvíme o čaji, domnívám se, že už mám zpoždění na ten s Albusem.”

„Dobře!” řekl Draco ihned. „Harry a já se rádi trochu projdeme po vesnici, co?”

„Půjdete se mnou zpátky k bráně a zůstanete na pozemcích. Prasinky můžou počkat, až tam půjdeme všichni společně.”

Snape se otočil jen proto, aby slyšel, jak se Harry směje. Draco na něj pravděpodobně vystrčil jazyk. Pitomé děcko.

„Pojďme prozkoumávat hrad, zatímco nás táta a ředitel budou drbat nad čajem,” řekl Harry.

„Nedrbeme. Diskutujeme,” zavolal na ně Severus.

„Možná chtějí diskutovat o Marše,” zanotoval Draco zpěvavým tónem.

O tomhle nesmyslu už toho Severus slyšel dost. Zastavil se a počkal, dokud ho jeho synové nedojdou. „Chtěli byste raději prozkoumávat hrad nebo psát esej, který jsem v pokušení vám dát?”

„Hej, já jsem nic neřekl!”

„Věděl jsem, že mít za otce učitele bude příšerné utrpení,” řekl Draco s teatrálním povzdechem. Dokonce sevřel ruce nad srdcem. „Ale já budu statečně čelit této nestoudné nespravedlnosti...”

„Draco!”

„Prozkoumat hrad, jistě.”

Severus přikývl. „Harry, pokud zůstaneš se svým bratrem, myslím si, že není důvod, proč bys nemohl používat mapu.”

Dracovi se rozzářily oči. „Mně to vyhovuje. Harry?”

Harry vypadal, že si to nechává projít hlavou, než přikývl. „Jo. Díky, tati.”

V tu chvíli už došli k bradavickým pozemkům. „Najdeš ji v kapse. Teď, pokud mě omluvíte...”

„Ty jsi věděl, že budeme chtít prozkoumávat hrad, hned?” pohlédl na něj Harry. „Připravil jsi mapu předem?”

„Znám tě,” řekl Severus. Teď okolo nebyl nikdo kromě Hagrida, který daleko od nich pracoval ve své zahradě. Severus položil jednu ruku na rameno Harrymu, druhou Dracovi. „Už mám opravdu zpoždění na čaj s Albusem. Uvidíme se později u večeře.”

„Dobře,” přikývl Harry.

Draco se jen trochu usmál.

„Buďte hodní,” řekl Severus a zamířil k postrannímu vchodu do hradu.

Jak odcházel, slyšel, jak oba chlapci zadržují smích.

***

„Severusi, přesně v čas,” prohlásil ředitel.

Mistr lektvarů zakouzlil Tempus. „Albusi, mám více jak dvacetiminutové zpoždění.”

„Nesmysl, můj chlapče,” odpověděl Brumbál a mávl rukou. „Přirozeně jsem započítal čas odjezdu vlaku a čas potřebný k tomu, abys s chlapci došel k hradu.”

„Přirozeně,” zamumlal Severus, když usedl na své obvyklé místo. Starší kouzelník naplnil jejich šálky krátkým švihnutím prstů. Severus vdechl vůni a pozvedl obočí. „Máta?”

„Myslel jsem, že bude vhodné něco povzbuzujícího. Neslavíme jen úspěšný konec dalšího školního roku. Místo tvého tradičního léta plného tichého výzkumu tě čekají rodinné prázdniny s dvěma náctiletými chlapci, ze kterých budou brzo muži.” Albus pozvedl svůj šálek v přípitku. „To bude opravdu léto jako žádné jiné.”

Snape obrátil oči v sloup. Ředitel nikdy nevěděl, kdy přestat s otřepanými frázemi. „Celý tento rok byl... pozoruhodný, to přinejmenším.”

Potom, co Brumbál projevil souhlas s jeho prohlášením, dopíjeli svůj čaj v naprostém tichu.

Nicméně, brzy ředitel luskl prsty a iluze jednoduchého čaje se rozplynula. Spolu s ovocným salátem se objevily i sendviče, úhledně naskládané na stříbrném talíři. Ale tyhle sendviče obsahovaly lepší věci než okurky a salát. Severus si s potěšením všiml, že jsou tu dva z jeho oblíbených – citrónový kuřecí salát a další s malými kuličkami masa a s olivami. Jako přídavek tu byla skutečná pochoutka – mražená mísa krevet.

Oba muži věděli, co se opravdu skrývá za těmito setkáními. Teď, když Albus pokročil k 'vykrmování', jak tomu rád říkal, Severus pokračoval tím, že se rozhovořil.

„Dnes jsi se překonal, Albusi,” usmál se Severus, když si nakládal na čínský talíř se zeleno-stříbrnými vzory. „Další pocta Zmijozelu? Dokonce na sobě máš zelenou.”

„Ach, ano. Miluji nové hábity. Wang Ping je přiložila jako poděkování k naší poslední objednávce čajů pro školu. Je radost s ní obchodovat.”

Severus skryl úšklebek a řekl diplomatickým tónem, „Opravdu zná tvůj styl.”

Brumbál se trochu vypjal. Nezáleželo na tom, že ty šaty byly směšně řvavě esmeraldově zelené. Čínský límec a šňůrkovité zapínání ještě nebyly příliš extravagantní, usoudil Severus, ale ten komplikovaně vyvedený drak dovádějící s podobně provedeným fénixem mezi barevnými víry plamenů... celé to zářilo tak jasně, že musel odvrátit oči.

„Existují i jiné barvy kromě černé, Severusi.”

Mistr lektvarů jen zvedl bradu. „Jak jistě víš, plánuji na krátký čas zůstat ve škole. Mé běžné povinnosti ke konci roku zastínil šílený ministerský nápad jak zruinovat můj perfektně vyvážený učební plán.” Severus si povzdechl. Nemělo smysl začínat o tom znovu. Albus znal jeho názor. „Původně jsem první dva týdny prázdnin chtěl využít k dokončení poznámek o pokroku studentů v mé koleji.”

„Původně? To znamená, že jsi změnil plány?”

Severus přikývl. „Myslím, že by bylo nejlepší vzít si papírování do Devonu. Budeš to mít daleko později než obvykle, ale tímto způsobem bych mohl pracovat na vlkodlačím projektu, zatímco budu tady. Nejspíše pozvu Lucindu, aby se ke mně připojila. Její poslední výzkum vypadá slibně.”

„Výtečný nápad, můj chlapče! Ihned jí nechám připravit nějaké ubytování.” Albus sepjal prsty. „Co myslíš, chtěla by vyhlídku na les nebo na zahrady? I když, možná by chtěla zůstat ve sklepení. V létě je chladnější a nebude to mít daleko do tvé laboratoře. Mohl bych vytvořit přímé spojení s knihovnou. Myslím, že to by se jí líbilo. Ach, a měl bych ji pozvat na šálek čaje...“

„Proč jí jednoduše nedáš byt vedle sebe?” zeptal se Severus suše. „Vzhledem k tomu, že s ní očividně chceš flirtovat.”

„Nic takového, můj chlapče, nic takového. Ale sám víš, jak je hrad přes léto příšerně opuštěný. Nechtěl bych, aby se Lucinda cítila osamělá. Ne, to opravdu ne...”

„Albusi, nenechám tě zruinovat můj výzkumu tímhle nesmyslem! Krom toho jsem jí ještě ani neposlal sovu. Možná je zaneprázdněná.”

„Pche.” Brumbál se usmál, jeho výraz zářil očekáváním. „Nikdy není tak zaneprázdněná, aby nepomohla Remusovi. A jen tak mimochodem, je tu rozdíl mezi flirtováním a pouhým plnění povinností okouzlujícího a šarmantního hostitelem. Oh, ale vzhledem k tomu, že ty jsi okouzlujícím a šarmantním hostitelem nikdy nebyl...“ Ředitel potlačil smích. „Ne, ne, to jsem neměl říkat. Udělal jsi zázraky s těmi svými chlapci. A mohu se odvážit tvrdit, že oni pro tebe udělali to samé?”

Mistr lektvarů si odfrkl. „Proč by ne? Říkáš to pokaždé.”

„Dobře. Pak jsme se shodli.” Albus si zamnul ruce. „Lucinda. Bude hezké ji znovu vidět.”

„Jen nedovol, aby si Draco s Harrym všimli tvé... nevázanosti,” varoval ho Severus. „Ti dva si vyvinuli záludnou posedlost v dohazování.”

Ředitel se rozzářil. „Oh, to je naprosto pochopitelné. Oba dva tě mají rádi. Nemůžeš jim mít za zlé, že chtějí vidět svého otce šťastného.”

„Jsem naprosto šťastný,” řekl Severus a ignoroval, jak to slovo působí na jeho jazyku nezvykle.

„Nebo touží po matce,” žvanil Brumbál dál.

Severus cítil, že by se mohl začít dusit. Touží po matce? No vážně! „Draco má matku, Albusi,” poukázal. „Pochybuji, že by chtěl další.”

Ředitel se jen dál usmíval. „Možná bys měl poslechnout jejich narážky, Severusi. Neublížilo by ti...”

Severus zaťal zuby, došlo mu, co mu mělo dojít už před chvílí. „Věděl jsem to!”

„Věděl co, můj drahý chlapče?”

„Tvoje pletení se do věcí vážně nemá žádné hranice. Harry se zmínil, že jsi zaměstnal Mauru Morrighanovou jako další učitelku Obrany. Vážně jsem si nedovedl představit proč.” Jeho hlas se stal temnějším a výhružnějším. „Až do teď.”

„Proč, ať už tím myslíš cokoliv?” Brumbál, jak si Severus všiml, dělal co mohl, aby vypadal nevinně. „Jak si vzpomínám, ty jsi byl tím první, kdo navrhl, že by Maura mohla být přínosem pro Řád.”

„Je skvělým přínosem pro Řád. Ale to ji nedělá dobrou učitelkou.” Severusovi se rozšířilo chřípí. „Upřímně, Albusi, nejsem si jistý, že je ta ženská vůbec gramotná!”

Brumbál se zasmál. „Oh, to je jen profesionální žárlivost.”

„Velmi dobře víš, že nemám žádný skutečný zájem o učení Obrany. Nechtěl bych to místo dokonce i kdyby nebylo prokleté.” Severus se zarazil. „Ví Maura o té kletbě?”

„Podívej se sám. Accio Mauřin dopis.” Brumbál podal Severusovi roličku pergamenu, který ji držel v jedné ruce, zatímco jedl.

„Vidíš, určitě už se někdy předtím dotkla brkem pergamenu,” popíchl ho Brumbál, když jeho společník vzhlédl.

Severus dopis přelétl očima a odhodil ho na stůl. „Špatně napsala atributy a upřímně.”

„Možná bys ji mohl po večerech doučovat v soukromí svého bytu. Jsem si jist, že vy dva toho budete mít spoustu společného...“ Albus nechal větu odeznít a pozvedl obočí. „Hm?”

Severus nic z toho nepoctil odpovědí. Rozhodl se, že nejlepší bude dostat se za tohle téma. Jen ho naštvalo, že ho to nenapadlo dříve, než skončil s poslední krevetou.

„Takže, Lupin. Jeden by doufal, že jeho nebezpečná maškaráda alespoň přinese nějaké užitečné informace. A?”

Brumbál se, náhle vážný, naklonil dopředu. „Podle všeho to bude klidné léto, dokonce i na kontinentu. Popravdě, Remus mi sdělil skutečnou lahůdku. Vypadá to, že se Voldemort zamýšlí podrobit mudlovské medicíně.”

Na chvíli Severus jen zíral. „Mudlovská medicína!” Pak se mu rozbřesklo. „Aha. Kostní dřeň. Zajímavé.”

Ředitel pokrčil rameny. „Z toho, co byl schopný Remus zjistit, se Voldemortovi nezdá ten výbuch, který Harry předvedl o Samhainu. Teď už si uvědomuje, že to byla Harryho práce, nejspíš podle toho, jak ho tenkrát Harry vypudil ze své mysli. Muselo ho napadnout, že se stalo něco, co pozměnilo Harryho magii.”

„A díky tomu příšernému Harryho strýci ví všechno o té transplantaci.” Severus potřásl hlavou. „Myslel jsem si, že si Voldemort nakonec dá dva a dva dohromady, ale vzhledem k tomu, že ví, že byl Harry delší čas bez magie... Těžko si představit, že by na sebe vzal takovéhle riziko.”

„Jistě, ale on nikdy neproslul svým rozumným uvažováním,” zamumlal Brumbál. „Když už jsme u toho, Remus mě požádal, abych ti řekl, že jeho Znamení neukazuje žádné známky snižující se síly nebo počtu zjevování, natožpak rozlévání magie.”

Severus pomyslel na káď, z které ho vytáhl, na všechny ta Znamení, která nechával růst a zase odřezával ze své paže. „No, kdyby si myslel, že ztrácí sílu, určitě jich mám víc, o která se mohu podělit. A pokud jde o rozlévání magie, jakmile se jednou sloučí s jeho kůží – to byla poněkud zapeklitější magie...“ Brumbál úsměvem poděkoval i za nevyřčené. „Vypadá to, že se Znamení dobře uchytilo.” Severusův výraz zůstával ponurý. „Představte si to. Mohli bychom vytvořit více falešných smrtijedů, kdybychom si přáli. Mám pěkných pár Znamení uložených.”

„To by mohlo být hrozné. Ne každý je tak oddaný Světlu jako Remus Lupin. Samotné to pokušení...”

Severus si tiše odfrkl. „Chceš, abych velebil Lupina? Jsi stejně špatný jako Harry.”

„Když na tebe téměř zaútočil, byl to jen chlapec a v žádném případě nešlo o jeho chybu. Ani v nejmenším. Není už načase nechat to být?” Brumbálův hlas se stal ještě měkčím. „A po celou dobu nám byl užitečný, dělal, co měl. Teď už to víš.”

Čas zastavit hnisání starých ran... Tedy alespoň jedné z nich. Severus se snažil seč mohl, aby jeho pokrčení rameny vypadalo nenuceně. „Tak dobrá. Předpokládám, že Lucindě se se mnou bude pracovat lépe, když budu působit méně nepřátelsky k jejímu příbuznému.”

„Působit?”

Severus se zamračil. „Nepřepínej strunu, staříku.”

Brumbál se zasmál. „Vždy jsi měl nádherný smysl pro humor, Severusi. Ale doopravdy, myslel jsem si, že přemýšlení o následcích Remusovy současné mise by ti mohlo pomoci při sepisování učebního plánu tvého nového kurzu. Jak to pokračuje?”

„Nepokračuje,” řekl Severus odměřeným tónem. „Ale podívám se na to v létě. Víš, co si o tom myslím. Je nejvyšší čas, abychom takový kurz nabídli sedmým ročníkům.”

„Prostě chceš mít své syny ve třídě dvakrát tak často.”

„Ano, a to samé platí i o Longbottomovi,” zažertoval Severus.

Brumbál se rozzářil. „Ach. Takhle to je. V tom případě je od tebe hezké, že sis ten kurz vzal. Ale Severusi, netrav příliš mnoho času psaním pokroků Zmijozelských nebo přípravou na tvé nové hodiny. Najdi si nějaký čas ke strávení se svými chlapci. Myslím, že zjistíš... že prostě rostou příliš rychle.”

Mistr lektvarů zamyšleně přikývl. „Oh, v tomto směru mám plány. Když je pravděpodobné, že Voldemort zůstane poměrně neaktivní, zatímco se bude zotavovat... Předpokládám, že se všechno utřídí dobře. Nerad bych, aby se chlapci schovávali po celé jejich prázdniny. Přesto, stále si myslím, že je moudré vyhýbat se větším kouzelnickým komunitám. Myslím, že bychom mohli podniknout nějakou výpravu do mudlovského Plymouthu, vzhledem k tomu, že ta oblast je prakticky prostá magické aktivity.”

„Exeter by byl ještě bezpečnější, nebo možná některé z těch menších měst.”

„To je pravda, ale Harry se víckrát než jednou zmínil, že by ocenil nějaké výlety k pobřeží. Chtěl by se pořádně naučit plavat...“

„Druhý úkol, Severusi. Harry stěží potřebuje lekce plavání,” posmíval se ředitel.

„Ve skutečnosti potřebuje. Hádal, že žaberník mu tehdy pomůže vyhnout se utopení, Albusi. Nikdy ve svém životě neměl lekce plavání.” Kousavě pokračoval. „Jeho příbuzní by mu stěží zaplatili takovou věc. Jemu ne.”

Albus pomalu zamrkal. „Chápu. Škoda. Velká škoda. Přeji si, abych jednal jinak, Severusi. Měl jsem jen ty nejlepší záměry.”

To Severus věděl. Přikývl a zprudka pokračoval, „V každém případě, Harry utrousil několik nadšených poznámek o lákadlech Plymouthu. Pláže mezi nimi figurují pravděpodobně až na posledním místě. Myslí, že bychom si tam všichni našli nějakou zábavu, i když nepochybuji, že budu muset připravit pořádně silný opalovací krém pro Draca.”

Ředitel se lehce usmál. „Když už mluvíme o příjemných věcech, to nejlepší jsem si nechal na konec. Zakončíme náš čaj velmi speciální pochoutkou.”

Severus obrátil oči v sloup, ale pod ubrouskem se usmál. „Albusi, víš, že nemám chuť na žádnou z tvých neskutečně sladkých cukrovinek. Většina z nich je odporná.”

Brumbál vyčistil stůl a s okázalým gestem nechal zhmotnit dezert. „Ano, ale toto není má cukrovinka. Draco s Hermionou si zasluhují veškerou důvěru. Musím říct, že ti dva tvoří docela dobrý tým.”

Severus nepřítomně zauvažoval nad tím, jestli se jednalo o Brumbálův vlastní pokus o dohazování. Bezpochyby by bylo pro Draca dobré, kdyby si našel někoho, kdo by mu pomohl zapomenout na trauma ze ztráty milované Pansy, netřeba se zmiňovat o tom otřesu, když zjistil, že ho nikdy doopravdy nemilovala. Ale představit si v této roli Grangerovou... to bylo přinejmenším směšné. Jako lepidlo se držela toho Weasleyovic kluka. A přestože se Draco odchýlil od čistokrevných ideálů, stěží byl v tomto ohledu liberální. Severus si při nejlepší snaze nedokázal představit, že by se Draco zamiloval do čarodějky z mudlovské rodiny.

Pustil to z hlavy a podíval se na malou misku před sebou. Prezentace byla chytrá – dutá slupka citrusu byla částečně přeměněna do želatinové pochoutky. Když Severus zvedl lžíci, zjistil, že spodní půlka příboru byla tvarovaná jako hladký, tvrdý kus citrónového šerbetu.

Severus pozvedl obočí. „Jak zmijozelské od Draca, zařadit oblíbenou cukrovinku jeho profesora do jeho... lektvarového projektu.” Ke konci zněl jeho hlas nepatrně temně.

Vypadalo to, že si Brumbál ničeho nevšiml. „No, ve všech z nás jsou kousky všech kolejí, jak jistě víš. Takže by tě nemělo příliš překvapit, že ta lžička byla nápadem slečny Grangerové. A to velmi milým nápadem. Ta želatina je na první ochutnání příjemně kyselá, ale ta lžička to mírní...“ Ředitel úsměvem vyjádřil ocenění a vzal si svou vlastní misku dezertu.

Mistr lektvarů si nabral lžičku a zamyšleně přikývl. Bylo to docela dobré. Pomyslel si, že by bylo zábavné se Draca zeptat, jestli by občas nemohl připravit dezert. „Když už mluvíme o Dracovi, chtěl bych ti poděkovat, že jsi ho odměnil těmi body při závěrečné hostině. Nejen jako zástupce Zmijozelu. Věřím, že ho taková odměna povzbudí, aby se držel nové cesty, po které se dal tento rok.”

Brumbál vypadal trochu v rozpacích. Přece jen, Severus neříkal děkuji každý den. „Vím, že jsem o tom za začátku pochyboval, ale teď očekávám od Draca velké věci. Má toho hodně co nabídnout a zdá se naprosto loajální.“

Severus si nemohl pomoct a lehce si povzdechl. Doufal, že ředitel přestane jeho syny vidět jen jako přínosy ve válce.

Jako by mu četl myšlenky, dodal ředitel: „A také musím přiznat, že jsem si toho chlapce zamiloval. Je docela důvtipný. A jeho sklon k sarkasmu...”

Mistr lektvarů se usmál, věděl, že jeho syn má jazyk skoro tak ostrý jako on sám. „Byl jsem překvapený, že jsi neodměnil také Harryho. Ne snad, že bych si stěžoval.”

Brumbál pokrčil rameny. „Věděl jsem, že Dracovi jeho triumf nebude zazlívat, zatímco Draco by byl příšerně sklíčený, kdyby byly jeho letošní skutky zastíněny.”

„Skutečně. Domnívám se, že jsi musel číst mou mudlovskou psychologickou knihu.”

Brumbál se zasmál. „Ne, jen si pamatuji, jaké to je být mladý.”

Zatímco si na pár minut vychutnávali vlídné ticho, Severus zjistil, že sám vzpomíná na to, jaké je to být mladý. Ale pro jednou se nesoustředil na traumata a smutek, když přemýšlel o Harrym a o Dracovi. Místo toho jen uvažoval nad tím, kterou část hradu by zrovna mohli prozkoumávat.

„Zdržuji tě od něčeho, můj chlapče?”

Severus cítil, jak teplo začíná stoupat k jeho tvářím. „Ani trochu, pane řediteli. Jen...” Zarazil se, cítil se hloupě.

„Rozumím,” přikývl Albus s moudrým výrazem. „Doufám, že tě brzy uvidím. I s tvou rodinou.”

Severus vstal od stolu, ale v půli cesty ke dveřím se zarazil. „Albusi... hádám, že asi nevíš, kde jsou zrovna mí synové?”

„Radím ti zeptat se portrétů a řídit se instrukcemi. Tak bych to udělal já.”

Poté, co poslechl pokyny šesti obrazů a jednoho gobelínu, s radostí zaslechl povědomé hlasy ozývající se z temné síně. Jeho tvář se rozplynula v úlevném úsměvu. Ne snad, že by se o své syny bál v jejich vlastním hradě – to ani zdaleka. Pravda byla o hodně jednodušší a hlubší.

Znovuobjevování zaprášených tajemství hradu s Harrym, Dracem a mapou... to byla zábava, které nešlo odolat.

KONEC

0 Komentáře

Nejnovější komentáře