4.kapitola Sirius

datum: Sobota 22 srpen 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 1 - 10
komentáře: 5
nehodnoceno -
Preklad: Zrzka, Elza

Záverečné beta: Tersa, LadyF


„Harry.“

Jen jedno slovo, to bylo vše, co Sirius řekl. Harryho úsměv se rozšířil. Nacpal svoji hůlku do kapsy, takže mohl na zrcadlo položit i druhou ruku. Dál už při pokusu obejmout muže před sebou zajít nemohl.

Sirius sledoval každý jeho pohyb. Jeho lehce vrásčitý obličej – zestárl předčasně kvůli tvrdým rokům v Azkabanu – se roztáhl do úsměvu, který se zdál neskutečně široký. Jak mohl jediný výraz obsahovat takové množství štěstí?

„Chyběl jsi mi,“ řekl Harry, skláněl čelo ke sklu a dýchal slabě tak, aby nezamlžil zrcadlo. Nechtěl zmeškat jediný záblesk Siriuse. „Jak... Jak se máš?“

Ještě před tím, než se ho zeptal, znal Harry alespoň část odpovědi. Siriusovy vlasy teď byly krátké; měl tendenci nechat si je narůst dlouhé, když byl v depresi. Ačkoliv... můžou vlasy ještě růst v posmrtném životě? Harry o tom pochyboval. Ale když Sirius propadl Závojem, měl vlasy dlouhé, takže když teď byly krátké, mohlo to znamenat... dobře, že nebyl jako mrtvý nešťastný, předpokládal Harry. Možná jeho nynější vzhled byl jako... odraz jeho vnitřního stavu, nebo stav jeho duše.

„Jsem mrtvý, Harry,“ zašeptal Sirius velmi tiše, jako by si myslel, že to možná Harry neví. „Propadl jsem Závojem.“

„Já... viděl jsem.“ Harry se musel zaklonit zpět; dýchal tak rychle a tak usilovně zkoušel zadržet slzy, že se mu nakonec podařilo zamlžit zrcadlo. „Promiň, Siriusi! Vážně, opravdu je mi to líto! Nikdy jsem nechtěl, abys umřel!“

Zatraceně, brečel, navzdory svému obrovskému úsilí to potlačit, a Sirius se nakláněl dopředu, až to vypadalo, že svoje čelo přitiskl na sklo, a jeho šedé oči byly plné lásky a zájmu, a... a... Harry to mohl stěží snést.

„Vím, že jsi to nechtěl,“ řekl Sirius. „Utři si oči, Harry. To je v pořádku.“

V tomhle případě to bylo horší než otřepaná fráze. „Jak to může být v pořádku? Jsi mrtvý! A je to moje vina!“

„Harry Jamesi Pottere,“ řekl Sirius vážně, „nechci tě znovu slyšet říkat takovou věc. Víckrát ne. Myslím to vážně. Není to tvoje vina.“

„Jo, jo, já vím,“ otíral si Harry oči. Přál si mít kapesník, protože jeho nos byl už ucpaný. „Bellatrix je ta, která vystřelila kouzlo, co ti podrazilo nohy. Ale ty bys tam vůbec nebyl, kdyby nebylo mě!“

Bože, teď popotahoval jako malý kluk. A co na tom bylo nejhorší, nemohl to zastavit. Cítil se, jako by měl zvracet, když to bude zkoušet tak usilovně. „Je mi to líto!“

„Nemluvil s tebou o něčem z toho Albus?“

Jo, jistě, mluvil. Harry se stěží chystal opakovat ten rozhovor. Co měl říct? Že mu Brumbál říkal, že si Sirius za svou smrt mohl sám, protože špatně zacházel s Kráturou?

„Jo, trochu,“ řekl Harry mrzutě. Už tenkrát se mu to vysvětlení nelíbilo, a teď se mu zamlouvalo ještě méně.

„Pak bys měl znát pravdu,“řekl Sirius jemně.

Harry divoce zatřásl hlavou. Nehodlal to pochopit. Ne od Brumbála, a ne od Siriuse. Nebyla to Siriusova chyba, prostě nebyla.

„Podívej se na mě, Harry.“

Harry se kousnul do rtu a udělal, co Sirius chtěl.

„Byl to můj čas, Harry,“ vysvětlil Sirius, jeho prsty se neposedně pohybovaly po povrchu zrcadla. „Albus ti to neřekl?“

Harry ztěžka polknul. „Hm... ne. To není... ehm, přesně takhle to nepoložil.“

Sirius uchechtl. „To mě překvapuje, protože Albus vždycky vypadal velmi moudře, ale předpokládám, že být mrtvý jednomu dává perfektní nadhled.“

Úsměv na Siriusově tváři vybledl a byl nahrazen naprosto vážným výrazem. „Harry, tohle říkám jako ten, kdo to ví. Byl to můj čas. Kdybych ten den nešel na Ministerstvo, uklouzl bych ve své vlastní vaně, nebo něco stejně ponižujícího. Místo toho jsem umřel, když jsem dělal to, co jsem nejvíc miloval. Byl jsem uprostřed dění. Znovu jsem bojoval, společně s lidmi, které miluju. Harry... byl bych raději, kdybych tě neopustil, ale v téhle části jsem neměl na výběr. Zemřít tak, jak jsem zemřel já? Byla to dobrá smrt.“

Harry si odfrkl. „Nevypadal jsi, jako by sis to myslel, když jsi padal dozadu.“

„Dej člověku okamžik, aby se vzpamatoval ze šoku,“ řekl Sirius s úsměvem. „Ale Harry, musíš mi věřit. Byl to můj čas.“

Harry nechápal, jak mohl být tak klidný a vyrovnaný, ale Harry nikdy nebyl mrtvý, tak co mohl vědět? Huh... možná fráze odpočívej v pokoji byla mnohem výstižnější, než by kdy věřil. Sirius rozhodně vypadal poklidně.

„Chci, abys to pověděl,“ řekl Sirius.

„Byltotvůjčas,“ zamumlal Harry s pohledem upřeným na kamennou podlahu.

„Umíš to říct lépe.“

Harry pohlédl do Siriusových jasných šedých očí, tak plných klidu a lásky. „Byl to tvůj čas.“

„Lepší,“ řekl Sirius. „Pracuj na tom, abys tomu uvěřil, Harry. Protože smrt... není tak špatná.“ Pousmál se. „James a Lily na mě čekali. Přišli mi naproti. Ptali se mě, jak se máš.“

Harry polknul, sklouznul z kleče a překřížil si nohy. Byl stěží překvapen, že Sirius kopíruje každý jeho pohyb. Nemyslel si, že svými pohyby ovládal druhého muže; bylo to daleko víc tím, že Sirius mu chtěl být co nejblíže a se zrcadlem mezi nimi, které oddělovalo živé od mrtvých, to byl jediný způsob. „Moje máma, můj táta... jak se jim vede? Um... v klidu, hádám?“

„Ano, přesně tak, i když samozřejmě, že se jim pořád stýská.“ Sirius se pousmál. „To je v pořádku; oni ví, že tě zase uvidí. Setkají se zde s tebou, až přijde tvůj čas, stejně jako tu na ně čekali jejich vlastní rodiče.“

„Ale... ale...“ Harry si proplétal prsty a mačkal je tak usilovně, jak jen mohl. Nechystal se zase začít brečet bez ohledu na to, co to stálo sil. „Jsi tady, protože jsem tě zavolal. Našel jsem zvláštní druh zrcadla, které mi to umožnilo... ale stejně, je jsem volal taky. Tak usilovně jak jsem jen mohl. Volal jsem a volal, a...“ Harry znovu polknul, přemítal o tom, jestli jeho vzpomínky na ně, nebyly prostě příliš slabé. Byly vzpomínkami z jeho snů, ne ze života... „Myslíš si, že mě neslyšeli?“

Sirius zavrtěl hlavou. „Ne, slyšeli tě. Pili jsme spolu čaj, když jsi volal. Všichni jsme tě slyšeli.“

Harry byl překvapený dost na to, aby vykřikl, „Tam, kde jste, je možné pít čaj?“

„Není to skutečné,“ pokrčil Sirius rameny. „Ale je to tak skutečné, jako jsme my. Nemůžu to vysvětlit, Harry. Ale neměj strach; nepotřebuješ tomu všemu rozumět, dokud jsi zde. A ačkoliv nám chybíš, nechceme, abys přišel, dokud nebude tvůj vlastní čas připojit se k nám. Chceme, abys měl tak naplněný a šťastný život, jak jen můžeš mít.“

Harry přikývl a vrátil se zpět ke svému původnímu sledu myšlenek. Nebyl si ani jistý, co se to s ním děje, ze všech možných věcí se zeptat zrovna na čaj.

„Ale když moji rodiče slyšeli mé volání, proč nepřišli?“

Sirius se opět naklonil dopředu, jako by zkoušel Harryho obejmout. „Nemohli. Nevím proč, Harry. Mohl jsem jít směrem k tvému volání bez překážky, ale když to zkusili oni, nemohli se pohnout ani o kousek.“

Harry znovu sevřel ruce, zkoušel to přijmout. Na co měl právo si stěžovat? Mluvit se Siriusem bylo víc, než co kdy čekal, že bude mít.

„Ale proč nemohli přijít?“ zanaříkal náhle.

Tolik k nestěžování si.

„Nevím,“ zopakoval Sirius.

„Možná vím,“ řekl Harry potichu. „Bože. To je tím zrcadlem, je to tím pitomým zasraným zrcadlem!“

„Trochu jsi vyrostl,“ opáčil suše Sirius. „Tohle zrcadlo, o kterém mluvíš... nechá přijít jen ty, kteří umřeli během poslední doby, něco takového?“

„Ne, ne tohle zrcadlo.“ Harry se nadechl a pokusil se to vysvětlit, jak nejlépe dokázal. „Našel jsem v Bradavicích Zrcadlo všech duší. No, je sice léto, ale žiju na hradě...“

„Proč nejsi u Dursleyových?“

„Hm. No, to je dlouhý příběh, ale - jsou mrtví.“ Harry přimhouřil oči. „Neviděls je?“

Dracovi unikl hrozný pazvuk, cosi mezi zaúpěním a zajíknutím, a Harry si vzpomněl na jeho obavy, že mudlové a kouzelníci po smrti odcházejí na různá místa. Ha... až do té chvíle Harry naprosto zapomněl, že není se Siriusem sám.

„Ne, ale když teď vím, že by mohli být někde okolo, tak se po nich kouknu,“ prohlásil Sirius ponuře. „Ale to počká. Vyprávěj mi o tom zrcadle, cos našel. Jamese a Lily to bude také zajímat.“

Harry přikývl. „Dobře, je schopné ukázat ti kohokoli, koho miluješ, kdo... to... už odešel. Ale když jsem je našel, bylo rozbité. Už měsíce jsem se je snažil spravit, ale nic nefungovalo. A pak, hm... no, je to trochu zamotané, ale našel jsem způsob, jak je zkombinovat se zrcátkem, které jsi mi dal. Pamatuješ - vánoční dárek. A to stačilo, aby se Zrcadlo všech duší zase probralo. A to je nejspíš ten důvod. Myslím ten důvod, proč rodiče nemohli přijít.“

Sirius se zachmuřil. „Nechápu.“

„Jo. No, prostě to zrcátko, cos mi dal, víš, je možná nějak napojené na tebe, že jo? Od chvíle, kdy jsem se snažil použít ho na domluvu s tebou.“ Harry zase polkl, sám na sebe hrdý, že to celé zvládl bez příliš mnoha emocí. Ačkoli, musel si dávat pozor. Kdyby pomyslel na své rodiče držené od něj násilím navzdory tomu, že to pitomé zrcadlo zprovoznil, určitě by začal vřískat.

„Tak to být nemůže,“ tiše prohlásil Sirius. „Harry, nevím proč James a Lily měli potíže mě následovat za tvým voláním, ale jsem si jistý, že to není tak, jak si myslíš. Dvousměrná zrcátka fungují mezi jakýmikoli dvěma čaroději, kteří na ně promluví. Nejsou poutaná ani k mé ani k Jamesově magii.“

„Tak proč?“

„Nevím.“ Sirius to zopakoval už poněkolikáté, ale jak si Harry všiml, nevypadal kvůli tomu rozhořčeně. Pravděpodobně to byla součást posmrtné moudrosti. Nebo možná Sirius věděl, že Harry je stále ještě v šoku z toho, že ho vůbec vidí. „Pokusím se to zjistit. Určitě, Harry. Zjistím to a něco s tím provedu. V pořádku?“

„Jo, v pořádku.“ Harry se roztřeseně usmál a řekl si, že musí být vděčný už jen za možnost promluvit si se Siriusem. Už to znamená moc. „Tak... jak se máš?“

Na to už se také ptal, ale Sirius mu neodpověděl. „Je to tu dost jiné,“ řekl - stále seděl v tureckém sedu, ale opřel se dozadu o natažené paže. „Chybí tu vnímání plynoucího času. Vlastně si nejsem jistý, jestli tu čas vůbec je.“

Harry svraštil čelo. „Jak může čas nebýt?“

„Jednou to poznáš,“ usmál se Sirius. „Ale dost o mně, Harry. Řekni mi něco o sobě. Vypadáš starší, ale nemůžu říci o kolik. Ještě chodíš do školy?“

Jasně, problém bezčasí. Sirius nevěděl, jak dlouho je po smrti.

„Zrovna mi bylo sedmnáct,“ řekl Harry. „Před pár týdny. Ještě několik dnů a začnu sedmák.“

„Takže už jsi dospělý,“ prohlásil Sirius měkce. „Jak rád bych to viděl.“

„No... vždyť mě zrovna vidíš,“ ukázal na sebe Harry.

„Jo, vidím. Pořád plánuješ stát se bystrozorem? Nebo jsi si to rozmyslel?“

„Nerozmyslel bych si to!“

„No, nemusíš se tím cítit vázán,“ řekl Sirius vážně. „Můžeš si najít cokoli jiného, co ti bude lépe sedět.“

„Ne, nechci,“ trval Harry na svém.

Sirius mu věnoval pobavený úsměv, který by Harryho rozčílil, pocházel-li by od kohokoli jiného.

„Žádné další potíže se Starostolcem? Nebo Popletalem?“

Harry zamrkal. „No, Popletal zemřel. Nevíš to? Útok na ministerstvo.“

Sirius přikývl. „Hmm, něco jsme zaslechli. Rozuměj, věci tu vypadají vzdálenější, než u tebe. Asi proto, že nic se nemůžeme dozvědět přímo.“ Jeho rtů se dotkl další úsměv. „Tedy, ne vždycky. Předpokládám, že tenhle rozhovor je výjimka. Normálně se dozvíme novinky, jen pokud přijde někdo, koho jsme za života milovali. Což znamená, že se novinky mohou zpozdit o celé roky. Nebo desetiletí, ačkoli pro nás je těžké takhle uvažovat, protože s příchodem sem přestáváš vnímat plynutí času.“

„Ah-ha,“ zakoktal se Harry, který to nezvládal úplně sledovat, ale vzpomněl si, že latinský nápis na Zrcadle říkal, že život po životě nezná času.

Sirius opět natáhl ruku, jako by se Harryho chtěl dotknout, potom ji nechal klesnout na kolena. „Vypadá to, jako by to bylo nedávno, kdy sem přišlo větší množství lidí najednou. Celkově jsme získali dojem, že zemřeli všichni opravdu náhle a všichni na ministerstvu, ale nikdo z nich nevěděl, co přesně se stalo. Posléze lidé začali spekulovat, že musel proběhnout jakýsi druh útoku, ale pokud já vím, nikdo neviděl potulovat se tu Popletala.“

Jo, to jasně dávalo smysl. „Vlastně – podle klepů byl spatřen jako duch. Podle Skorobezhlavého Nicka prý duchové nemůžou jít tam, kde jste vy.“

„Určitě jsem tu nikdy žádného neviděl,“ řekl Sirius s úsměvem. „Myslím, že duchové nemají potřebu navštěvovat mrtvé. Jsou k životu připoutaní mnohem víc než my. A neodpověděl jsi mi na otázku.“

„Jo, o Starostolci? Ne, už se mě nepokoušeli vyloučit, ani nic jiného. Popletal se konečně rozhodl, že Voldemort se vrátil, zrovna jak jsem říkal. A ten nový chlápek ve vedení, Brousek, vypadá mnohem víc na svém místě. Podstatně chytřejší než Popletal, to rozhodně...“

Harry se najednou zarazil. Proč marní čas porovnáváním ministrů?

„Začínáš sedmák, říkals... tak to je něco přes rok, co jsem zemřel, že?“ otázal se Sirius s nakrčeným čelem. Urovnat časovou posloupnost pro něj bylo zjevně obtížné. Možná to život - tedy existence - bez času způsobí každému. „Jak ses celou dobu měl?“

„No... jak jsem ti řekl, Dursleyovi zemřeli,“ řekl Harry a uvažoval, jak se vypořádat se zbytkem. „Cítil jsem se špatně, že mi to moc nevadilo. Tedy, u tety Petunije jsem se trochu špatně cítil, před koncem vypadala prostě hrozně. Víš, leukémie. Dal jsem jí trochu kostní dřeně ve snaze pomoct, ale zareagovala na ni špatně a zemřela.“

Siriusovy prsty se sevřely, ruce se zkroutily jako pařáty. „Tys jí daroval kostní dřeň? Kde byl Albus, když se to dělo? Nikdo ti neřekl - nikdo s tebou nebyl, aby tě zastavil při dělání tak impulzivního rozhodnutí?“

Harry polkl. „No, byl se mnou Snape.“

„A to tě nezastavil?“ Sirius vycenil zuby. „Zabiju ho! Nezajímá mě, že jsem už mrtvý, zabiju toho zkurvysyna s mastným hárem! O co se to snažil, zabít tě? Oddaný člen Řádu, kecy!

„Ne, ne, ne,“ vykřikl Harry. „Snažil se mě zastavit...“

Sirius začal doopravdy vrčet.

A najednou, v jediném okamžiku, se přeměnil v Tichošlápka, který začal šíleně pobíhat tam a sem, otevřená morda odhalovala zuby, slintal jako při představě chutného jídla.

Chutného Snapea servírovaného zasyrova, bezpochyby.

Tichošlápkovo vrčení naplnilo celou místnost.

Harry polkl a naklonil se blíž. „Poslouchej, jo? Snape je oddaný člen Řádu, snažil se mě zastavit a nakonec to všechno dobře dopadlo. Magie se mi vrátila - na chvilku jsem ji ztratil - a... Tichošlápku? Tichošlápku! Siriusi!“

Obraz černého psa se začal rozplývat a průhlednět, i když ho Harry řevem volal zpátky.

Pár vteřin, a Tichošlápek byl pryč.

Zrcadlo náhle nabralo své původní vzezření, vypadalo přesně tak, jak ho Harry uviděl poprvé: úplně prázdné.

Harry si s povzdechem sundal brýle a protřel si oči.

Accio lektvar na bolest hlavy,“ řekl Snape a vtiskl ampulku do Harryho ruky.

Harry ji s vděčností vypil, než si nasadil brýle zpátky na nos. „Tak to nešlo moc dobře.“

„Naopak, naopak,“ řekl Brumbál a popošel k Harrymu podívat se na něj tak otcovsky, jak měl ve zvyku. „Na první pokus to bylo pozoruhodné. Nejen, že jsi ho přivolal, ale navíc byl schopný zůstat v našem světě po významnou dobu.“

„Ne dost dlouho,“ znovu si povzdechl Harry. „Nenechal mě to vysvětlit.“

„Pokud si troufám odhadovat, mělo to co do činění s jeho přeměnou. Sirius zde nebyl schopný déle zůstat, ne jako Tichošlápek. Nakonec, Tichošlápka jsi nepřivolával.“

„Příště je zavolám oba, budu-li moct,“ řekl Harry nejistě. Porozumí mu zrcadlo, bude-li myslet na Siriuse jako na dvě bytosti místo jedné? Konečně, dnes neporozumělo, že Sirius a Tichošlápek jsou jeden a tentýž. Sakra, vždyť ani nerozumělo, že chce vážně, vážně vidět svou mámu a tátu!

„Zajímá mě, co asi právě říká mým rodičům,“ oklepal se Harry.

„Nejspíše nic, prozatím,“ křepce odvětil Brumbál. „Předpokládám, že se nejprve musí uklidnit, než se zvládne přeměnit zpátky.“

„Myslím, že Sirius míval nad svou zvěromágskou podobou lepší kontrolu,“ zamumlal Harry.

„Hmm, za života měl, ale nikdy nevíš, co se stane po smrti. Nakonec, je to další velké dobrodružství.“

Snape předstoupil před zrcadlo a prohlížel si ho odshora dolů, než se obrátil k Harrymu a promluvil: „Black strávil ve své zvěromágské podobě celé roky, když byl v Azkabanu. Nepřekvapuje mě, pokud síly kontrolující onen svět mají sklon k chybnému přečtení jeho duše.“

„Myslíš, že ho vnímají i jako Tichošlápka i jako Siriuse? No dobře, on takový je, ale... jo, vím jak to myslíš,“ povzdechl si Harry. „Mí rodiče musejí šílet ze snahy zjistit, proč nemohli přijít - a pokud Sirius pořád pobíhá sem a tam, příliš rozzuřený, než aby byl schopný se přeměnit zpátky... Ach jo. Nedovedu si ani představit, jak se musejí cítit.“

„Možná, že příště budou James a Lily schopní odpovědět na tvé volání,“ řekl Brumbál a jemně potlapkal Harryho po rameni.

Nebyli. Vlastně, když Harry učinil příští pokus, tak na jeho volání neodpověděl nikdo. Vůbec nikdo.

„Nechápu, kde je chyba,“ zíral Harry slepě do zrcadla. Zase vypadalo jako vyrobené z kovu, stejně jako předtím, než se v něm zjevil Sirius. Harry usoudil, že to znamená, že je v citlivém stavu čekání na příchod duše, která byla zavolána. Tentokrát však zjevně nezáleželo, jak dlouho a poctivě myslí na své rodiče a Siriuse. Nepomohlo ani volat Tichošlápka. Zrcadlo zůstávalo prázdné, nezobrazovalo nikoho s výjimkou čtyř lidí v místnosti. Respektive tří; Draco se ujistil, že stojí mimo prostor odrážející se v zrcadle.

„Také tomu nerozumím, můj chlapče,“ řekl ředitel měkce. „A... Harry. Pokud by ti to nevadilo, rád bych zkusil zavolat přítele nebo dva.“

„Albusi,“ řekl Snape káravě, „nejsem přesvědčen, že tohle je správný čas nebo místo na tvůj výlet pamětí...“

„To je v pořádku, tati,“ povzdechl si Harry. „Měli bychom zjistit, jestli bude pracovat i pro ostatní, nebo jestli jsem je rozbil.“

„Tys je nerozbil,“ řekl Draco. „Nebuď směšný.“

„Dobrá, ale rozbil jsem tvůj rám...“

„Jenom proto, žes ho nutil dělat něco, na co nebyl stavěný. To je rozdíl.“

Harry přikývl, i když ne proto, že by tomu věřil. Ve skutečnosti byl příliš sklíčený na to, aby věděl, co si sám myslí. „Prosím, profesore Brumbále.“

„Ach, jak mám...“

To Harryho rozesmálo. Nestalo se často, že by učil kouzlit někoho ředitelova formátu. „Přistupte a postavte se přímo vedle mě. Jakmile ustoupím, začněte myslet, tak usilovně jak jen můžete, na osobu, kterou chcete zavolat. Hm... já většinou procházím vzpomínky. Pokouším se zrcadlu dokázat, že je opravdu miluju. Dobře?“

Brumbál přikývl. „Už je mi jasné, proč jsi tak dobrým učitelem, Harry. Severus se mi zmínil, že budeš pokračovat s tím svým klubem.“

„Hmm, ale vést ho bude Draco, musím vypadat, jako když jsem sotva schopný seslat i slabé kouzlo.“ Harry mávl k zrcadlu. „Připraven, pane?“

Když ředitel znovu přikývl, Harry ustoupil stranou, aby zrcadlo odráželo pouze samotného Brumbála.

Z čista jasna se vrátilo do svého obvyklého stavu, zase vypadalo jako obyčejné zrcadlo místo výrobku z leštěného kovu.

Harry zíral, uvnitř něj se otevřela hluboká studna zklamání. Ne, že by se tolik zajímal o osobu, kterou chtěl Brumbál zavolat, ale rozhodně chtěl vědět, že zrcadlo bude pracovat i pro ostatní. Chtěl najít způsob, jak přesvědčit otce, aby je zkusil, ačkoli nepředpokládal, že to bude potěšující rozhovor.

Ale pokud nechtělo pracovat pro Brumbála...

Harry si povzdechl. „Ten stav, v němž nyní je, myslím znamená, že je vypnuté. A já ztratil další střípek Siriusova zrcátka, pro nic za nic! Budu s ním moci mluvit jen tolikrát, kolik mi zůstává střípků, pokaždé se jeden spotřebuje.“

Brumbál pouze přikývl.

„Přál bych si, aby mé zrcátko šlo rozbít na menší kousky,“ poznamenal Harry nevrle. „Rozemlel bych je na prášek, kdybych mohl, tak bych o Siriuse nikdy nepřišel. Ale Brousek říkal, že to zrcadla nesnášejí. Rozbiju-li je záměrně, přestane nejspíš fungovat úplně.“

Brumbál si pohladil svůj plnovous, a promluvil tím nejněžnějším tónem, jaký kdy od něho Harry slyšel. „Pravděpodobně je to tak, jak by to mělo být, můj chlapče.“

„Mělo být?“ zamračil se Harry. „Á, vy myslíte na Zrcadlo z Erisedu, že ano? Bojíte se, že kdybych měl neomezený počet střípků, tak bych promarnil život sezením tady a mluvením se Siriusem.“

„Bojím se? To ne.“ Brumbálovy rty se zkroutily v nejneznatelnějším náznaku úsměvu. „Takovou věc by tvůj otec nikdy nedovolil. Ale pro vás oba je lepší, když se o tom nebudete muset hádat, hmm?“

Na to Harry neodpověděl. Nemohl.

Brumbál Zrcadlo všech duší ještě chvíli studoval a pak filozoficky pokrčil rameny. „Nevím proč pro mne nechce pracovat, ale i tak se alespoň poučíš o této podobě magie. Nepřekvapilo by mne, kdybys zrcadlo zanedlouho opanoval.“

Draco doteď seděl bez pohybu, ale po tomhle prohlášení náhle vyskočil na nohy a přešel k Harrymu. „Opanování, to je ono! Teď už tomu rozumím! Samozřejmě, že ředitel nemohl přivolat nikoho. Také bych toho nebyl schopen. Ty jsi jediný, kdo zrcadlo opanoval, Harry.“

Harry se zamračil. „Nikdy jsem neopanoval zrcadlo, Draco. Nedařilo se mi je ovládnout, tak jsem se vzdal a použil kouzlení v hadím jazyce jako zjednodušení.“

Draco ukázal na stůl, kde trůnilo čtvercové zrcátko, rozlámané střípky pečlivě vyrovnané v rámečku. „Ne, použil jsi kouzlení v hadím jazyce k opanování tohohle. Tohle bylo to zjednodušení. Loni, když jsi prvně užil hadí jazyk, abys donutil tamto zrcátko udělat, co chceš, rozeznalo tě jako svého pána. A jelikož jsi neprošel všechny ty kroky popsané v knihách a standardní postupy, skončil jsi s...“ Draco rozmáchl ruce. „Nevím, s něčím jako osobně přizpůsobeným způsobem ovládání. Zrcátko poslouchá tebe a jenom tebe, což platí i v případě sloučení s jiným zrcadlem, jako třeba tímhle.“

„No skvělý,“ řekl Harry tak sarkasticky, jak jen dokázal. Chtěl, aby jeho otec zrcadlo použil, doprčic! „Bude pracovat jenom pro mě, a teď už nedělá ani to. To je prostě báječné. Bez urážky, ale doufám, že pro jednou tvé 'ohromné intuitivní pochopení magie' štěká na špatný strom.“

Draco zamrkal. „Kdo říká, že mám ohromné intuitivní pochopení magie?“

„Severus.“ Harry pohlédl stranou, aby uviděl, že jejich otec vypadá lehce ponuře. Ale teď už bylo pozdě odvolávat svá slova. „Nevěděls, že si to myslí?“

Po Dracově tváři se roztáhl široký úsměv. „Ne, jak bych mohl? Ale je báječné to slyšet.“ Obrátil se k otci. „Samozřejmě by bylo bývalo ještě mnohem milejší slyšet to přímo od tebe.“

„Tvé sebevědomí, co se magie týče, už je dostatečně vysoké,“ pronesl Snape. „Nevíš všechno, Draco.“

„Samozřejmě, že ne,“ stále se usmíval Draco. „Nikdo neví, ani Merlin sám. Ale tohle vím.“ Obrátil svou pozornost zpátky k Harrymu. „Opanoval jsi zrcátko natolik, že ani nepotřebuješ hadí řeč, aby se ti podřídilo, už ne. Zrcátko dělá, co řekneš, už jenom proto, že jsi to řekl ty. Ty jsi pán - nikdo jiný, ostatním by k jeho ovládání nepomohl ani hadí jazyk.“

„To nemůžeš vědět.“

„Dobrá - když jsi včera volal svého kmotra, myslel jsi v hadím jazyce?“

Harry udělal obličej. „To nemůžu vědět, můžu snad? Zní mi jako angličtina!“

„Koukal ses na hada?“

„Ne, měl jsem zavřené oči,“ připustil Harry. „A ani jsem na hada nemyslel. Myslel jsem jen na mámu a tátu a Siriuse.“

„Takže jsi je nevolal v hadím jazyce. A v případě tvého kmotra to fungovalo.“ Draco pokrčil rameny. „Možná se mýlím, ale nemyslím si to. Příště zkus slučovat zrcadla za použití jen a pouze angličtiny.“

„A riskovat zmaření dalšího střepu? Ne, děkuji.“

„Hele - nezmizí, když se ti je nepodaří sloučit, ne?“

Harry přimhouřil oči. „Proč je pro tebe tak důležitá víra, že jsem získal jakýsi druh osobního 'jen-Harry‘ ovládání toho zrcadla?“

Draco schoval ruce do kapes.

Oh. Tehdy to Harry pochopil. Zrcadlo Draca na jisté úrovni pokoušelo. Nechtěl se nechat, protože jeho mysl byla nejistá, co se týkalo možného opětovného spatření Luciuse. Tomu Harry dokázal rozumět, viděl rub i líc takové záležitosti. Rozhovor mezi Dracem a duší Luciuse Malfoy vypadal jako děsivá myšlenka, ale na druhou stranu: pokud Draco potřeboval... no, něco jako rozlučku, Harry předpokládal, že by to pochopil.

„Zkusím to anglicky,“ povzdechl si Harry. „Ale dnes už ne.“

„Ano, zítra je také den,“ řekl Snape. „Pak to můžeš zkusit znovu.“

„A přijít o další střep?“ Harry cítil slzy tlačící se očí. „Už se to bojím dál zkoušet; pokud to bude zas a znovu selhávat, nakonec promarním celé zrcátko pro nic za nic.“

„Ale nebudeš-li ho používat vůbec, tak ho promarníš určitě.“ Snape položil ruku na Harryho rameno. „Potřebuješ se něčím na pár hodin rozptýlit. Pojď se mnou do laboratoře. Bude mi k užitku tvá pomoc.“

„Vážně se necítím na vaření...“

„A kdy ano?“ zamumlal Snape. „Harry, to nebyla žádost. Pociťuji lehké řezavé pálení, které se začíná vinout okolo okraje Znamení. Uvítal bych tvou asistenci s městnáním lektvaru.“

Harry polkl. „Ó Bóže. Svolává své smrtijedy. Co myslíš, že to znamená?“

Snape udělal obličej. „Pro odpověď se budeme muset spolehnout na špiona v kruhu. Kterým už naneštěstí nejsem já.“

„Naštěstí,“ zašeptal Harry. „Nenávidím pomyšlení na tebe v takovém nebezpečí. Ale ani nechci myslet na to, jaké to musí být pro Remuse.“

„Je válka, každý z nás dělá, co musí,“ odpověděl Snape jasným hlasem. „Pro mne to momentálně znamená snášet bolest, až dokud mne neučiní zcela neschopným.“

„Jo, jasně.“

„Budu ve své kanceláři, budeš-li cokoli potřebovat, Severusi,“ řekl ředitel.

„Ano, jděte. Zkontrolujte, zda nemáte zprávy od Lupina.“

Jakmile Brumbál odešel, Harry a Draco následovali Snapea do laboratoře. Draco, který to dělal mnohokrát častěji než Harry, začal nosit ingredience ze skříněk, zatímco Harry zapálil mírný oheň pod párem kotlíků. Pracovali téměř beze slov, postup vaření už měli tak zažitý, že mu všichni tři dobře rozuměli.

Když se obsah kotlíků potřeboval jen zvolna vařit, takže najednou neměli chvilku co dělat, otočil se Harry k otci. Severus seděl v rohu na stoličce a pravou rukou si objímal paži. „Měl jsi něco říct dřív, Severusi. Vážně sis myslel, že bych dneska chtěl trávit čas u zrcadla, kdybych věděl, že máš tenhle druh bolestí?“

„Já vím...“ Snape stiskl zuby, rysy napjaté. Utrpením, jež už Harry znal z minula. „Vím, že osoby, které se snažíš zavolat, miluješ. Nejsem takový blázen, abych tě nutil si mezi námi vybírat.“

„Takže místo toho budeš prostě snášet bolest?“ Harry zavrtěl hlavou. „Marša to nazývá 'mučednictvím'. Ty jsi... na tak inteligentního člověka dokážeš být vážně pitomý, víš to? Vybral bych si tebe, Severusi. Tebe mám tady, je ne – ať už zrcadlo dokáže zařídit cokoli.“

„Děkuji ti, Harry,“ řekl Snape tiše a opřel hlavu o kamennou zeď. „Běž a pomoz svému bratrovi.“

Harry přikývl a dál se soustředil jen na lektvar, aby mohli utišit otcovu bolest, jak nejrychleji to šlo.

***

 


Trvalo to pár dní, než se Harry cítil na další pokus se zrcadlem. Snape měl stále poměrně velké bolesti, a ačkoli se to snažil popírat - tvrdil, že znecitlivující přísada v Lotion Potion dostatečně tlumí všechny pocity, vrásky napětí okolo jeho očí ale vypovídaly o něčem jiném.

Možná, že kdysi Lotion Potion byl dostatečně silný, ale Snape ho používal už tak dlouho, že se na něj pravděpodobně stal navyklým.

Když měl jeho otec bolesti, Harry mu k tomu nechtěl přidávat ještě návštěvu Siriuse. To Snape nepotřeboval. Takže ano, Harry si mezi nimi vybral. Vybral si svého otce.

Třetí den po tom, co se Snapeovo Znamení rozpálilo, vypadal, že se cítí mnohem lépe, Harry se tedy rozhodl pro další pokus kontaktovat svého kmotra. Možná měl počkat déle, ale pololetí začínalo už za pár dní, a potom už bude mít mnohem méně volného času. Mimoto, Zrcadlo všech duší stále trůnilo v jejich obýváku a připomínalo mu, že by se měl vážně znovu pokusit.

Harry jen doufal, že to neskončí promarněním dalšího drahocenného střepu.

„Myslíš, že sem máme zase přivést ředitele?“ optal se po snídani toho rána.

Snape zakroutil hlavou. „Ještě pořád je v Doveru.“

Harry přikývl a pokusil se neznepokojovat kvůli Remusovi. Šlo to těžce. V tyto dny byl Remus zjevně Voldemortovou pravou rukou, a zatímco část Harryho byla ohromená výbornou úrovní Remusova napodobování Luciuse Malfoye, jiná část nemohla zapomenout, že v tu noc útoku na Ministerstvo Remus udělal jistou věc a Voldemorta rozzlobil. Rozzlobil tak moc, až Remuse hrozivě potrestal.

No, přinejmenším setkání, které Voldemort svolal naposledy, nevyžadovalo žádné mučení. Ne, mučení ne; jen zmatek. Voldemort rozeslal své smrtijedy napříč Británií, aby najednou zaútočili na různé pamětihodnosti.

Vypadalo to, že tím posílá další vzkaz. Posledního červencového dne prokázal, že je schopen beztrestně napadnout Ministerstvo kouzel. Nyní si vyhrazoval svůj nárok na Británii samotnou, dokazoval, že je jeho a bude si s ní dělat, co se mu zlíbí.

Smrtijedi pobořili Hadriánovu zeď*. Svrhli Blackpool Tower# do moře a nechali rozplynout rugbyový stadion Cardiff Arms Park i věž university v Glasgow. Zabili havrany sídlící v londýnském Toweru. Zámek Windsor sice nepoškodili, ale jeho královskou standartu změnili na praporec s podobou Znamení zla.

Ale nejpůsobivější z toho všeho byla pravděpodobně změna Bílých útesů Doverských, najednou byly z tvrdého zeleného kamene.

*pozn. překl: hezký obrázek „pobořené“ zdi: http://www.aliceholt.org/hadrians_wall.png
+... článek „Hadriánova zeď v ohrožení“: http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2005/04/050412_hadrian_pckg.shtml
#... Blackpool Tower = 518 stop (přibližně 150 m) vysoká kopie Eiffelovy věže

Všechno ostatní šlo napravit, i londýnský Tower se pyšnil novými havrany. Bystrozoři a Upravovači paměti, kteří přežili zničení Ministerstva, pracovali dvacet hodin denně na odstraňování následků útoků. Jen Bílé útesy Doverské vzdorovaly vší snaze o přeměnu zpět do přirozeného stavu. Byly opatřeny zakrývacím kouzlem k oklamání proplouvajících lodí, ale pod ním zůstaly svědectvím Voldemortovy odhodlanosti ovládnout Británii.

Harry se podivoval, že jedním z cílů nebyl i Stonehenge, ale Draco i Snape nad tím nápadem jen kroutili hlavami. Vypadalo to, že Voldemort měl lepší věci na práci, než zesměšňování místa, na němž byla přítomná pradávná magická síla.

Harry dopil pomerančový džus a pohlédl na zrcadlo v koutě obývacího pokoje. „Myslíš, že máme čekat na ředitele, až skončí v Doveru?“

„Není třeba. Je si jistý, stejně jako já sám, že zrcadlo pro tebe nepředstavuje žádné nebezpečí. Vlastně, pokud si chceš se svými milovanými promluvit o samotě...?“

Snape nechal otázku viset ve vzduchu.

„Možná později, až jim řeknu o adopci,“ odpověděl Harry. „Do té doby tu chci mít u sebe celou rodinu. Opravdu jsem to chtěl Siriusovi říct, víš, už poprvé. Snažil jsem se, aby pochopil, jak se to stalo.“

„O moje pocity se starat nemusíš,“ pokrčil Snape rameny. „Můžeš to říci komukoli, a nebo také nemusíš, je to tvá volba. A tak to vždycky bude.“

„A já jsem hrdý, že mám na tebe nárok jako na svého otce, a tak to vždycky bude,“ vrátil Harry. „A mimo to, moc dobře mě neznáš, když si myslíš, že chci lhát svým rodičům.“ Harry zrudl, připomněl se mu jeden či dva okamžiky, kdy nebyl ke Snapeovi tak docela čestný. „V důležitých záležitostech,“ dodal.

Draco vyprskl smíchy, ale pod Harryho pohledem zmlkl.



***



Tentokrát, k Harryho obrovské úlevě, Sirius dorazil okamžitě.

Po jeho rodičích stále ani památka, ale to teď Harry odsunul stranou. Alespoň, že zrcadlo už zase funguje.

„Harry,“ oslovil ho Sirius vřele. „Doufal jsem, že mne zase zavoláš. Minule jsem tě nechtěl opustit.“

„Myslím, že nejsi schopný zůstat, pokud se přeměníš v Tichošlápka. Tak se neměň, jo?“ Harry přistoupil blíž k zrcadlu. „Teď má hněv na tebe pokaždé takový vliv?“

„Vypadá to tak,“ řekl smutně Sirius. „Troška vzteku a hned se najdu na všech čtyřech, ať už se mi to líbí nebo ne.“

„Dobře, tak se musíš opravdu snažit, aby ses nerozzlobil během našeho rozhovoru.“ Harry polkl. „Mám na tvé zavolání jen předem daný počet pokusů.“

„Kolik?“

Harry střípky nepočítal. Bál se toho. „Několik tuctů, přibližně. Ale... ale až vypotřebuju celé zrcátko, tak se budeme muset rozloučit, Siriusi. Na... navždycky.“

„Ne, navždycky ne. Jen dokud nepřijde tvůj čas připojit se k nám.“

To Harrymu něco připomnělo. „Zase jsem zkoušel volat své rodiče. Vlastně před pár dny jsem přivolával a přivolával vás všechny, ale nikdo nepřišel. Ne... Nerozumím tomu. Neslyšeli jste mě?“

Sirius si povzdechl, usedl do tureckého sedu a pokynul Harrymu, aby udělal totéž. „Tohle vysvětlování bude chvíli trvat, Harry.“

Harry si přisedl a naklonil se blíž. „Máme celý den.“

Sirius pohladil rukou spodní rám zrcadla, jeho prsty dokázaly vyjadřovat ohromnou hloubku smutku.

„Co se děje?“

„Musím ti říct něco příšerného. Nechce se mi do toho.“

„Tak to nedělej.“

„To by bylo ještě horší.“ Sirius zatřepal hlavou, vlasy se mu zavlnily na ramenou. Byly už zase dlouhé, jak Harrymu najednou došlo. Dříve si toho nevšiml, ale byly přesně tak dlouhé, jako po celý ten ošklivý rok, kdy byl Sirius uvězněný ve svém rodném domě a neměl na práci nic jiného než poslouchat Kráturovo zlomyslné mumlání a řev matčina portrétu o čistotě krevní linie.

„Jsi smutný,“ řekl Harry a projel si prsty vlastní vlasy.

Sirius poznámku pochopil napoprvé a podíval se na konečky svých vlasů rozložené po ramenou. „Ano. Vypadá to, že v posmrtném životě jsou mé nálady opravdu zjevné. Vlasy, Tichošlápek... a taky další věci. Pro ostatní to tak neplatí. Jsem jiný, protože jsem se sem dostal jinou cestou. Ale dost o tom. Říkal jsi, žes mě volal? Neslyšel jsem tě, Harry. James, Lily a já jsme byli mimo na... malém výletě, řekl bys, i když to není úplně přesný popis.“

Harry si propletl prsty na klíně. „Vy... vy jste odcestovali ? Když jste věděli, že vás můžu volat?“

„Odešli jsme hledat odpověď na tvou otázku,“ řekl Sirius měkce. „Chtěl jsi vědět, proč James a Lily nejsou schopni následovat mě na tvé zavolání.“

„Aha. Jo...“ Harry se bál zeptat, protože odpověď už tak trochu znal. Vždyť Sirius řekl, že má pro něj příšerné zprávy. „Něco jste zjistili?“

„Ano.“ Sirius se odmlčel. „Nebude se ti to líbit.“

„Nemohou přijít,“ řekl Harry a cítil, jak něco uvnitř něj zemřelo. „Na to jste přišli.“

„Vážně toho lituji,“ zašeptal Sirius. „Harry, znovu bych zemřel, kdyby to pomohlo. Podívám-li se na to s odstupem... udělal bych cokoli, co by bylo třeba. Ale... s tímhle nemůžu udělat vůbec nic.“

Harry se lehce kousl do tváře a polkl nutkání k pláči. Minule to stačilo. A co vlastně ztratil? Jen něco, co nikdy neměl.

Jen cosi, co si celým srdcem přál.

„Proč nemůžou přijít?“ zeptal se Harry, když si byl konečně jistý, že dokáže promluvit, aniž by se rozbrečel.

„Pamatuješ na turnaj Tří kouzelníků?“

Harry skoro praštil do zrcadla pěstí, jak byl rozčarovaný. „Kdo se stará o pitomý turnaj? Řekni mi, proč si se mnou nemůžou moji rodiče přijít promluvit!“

„Říkám,“ odpověděl Sirius klidně. „Vzpomeň si, Harry. Třetí úkol. Tam jsi své rodiče viděl.“

„Jen otisky jejich duší. Tak to Brumbál vysvětloval. Vyšli z Voldemortovy hůlky. Priori Incantatem.

„Nevím, jestli otisk je to správné slovo.“ Sirius položil ruku na zrcadlo, prsty roztažené. Znamenalo to, že se chce Harryho při dalším vysvětlování dotýkat, pomyslel si Harry a přizpůsobil se. Samozřejmě se doopravdy nedotýkali, ale lepší už to být nemohlo.

Harry přikývl. „Jo, protože mi řekli, co mám dělat, pomohli mi utéci. Jak by to mohli udělat, kdyby byli jen svými otisky?“

„Tví rodiče si pamatují, že byli s tebou na hřbitově, ale současně byli i tady. Otisky... já nevím. V každém případě, James s Lily mi řekli, že někdy potom, co byli tam s tebou, pocítili podivný pocit. Zaklínadlo, Harry, procházející jimi a úplně je ovíjející. Nevěděli, co to bylo. Přišlo to a odešlo, a nezpůsobilo jim žádnou újmu, jak se to jevilo, tak o tom přestali přemýšlet.“

Harry se zachvěl. „Po-pokračuj.“

Siriusův úsměv byl velice smutný. „Když jsem se vrátil z naší minulé schůzky a uklidnil jsem se dost na to, abych mohl zase mluvit, řekl jsem Jamesovi a Lily vše, o čem jsme mluvili. Samozřejmě byli šílení touhou slyšet o tobě novinky. Když jsme tvé téma vyčerpali, začali jsme se probírat možnostmi, proč nebyli schopni jít se mnou, a tehdy si Lily vzpomněla na zaklínadlo, které ona a James jednou cítili sebou projít. Říkala, že pocit z něj byl podobný poutací kletbě a že, když se pokusila následovat tvé volání, vypadalo to, jako by ji opět zadržovala jakási pouta.“

„Pouta?“ Harry si odkašlal, jeho prsty se neklidně pohnuly směrem k podobě prstů jeho kmotra. „Nerozumím, Siriusi.“

„My také nejdřív nerozuměli, ale okolnosti napovídaly, že by to mohlo mít co dočinění s Voldemortem; Lily a James určitě cítili to zaklínadlo hned po tom, co tě viděli na hřbitově. Když jsme to uvážili, vyrazili jsme hledat smrtijedy.“

Podivný hluk zpoza Harryho ho donutil se otočit. Viděl svého otce, stojícího bokem, jak se opírá o stěnu, jako by to bylo všechno, co ho drželo od pádu na zem. Ten hluk asi způsobil, když zavrávoral. Harry tázavě zvedl obočí a ukázal na svůj levý rukáv ve snaze zeptat se Snapea, jestli se jeho Znamení opět rozhořelo.

Snape zavrtěl hlavou a mávl na Harryho, aby se zase otočil - ale jeho oči vypadaly uštvaně. Jako... jako kdyby spatřil ducha, a rozhodně ne toho přátelského druhu, jací obývají Bradavice.

„Minutku Siriusi,“ řekl Harry. „Nikam nechoď, hned jsem zpět.“

K Snapeovi dorazil s Dracem po boku. „Jsi v pořádku, Severusi?“

„Ano.“ Snapeův hlas zněl drsně. „Pokračuj v rozhovoru, Harry. Jen mě něco zaskočilo.“

Harry s Dracem se na sebe podívali, zelené i šedé oči zrcadlily stejný údiv. Harry zopakoval Dracovu otázku. „Seš si jistý, že jsi v pořádku, tati? Možná by ses měl posadit.“

„To bych nejspíš měl,“ zamumlal Snape. Sedl si do nejbližšího křesla a stiskl si kořen nosu. „Vrať se, Harry. Než ztratíš další střep.“

Kruci, to byla správná připomínka. Protože Snape už vypadal lépe, Harry si pospíšil zpátky k zrcadlu. Naštěstí tam Sirius stále byl, nakláněl se doleva doprava, vypadal, jako by se snažil nahlédnout za rámy. „Co se děje? Vidím jen malý kousek z místnosti, ve které jsi.“

„Hm... slyšel jsi mě mluvit, před chvilinkou?“ Nebo někoho jiného?

„Ne, vše zmizelo a umlklo, jakmile jsi odešel z výhledu.“

Harry se trochu zastyděl, že se mu tak ulevilo. Měl by být roztrpčený z toho, že Zrcadlo všech duší ho musí mít ve výhledu, aby fungovalo jakékoli spojení. Což znamenalo, že odpovídá jen a pouze na něj, přesně jak říkal Draco. Nicméně, ulevilo se mu, že Sirius neslyšel jeho rozhovor se Snapem. Nebyl ještě připravený vysvětlovat své adoptování.

Nejprve chtěl rozlousknout tu věc se svými rodiči a jejich spoutáním, potom může Siriusovi říct ten zbytek. „Říkal jsi, že jste hledali smrtijedy? Našli jste je?“

„Nejsou v naší bezprostřední blízkosti,“ vysvětloval Sirius. „Tohle místo má... špatně se to vysvětluje. Spousty místností a chodeb, velice podivně uspořádaných. Ale ano, nakonec jsme jednoho našli. Ubohé stvoření. Oddaný následovník Voldemorta, který jím byl umučen po letech horlivé služby. Byl teď tak šťastný, že může spustit o svém Pánovi, že nám řekl všechno, co jsme chtěli vědět.“

Harry polkl. Už to bylo tady. „A?“

Sirius se posunoval k zrcadlu, až se ho dotýkal oběma koleny. „Voldemort byl po třetím úkolu rozzuřený, Harry. Tví rodiče mu zmařili plány, když ti pomohli utéct. Byl si jistý, že kdyby měl jen o trochu více času, dokázal by svou hůlku osvobodit z proudu, kterým byla připojena k tvé, a zabít tě.“

Harry se ošil. „Jo. To asi jo.“

„Chtěl se ujistit, že tví rodiče už nebudou nikdy, nikdy schopni udělat totéž,“ řekl Sirius tiše. „Vydoloval tu nejčernější z černé magie a seslal na jejich duše příšernou kletbu, uvázal je, aby se už nikdy nemohli přiblížit k tvému živoucímu tělu. Pravděpodobně je chtěl vyloučit z tvé přítomnosti na světě i na věčnosti, ale nemohl. To, díky Merlinovi, bylo nad jeho možnosti.“

Druhou část Harry přeslechl; byl příliš soustředěný na tu první. „Takže je nikdy neuvidím,“ řekl dutě. „Nikdy už je neuvidím.“

„Ale ne, ne !“ důrazně prohlásil Sirius. „To není pravda, Harry. Uvidíš je, až přijde tvůj čas. Voldemortova hnusná kletba neudrží mimo ně tvou duši, jen tvé živoucí tělo.“

„Nenávidím ho,“ rozhorlil se Harry. „Nenávidím toho zasranýho hajzla!“

„Měl jsi vidět Jamese a Lily, když to zjistili,“ řekl Sirius. „James tasil hůlku a zničil celé křídlo budovy.“

Harry si neuvědomoval, že by mu tekly slzy, ale když rozčílenou rukou zavadil o tváře, zjistil, že jsou vlhké. „Myslel jsem, že tam nemůžete kouzlit.“

„To je jako s tím čajem. Je a současně není. Harry... jsi v pořádku?“

„Ne,“ odpověděl Harry krátce. „Chci je vidět, do prčic! Vážně je chci, chci vidět!“

„Uvidíš. Slibuju, Harry. Jednou je znovu uvidíš.“

„Jo, ale ne dokud nezemřu,“ prskal Harry. „To není fér! Chtěl jsem je vidět hned.

Sirius se velmi zlehka zasmál.

„Co je tady k sakru tak směšnýho?“

„Nic,“ potřásl Sirius hlavou. „Vím, že jsi hodně zklamaný, Harry. Každý by byl. Ale přemýšlel jsem právě nad tím, že ač se to zdá divné, nakonec se tvé přání vyplní. Prostě jsi normální.“

„Normální!“

Není to spravedlivé, ale skoro každý na světě musí čekat až do své smrti, aby se znovu setkal se svými milovanými. Tedy většinou: duchové a portréty jsou výjimky, však se také vyskytují jen řídce. Průměrný kouzelník nemá jinou možnost, než čekat. A není to to, co jsi vždycky chtěl: být jako každý jiný?“

Harry se zamračil. „Tentokrát by mi nevadilo být jiný.“

„Já vím,“ prohlásil Sirius laskavě. „Přeju si, aby Voldemort tvé rodiče neproklel. Samozřejmě, že si to přeju. Ale tím, že to udělal... postavil tě naroveň komukoli jinému.“

Harry popotáhl. „Stejně je to na nic.“

„Jo, to je.“

„Dobře, tak jim vyřiď, že je mám rád a že na ně každý den myslím,“ řekl Harry ve snaze se přes to přenést. „A určitě řekni mému tátovi, že se stanu bystrozorem a že Obrana proti černé magii je můj oblíbený předmět... a...“

„Vyřídím jim všechno,“ slíbil Sirius. „Tví rodiče ti také něco vzkázali, jakmile pochopili, že s tebou nebudou schopni mluvit osobně. Lily říkala, že --- a James chtěl, abys věděl, že ---“

„Cože?“ dal si Harry ruku k uchu. „V těch nejdůležitějších místech tě nebylo slyšet!“

Sirius zesílil hlas. „Lily říkala, že ---, a James chtěl, abys věděl, že ---, už to bylo lepší?“

„Viděl jsem, že se ti pohybují rty, ale neslyšel jsem tu část, co mi vzkazují!“

Sirius začal řvát tak hlasitě, že se povrch zrcadla začal vlnit. „Lily říkala, že ---, a James chtěl, abys věděl --...“

„Dost!“ zařval Harry. Bál se, že Sirius rozvibruje zrcadlo natolik, až přestane fungovat. „To je k ničemu. Nezáleží na tom, jak moc řveš, ty slova jsou stále němá.“

„To musí být důsledek kletby.“

„Myslíš?“ optal se Harry posměšně, ale hned se cítil špatně. „Promiň, Siriusi. Jsem jen rozzuřený. Zmetek jeden je nenechá ani vzkazovat mi. Nic horšího už by udělat nemohl!“

„Myslím, že nemohl,“ souhlasil Sirius s nepěkným výrazem na tváři.

„Cože?“

„To nechceš vědět.“

„Chci.“

„Nechceš.“

„Pokud se to týká mých rodičů a toho, proč s nimi nemůžu mluvit, tak to potřebuju vědět!“

Nepotřebuješ vědět, jaká zvěrstva Voldemort spáchal, aby mohl vytvořit tak temnou kletbu!“

Harry pomyslel na Červíčka odřezávajícího si vlastní ruku a pokrčil rameny. „Jo, jasně.“

„Myslím, že něco ti povědět můžu,“ řekl Sirius. „Doslovné vzkazy jsou možná pod kletbou, ale všeobecná konstatování nemohou. Tví rodiče tě velmi milují Harry, a vždy milovali. Stále chtějí vědět víc o tobě a o tom, jak se ti v životě vede. Říkal jsem ti, že se můžeme dozvědět novinky, byť z druhé ruky. Většinou mají dlouhé zpoždění, ale na tom tady u nás nezáleží.“

Harry přikývl. „Někdy ani nemají takové zpoždění. O útoku na ministerstvo jste věděli.“

„To šlo těžko přehlédnout. Příliš mnoho příchozích najednou.“

A všichni měli novinky o Harrym; o Harryho adopci byla popsána spousta papíru. Bylo těžko k uvěření, že by Sirius už mohl vědět, že Harry je Snapeův syn. Neřekl by k tomu něco? Nebo spíš, nezařval?

„No... když jste s těmi příchozími mluvili, tak jste museli slyšet, že jsem na čas ztratil svou magii, že jo?“

Sirius ztuhl, jeho hlas z něj vyšel jako chraplavý šepot. „Ty jsi ztratil svou magii?“

No, tak asi ne. Pravděpodobně neslyšel Harryho osobní příběh od nikoho zabitého na ministerstvu. A určitě si nevšiml slova „na čas“ v jeho zmínce - zřejmě jak se rozzuřil.

„Jo, ale už se vrátila,“ řekl Harry rychle, takže se Sirius nestihl vytočit natolik, aby se přeměnil. „Ale když jsem o ni přišel... no, to byla opravdu velká novinka. Nikdo to nezmínil?“

„Možná, že někdo Jamese a Lily teprve vyhledá,“ zamumlal Sirius. „Musíš pochopit, Harry, že lidé nejprve tráví čas se svými rodinami. Kolik času... no, to víš. Nemáme to jak změřit.“

Harry zavřel oči. „Byla tvá máma na tebe hnusná?“

Když se opět podíval, Sirius se smál. „Ale Harry. Tys to ještě neuhádl? Nepotkal jsem ji. Ty a James a Lily jste moje rodina.“

Harrym projelo vřelé zachvění, když slyšel tahle slova, a nejen proto, že bylo krásné být milován. Také si pomyslel, že pokud Sirius rozumí rodině takhle... možná bude také rozumět, že Harryho rodina může zahrnovat i osoby, které nejsou ani pokrevně příbuzné, ani kmotři. „Hm... dobře. No, mám pro tebe hromadu novinek, Siriusi. Dobrých novinek. Ohromných.“

„Už se nemůžu dočkat,“ Sirius trochu nadskočil.

„I když, musíš se snažit, aby ses nerozčílil,“ varoval ho Harry. „Pokud se přeměníš v Tichošlápka, tak mi zase zmizíš. Hm, a budeš se muset snažit to... hm, podat to co nejněžněji, až to budeš oznamovat mé mamce a taťkovi. Hlavně taťkovi.“

„Myslel jsem, žes říkal, že to jsou dobré zprávy.“

„Ony to jsou dobré zprávy. Ty nejlepší.“ Harry pohlédl s úsměvem bokem na Snapea, jen aby uviděl, že muž sedí zcela strnule, ruce založené na prsou, jakoby očekával to nejhorší.

Dobrá, nezbývá než to říct Siriusovi a doufat, že pochopí. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že Dursleyovi zemřeli?“

„A patří jim to,“ prohlásil Sirius sveřepě. „Harry, omlouvám se, že tě přerušuju, ale než budeš pokračovat, tak ti musím něco říct. Lily nikdy nezamýšlela nechat tě své příšerné sestře, a dokud jsem sem nepřišel, ani nevěděla, že to tak dopadlo. Myslela si, že celou dobu žiješ se mnou. Měl jsi, pro případ, že by se něco stalo. Nikdy jsem ji neviděl tak rozběsněnou. Když Lily zjistila, že jsem ztratil nervy a skončil v Azkabanu, a ty jsi byl nucen žít s její magii nenávidící sestrou, nemluvila se mnou... nevím, jak dlouho.“

Harry polkl, minulost před ním obživla jako snad nikdy dřív. Dlouho obviňoval Brumbála pro rozhodnutí dát ho jako malého k Dursleyovým, ale skutečnost, že tam skončil... byla také Siriusovou vinou. Kdyby se nebyl vrhnul na Červíčka tak veřejně, měl by možnost vysvětlit, že to byl Červíček a ne on sám, kdo zradil Jamese a Lily Potterovy.

Pořád by mohl skončit v Azkabanu, ale také nemusel.

„Zeptala se mě, jak s tebou v tom domě zacházejí, a já cítil, že jí dlužím pravdu,“ přiznal Sirius. „Což vysvětluje, proč nevěděla, že její sestra zemřela, Harry. Lily byla natolik rozzuřená, že necítila sestřin příchod. Tak se totiž dozvídáme, že se máme jít setkat s příchozími.“

„Hm, ale moji prarodiče Evansovi by měli vědět, že mají jít pro tetu Petunii, neměli by přijít a říct mé mamce, že přišla její sestra?“

„Jednou se tak možná stane. Tady nikdo nespěchá. A také...“ Sirius se rozesmál. „Lilyini rodiče vědí, že Lily se potřebuje smířit se svou sestrou, než snese ji potkat. Skutečnost, že Lily necítila její příchod, jim zřejmě řekla mnohé.“

„Ale můžete se setkávat s mudly, že jo?“ řekl Harry trochu hlasitěji. Ze svého místa nemohl Draca vidět, ale bylo mu jasné, že Draco ožije, jen to uslyší.

Sirius na něj zíral. „Samozřejmě. Kdo říkal, že nemůžeme? Harry... mudlové jsou lidé zrovna tak jako my. Byl jsem si naprosto jistý, že to víš!“

Vypadal znepokojený, že se Harry možná zařadil na špatnou stranu, přisvojil si špatné postoje. To by mohl být problém, vzhledem k tomu, co mu musí říct. „Ale ne, to víš, že to vím!“ ujistil Harry svého kmotra. „Bez obav. To jen, že si Skorobezhlavý Nick myslí, že se jen kouzelníci mohou stát duchy, to je všechno. Tak jsem byl zvědavý, jak to celé funguje.“

„Nevím, zda stát se duchem vyžaduje magii, ale zemřít nevyžaduje žádnou,“ řekl Sirius. „Jsou tu i zvířata.“

„I blechy?“ Harry se usmál v náznaku žertu.

„I blechy,“ odpověděl Sirius suše. „Ale co je to za novinky, které ses mi snažil sdělit? Nevím, kolik máme času, než magie, cos použil, začne vyprchávat.“

„Myslím, že máme čas dokud se nezměníš v Tichošlápka, takže to nedělej,“ prohlásil Harry vážně. Pořádně se nadechl a snažil se tvářit, jako že si nedodává odvahy, ačkoli to právě dělal. V minulých dnech promýšlel zas a znovu, jak vše správně upravit a podat, dokonce si i několik různých verzí sepsal ve snaze se rozhodnout, kterak to Siriusovi nejlépe naservírovat.

Jenže teď, když došlo na lámání chleba, si nevzpomněl ani na jedinou z nacvičených vět. „Hm... podívej, dobře, tak jo. Loni to se mnou bylo nějakou dobu docela špatný. Myslím - úmrtí Dursleyových bylo to nejmenší. Lucius Malfoy mě unesl k Voldemortovi...“ Ojoj. Původně chtěl ze svého úvodu Luciuse vynechat. No - pozdě. „... a hm, dobře, nebudu melodramatický, prostě mě mučil.“

Sirius natáhl ruku k zrcadlu. „Ach, Harry.“

„Hele, teď už je to dobrý. No očividně,“ Harry ukázal na sebe. „Ale tehdy to bylo dost hnusný. Chvíli jsem byl slepý, a i když to pak docela trvalo, než se můj zrak úplně uzdravil, tak teď je perfektní. Za to musím poděkovat Snapeovi.“

Sirius secvakl zuby. „Tak to udělal konečně něco dobře, Merlinovi díky. Ale taky tě nechal mrhat tvou kostní dření, říkals! Kde byl pro všechno na světě Albus, když se tohle dělo?“

Nenechal mne mrhat mnou kostní dření. To bylo moje rozhodnutí. Je to moje dřeň, Siriusi! Stejně, Snape mi říkal, ať to nedělám, ale já na tom trval. Byl jsem jedinou šancí tety Petunie. Nemohl jsem ji prostě nechat umřít.“

Harry skoro předpokládal, že Sirius řekne: 'Samozřejmě, žes mohl, Harry', ale Sirius ho znal příliš dobře na takovou poznámku. „Nemohl bys se sebou žít,“ povzdechl si Sirius. „Dobrá. Pokračuj.“

Jenže z tohohle místa už Harry nevěděl jak dál. Cítil, že příběh vypráví totálně na přeskáčku. „Dobře. No, po transplantaci kostní dřeně jsem přišel o magii, což jsme se pokusili udržet v tajnosti, takže jsem se nemohl vrátit do školy. Nějakou dobu jsem zůstal na Grimmauldově náměstí. S Remusem na výpomoc. Jenže pak jsem byl unesený a skončil oslepený a - hm... pak už všichni stejně věděli, že jsem přišel o magii. Smrtijedi to vykecali. Tak jsem se vrátil domů do Bradavic, jenže jsem musel zůstat na ošetřovně, protože jsem vypadal vážně špatně. Zlepšilo se to hlavně proto, že mi Snape vařil speciálně přizpůsobené lektvary - jen pro mě.“

„Snape,“ řekl Sirius znechuceně.

„Ano, Snape.“

Harry chvilku čekal, jestli Sirius neřekne něco hrozného, ale ten mlčel. No, na tom, že Snape Harrymu pomáhá, asi vážně není nic, nač by se dalo stěžovat. A ani na dalším kousku.

„Takže, potřeboval jsem bezpečné místo, kde bych mohl žít, a ochrany na Dursleyovic domě byly pryč. Vlastně, on byl pryč i ten dům. Smrtijedi ho zničili, pak se snažili přimět Zmijozely, aby mě zabili tady. Protože jsem utekl, což Voldemort špatně snášel. Což mi připomíná, že jsem se o téhle části vážně měl zmínit dřív, protože ve skutečnosti jsem neutekl. Myslím tím, že jsem nemohl. Neměl jsem žádnou magii a jich byly okolo mě tucty, koukali se, jak mě mučí. Přežil jsem jenom proto, že mě Snape zachránil.“

„Snape tě zachránil.“

„Byl jediný, kdo mohl,“ řekl Harry a naklonil se dopředu. „Ředitel a bystrozoři se pokoušeli prolámat se a pomoci mi, ale Voldemortovy ochrany byly příliš silné. Ale Snape, ten byl uvnitř.“

„Koukal se, jak tě mučí a předstíral, že je jedním z nich,“ vyplivl Sirius. „Proč jsi do čerta skončil oslepený, když tam byl, Harry? Měl tě zachránit dřív!“

„Nemohl,“ vykřikl Harry rozladěně. Ačkoli, proč předpokládat, že tomu Sirius porozumí rovnou? Celé to bylo strašně zamotané. „Měl přenášedlo, ale...“

„Ha! Přenášedlo, které nepoužil až dokud jsi nebyl zmučený a oslepený! To vypadá na Srabuse, jasně...“

„Pokud nesklapneš a nebudeš poslouchat, tak odejdu a už se nevrátím!“ vypálil Harry. Ta příšerná přezdívka byla poslední kapka. „A myslím to vážně!“

Sirius stiskl rty, sevřel pěsti a pohybem Harrymu naznačil, aby pokračoval.

„Měl přenášedlo a nemohl ho použít, protože Voldemortovy ochrany byly příliš silné, chápeš? Chtěl mě zachránit dřív!“ Harrymu bylo hned jasné, že neexistuje způsob, jak by mohl zmínit, že ho Snape přidržoval při oslepování. „Ale nemohl, a kdyby se pokusil, Voldemort by ho zabil a já bych se neměl jak dostat pryč. Takže je v pořádku, že čekal. Nikdy jsem ho pro to neobviňoval a nikdy nebudu. A pak, i když jsem neměl žádnou normální magii, konečně jsem v sobě našel divokou magii, která prorazila Voldemortovy ochrany. V první vteřině kdy to šlo, mě Snape přenesl do bezpečí.“

Sirius ztuhle přikývl. „Pak jsem mu vděčný, ačkoli mohl najít způsob...“

„Žádný jiný nebyl.“ Harry zavrtěl hlavou a učinil snahu navázat v linii příběhu. „Dobře, tak pak jsem byl zpátky v Bradavicích, na ošetřovně, a šířily se fámy o hrozících útocích. Brumbál se bál, že nemocniční křídlo bude nejspíš cílem, a jelikož, jak víš, žádný Zmijozel si nedovolí zaútočit na Snapeův byt, tak on... no, prostě vzal si mě tam. Žil jsem s ním většinu loňského roku a skoro celé tohle léto...“

„Asi budu zvracet.“

„Siriusi, nech toho, “ prohlásil Harry důrazně. „Nebuď takový. Snape byl ke mně vážně milý.“

Což muž v zrcadle naprosto pominul. „Proč si tě nevzal k sobě Albus?“

„Já... ach, dobře, byl jsem na něj tehdy dost naštvaný. Měl přede mnou tajnosti po celý pátý ročník a myslel jsem si, že bys nebyl zabit, kdybych byl věděl víc. Což znamená, že jsem mu nevěřil. Věřil jsem Snapeovi.“

„Ty jsi věřil Snapeovi víc než ředitelovi?“ Sirius se na něj díval, jakoby se ho chtěl zeptat, zda je jinak zdravý.

Harryho napadla stovka odpovědí, ale nechtěl se obhajovat. Neměl proč.

„Ano. A ještě pořád věřím - pokud tě to zajímá.“

Sirius obrátil oči v sloup. „Co se s tebou stalo?“

„Už jsem ti říkal, že jsem přišel o magii a byl mučený a oslepený a...“

„Ale ne, myslel jsem: co se ti stalo tady nahoře?“ poklepal si Sirius na spánek. „Zníš dost zmateně, Harry. Nemůžeš věřit Snapeovi víc než ředitelovi. Ten je hlavou Fénixova řádu, ale Snape je jen věčně špatně naložený exsmrtijed, proboha!“

„Ředitel chce, co je nejlepší pro záležitosti války,“ řekl Harry jednoduše. „Ale Snape chce, co je nejlepšího pro mě, Siriusi.“

„Jak tomu můžeš věřit? Snape tě nenávidí, vždycky tě nenáviděl! A ty to víš, Harry! Jsi syn Jamese Pottera!“

A už je to tady. Harry nebyl schopen vymyslet jediný důvod pro další průtahy - vysvětlil už všechno. „Jo, to jsem. Ale věc je ta...“ Snažil se neucuknout, i když mu pomyšlení na zranění Siriuse bylo proti srsti. „Jsem i jeho syn, Siriusi. Myslím Snapeův. Adoptoval mě minulý prosinec.“

Sirius vycenil zuby.

„Nech toho!“ vypálil Harry. „Neměň se zase v Tichošlápka! Ovládej se!“

Místnost naplnilo temné vrčení, ale Sirius dokázal zůstat v lidské podobě. „Adoptoval tě? Vážně? Tak tohle mi budeš muset vysvětlit, Harry, protože myslím, že nechápu!“

Harry přikývl, přál si, aby se na to lépe připravil. Opravdu se necítil na několikahodinové vysvětlování. „Vzal si mě k sobě. To jsem ti říkal. Začali jsme spolu vycházet, Siriusi. Nevím jak ještě to vysvětlit. A pak, no, ta adopce byla vlastně potřebná kvůli určitým ochranným kouzlům, co jsme dělali, to by bylo zase na dlouho, ale to už mě doopravdy chtěl adoptovat.“

„Samozřejmě,“ zkroutil Sirius rty. „Je jako všichni Zmijozelové. Využívá tě, Harry. Využívá tvé jméno. Byl by to udělal už dřív, kdyby měl možnost, ale musel počkat, až dokud jsi nebyl bezbranný a v jeho spárech. Zahlídl šanci a chytil ji za pačesy.“

„Tak to nebylo,“ povzdechl si Harry. „Siriusi... ty víš, jak moc jsem si vždycky přál patřit do rodiny. A teď ji mám. Snape mě miluje. Koukni, dokonce mi i zařídil lekce plavání.“

„Lekce plavání!“ Sirius zase vycenil zuby.

„Ano - a kapesné.“

„Harry, ty máš po Jamesovi hory galeonů a ještě jsi zdědil spousty věcí po mně. Albus ti to neřekl? A už jsi zletilý, říkals. Nepotřebuješ kapesné!“

„Tak to rodiče dělávají,“ řekl Harry. „A Snape mě miluje a...“

„On tě nemiluje!“

Harryho ta hádka přestala bavit. „Hele, nezáleží na tom, jestli mě miluje nebo ne, Siriusi, protože já miluju jeho!“

„Jenom proto, že tě adoptoval?“

„Proto, že je můj otec!“ zařval Harry. „Nechápeš to? Je můj táta, a ano, já ho miluju, a nic, co řekneš, můj názor nezmění!“

Sirius prudce zaklonil hlavu a vydal příšerný zvuk - cosi mezi výkřikem a zavytím.

„Ne!“ vyjekl Harry. „Neměň se! Musíme o tom mluvit, dokud to nepochopíš, musíme...“

Ale bylo příliš pozdě. Zrcadlo už ukazovalo velkého černého psa sedícího na zadních, který vztekle vyl s hlavou pozvednutou k nebesům.

Nebo ke komukoli ochotnému naslouchat.

„Siriusi,“ Harry se naklonil blíž. „Nech toho. Uklidni se a vrať se ke mně.“

Tichošlápek vyskočil, začal vrčet a lítat kolem dokola, jako by si honil vlastní ocas.

A pak nejednou zmizel a nechal Harryho samotného.

Tedy, ne úplně samotného. Byl se svou rodinou - a Snape přikročil blíž a vtáhl ho do vřelého, pevného objetí.

„Sirius je totální zmrd,“ zamumlal Harry a opřel si tvář o jemnou tkaninu otcova hábitu.

„Doufám, že na to neočekáváš polemiku,“ prohlásil Snape hlasem pro něho tak nečekaně zábavným, až se Harry skoro rozesmál.

„Od tebe? Tak to vážně ne.“ Harry odstoupil od svého otce a pokusil se nepříjemnost se Siriusem hodit za hlavu. Udělal, co mohl a teď... no, teď to bylo na Siriusovi, aby se vyrovnal se skutečnostmi, které mu Harry sdělil. Nebo také ne. „Tak, Draco. Co si o něm myslíš? On je tvůj prabratranec, nebo něco na ten způsob, ne?“

„Bratranec mé matky, takže je můj první bratranec z druhého kolene. Tedy byl, vzhledem k tomu, že je po smrti.“

Harry si nebyl jistý, jak si má vysvětlit Dracův tón. Zněl trochu... domýšlivě.

„A co si o něm myslíš?“

„Na pravého Blacka je moc prchlivý, když to chceš vědět.“ Draco postoupil do zrcadleného prostoru a s povzdechem se podíval na zrcadlo. „Jenže pak jsem si řekl, že můj dům i hotovost pocházejí od něho, takže trocha shovívavosti nebude na škodu. A mimo to, na rozdíl od Luciuse i mé matky, Sirius Black měl dobrý smysl jak se vystříhat ze zapletení s Temným... é, s Voldemortem, tak je to. Jenže někdy bývá dost obtížné si na to vzpomenout, když jsem celé dětství na něj slýchal chválu za zmasakrování těch mudlů. Takže... řekl bych, že nevím, co si mám myslet.“

Harry přikývl na známku porozumění. „Pokud se někdy uklidní, tak vás patřičně seznámím. Chtěl bych, abys poznal někoho ze své rodiny, kdo byl na straně Světla.“

Draco se zasmál. „Takové lidi ve své rodině mám, Harry. Mám tebe a Severuse.“

Harry mu smích oplatil „Víš, že jsem myslel někoho tvé krve.“

„No, vy oba jste se mnou pokrevně příbuzní také, ale Sirius Black je v rodokmenu bez debat blíž. A když už mluvíme o pokrevnosti... je mi hrozně líto, Harry, že tvoji rodiče nemohli přijít.“

„Vážně?“ Ha... Harry byl trochu překvapený ze zjištění, že má naléhavou potřebu schovat ruce v kapsách. To musí být Dracovým vlivem. „Myslel jsem, žes to neschvaloval.“

„Nó...“ Dracovy tváře se jemně zbarvily. „Předpokládám, že jsem si myslel, že je to nevhodné vzhledem k Severusovi. Ale měl jsem vědět, že se na to díváš jinak.“

„Ne.“ Harry popadl Draca za ruku a přitáhl ho přímo před zrcadlo, až si stáli bok po boku. „Myslel jsem, že budu muset pokračovat v rozhovoru, aby zrcadlo nepřestalo pracovat,“ řekl Harry, „takže budeme nejspíš asi takhle. Ale kdo si myslíš, že by mu měl říct, co jsem udělal s jeho penězi a domem?“

„Nejlépe ty. Mě nezná. A ani nebude, pokud se neuklidní natolik, aby byl v lidské podobě...“

„No, nejspíš to zvládne. Bude si se mnou chtít znovu promluvit. Promiň, že jsem se o tobě dneska nezmínil. Chtěl jsem.

„Měls toho strašně moc, cos mu potřeboval říct. A ještě pořád máš.“

„Ani slovo o tvém bezhůlkovém kouzlení ani o Lupinově misi,“ vážně prohlásil Snape a přistoupil k nim. „Vlastně vůbec nic, co se týče Řádu.“

„Sirius je členem Řádu...“

„Už není.“

Harry se chtěl hádat, ale Draco promluvil rychleji, než s tím stačil začít. „Mimochodem, Harry, slyšels, jak se věci mají v jejich světě. Oni neřeší naše problémy - nemohou, když se všechno dozvídají s takovým zpožděním. A jaký má význam přidělávat mu starosti? Nemůže s ničím nic udělat: ne ze světa, v němž se nachází.“

„Jo, jasně, ale...“

„Měl by ses zamyslet nad odhalením, že Voldemort dokázal proklít tvé rodiče i po jejich vlastním úmrtí,“ přerušil ho Snape a tmavé vlasy mu zavlály, když zavrtěl hlavou. „Voldemort zřídil přinejmenším jedno spojení mezi naším světem a záhrobím.“ Jeho hlas zdrsněl. „A teď už víme, že jsou tam přítomní i Smrtijedi. Jak bychom si mohli být jisti, že mu některý z nich stále nedonáší?“

„Ale moji rodiče ani Sirius by smrtijedům plány Řádu nevyzradili!“

„Vědomě ne, samozřejmě že ne. Ale slyšel jsi svého kmotra. Informace na onom světě plynou v citové hladině. Oni cítí nově příchozí, a nebo také necítí, na základě ničeho jiného než citového spojení. Prostě dostatečně nerozumíme vnitřním zákonům onoho světa, Harry.“

„Dobrá úvaha, Severusi,“ poznamenal Draco.

Ohromné intuitivní pochopení magie, opět si pomyslel Harry. Pokud si Draco myslí, že Snapeovy předpoklady dávají smysl, tak to tak asi je.

„Dobrá,“ povzdechl si. „Asi máte pravdu. Sirius a Remus byli nejlepší přátelé. Tedy až na dobu, kdy si Remus doopravdy o Siriusovi myslel, že zabil všechny ty mudly a zradil mé rodiče. Ale jestli by si dělal o Remuse takové starosti jako mám já, to nevím. Předpokládám, že jeho city mohou promlouvat k jeho okolí, zvlášť v jeho případě - když je tak neschopný... kontrolovat se.“

Snape krátce přikývl. „Pravděpodobně nastal čas přestěhovat zrcadlo na jiné místo. Jsem si jistý, že bych uvítal možnost mít zpět svůj obývací pokoj.“

Harry poklesl na duchu. „Chceš, abych je už nepoužíval?“

„Ne, ty pitomé děcko. Mínil jsem tím jen, že už déle nepotřebuje být umístěné uvnitř rodinných ochran. Jsem přesvědčený, že postup je dostatečně bezpečný. A mimo to, zvládl jsi Blackovu očekávaně nepřiměřenou reakci velice dospěle.“

„Díky,“ Harry si osobně myslel, že nedávno brečel dost. Ale zjištění, že jeho rodiče s ním nebudou schopni mluvit, bylo ošklivou ranou. Nedá se dělat nic jiného, než to přežít; řekl si. Nemá smysl lpět na tom, co nemůže mít.

Jako kdyby byl schopen si to zakázat.

Nu dobrá, může se alespoň pokusit. „Takže zpátky do starého skladiště?“

„Možná, že místnůstka kousek chodbou od našeho bytu bude lepší.“

Krátká procházka... a od Snape co by kamenem dohodil, pro případ, že by ho potřeboval. To vypadalo dobře, ale až někdy později. Pro následující pokus měl Harry vymyšleno něco jiného. „Dobře, ale hodlám zavolat Siriuse hned zítra, a ty budeš zrovna tady, přímo vedle mě, tati,“ rozhodl nahlas. „Už žádné držení se z dohledu. Už proto není důvod.“

„Ani v nejmenším si nemyslím, že znepřátelit si tvého kmotra je rozumné.“

Harry se usmál. „Možná ne, ale je to můj kmotr. Stejně jako to byla moje kostní dřeň. Věřil jsem svým instinktům a skončil s jednou věcí, kterou jsem vždycky chtěl. Nemluvě o té hůlkové magii, co nám pomůže ukončit tuhle hloupou válku. Takže teď zase věřím svým instinktům. Budeš v zrcadle se mnou.“

Snape naklonil hlavu, v tmavých očích zádumčivost.

„Souhlas?“ optal se Harry, protože pokud něco věděl, tak to, že nelze předpokládat, že by mlčení znamenalo souhlas. Ne, pokud máte co dočinění se Zmijozelem.

„Měl bych si obléknout svůj nejlepší hábit,“ řekl Snape s mírným pokývnutím na souhlas.

Harry ocenil snahu, i když se zamračil. „Možná raději ne. Sirius by to mohl vzít špatně.“

„Naopak, mohl by se urazit, kdybych si oblékl cokoli jiného k příležitosti být představen členovi rodiny mého syna.“

„Tradice čistokrevných,“ dodal Draco. „Ačkoli tahle se používá jen v případě, že je adoptován dospělý.“

„Harry teď už dospělý je,“ podotkl Snape klidně. „Skutečnost, že byl adoptován dříve, než dosáhl zletilosti, je irelevantní, pokud mé představení Siriusi Blackovi bude provedeno až následně.“

Harry zamrkal. „Vždyť už ho znáš!“

„Ale ne takto,“ prohlásil Snape neúprosně.

„Adopce má mezi čistokrevnými velice dlouhou a uznávanou historii,“ dodal Draco a trochu se pochechtával. „Což následně znamená, že byla časem opředena mnohými zvyky, a věř mi - každý vychovaný jako Black byl o nich poučen.“

„V tom případě bych si měl také obléknout nejlepší hábit.“

„To bude nejlepší, pokud jsi pevně rozhodnutý ukázat mu nás dva společně.“

„Svůj nejlepší školní hábit,“ objasnil Harry a skoro očekával námitky. „S prefektským odznakem.“

Snape lehce pokrčil rameny, ale Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl jiskřičky pobavení. Nebo možná pýchy, že Harry chce vyjevit své členství ve Zmijozelu.

Ačkoli vše, co řekl v odpověď, bylo: „Dobrá, pokud jsi rozhodnutý věřit svým instinktům, předpokládám, že bys jim měl věřit ve všem.“

0 Komentáře


Nejnovější komentáře