7. kapitola 9. ledna 1977

datum: Sobota 22 srpen 2015
v kategorii: RODINA jako žádná jiná > AFLNO Kapitoly 1 - 10
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Janka

Záverečné beta: Tersa, LadyF

Objevili se na otevřené pláni, obklopené jemně zvlněnými kopci, všude kolem se tyčily velké kamenné bloky. Byla téměř bezměsíčná noc, zářivé hvězdy sotva poskytovaly dost světla k vidění. Harry ve tmě zamžoural a postřehl, že jeho otec a bratr dělají to samé.

„Stonehenge,“ zašeptal Draco.

„Nikdo nemůže říct, že Pán-- že Voldemort nemá žádný smysl pro dramatičnost,“ zamumlal Snape.

„Proč jsi sem přišel sám?“ zeptal se Harry a ukázal na nejasnou postavu mladého Severuse Snapea, stojící uprostřed kamenného kruhu.

„Dnes je devátého ledna.“

„Tvé narozeniny--“

„Ano. Během vánočních prázdnin mi Voldemort dal přenášedlo, které se aktivovalo devátého o půlnoci.“ Snapeův hlas přešel do posměšného tónu. „Všechno nejlepší.“

„Nejde jen o narozeniny, „ řekl Draco, očividně zděšený. „Tohle je tvůj sedmý ročník, že ano? A jestliže ti bylo deset v září, když jsi začínal školu... Dnešek je prvním dnem tvé dospělosti!“

„Smysl pro dramatičnost, jak jsem říkal.“

„Ale neudělal tvůj otec aspoň...“

„Ne,“ přerušil Draca Snape. „Ten lektvar, který jsem mu dal, pořád působil, vzpomínáš? Byl na mne rozzlobený. Zcela očividně. Během prázdnin se mnou nepromluvil ani slovo. Ale popravdě řečeno, to byla spíš úleva. Byl jsem unavený z neustálého poslouchání, jak jsem neschopný.“

„Ale stejně, nemít obřad dospělosti...“

„Oh, ale já jsem ho měl,“ poznamenal Severus cynicky. „Dívej.“

Jen o pár sekund později se ozvalo hlasité prásk. Uvnitř kamenného kruhu, jen pár stop od mladého Severuse, který okamžitě padl na kolena, se zjevil Voldemort.

„Můj pane.“

Harry sebou trhl, ale nic neřekl.

„Severusi,“ řekl vřele Voldemort. „Díky, že se zde se mnou setkáváš právě v den tvé dospělosti. Musel to byt pro tebe náročný den a přeci sis našel čas.“

Snape pustil ruce svých synů a přikročil blíže k odehrávající se scéně, nechávaje na každém z nich, zda si přejí jej následovat.

Harry zaťal zuby a pokročil dopředu, následován Dracem.

„Nenapadá mě žádná větší pocta, než být v tomto dni všech dnů s vámi,“ řekl Severus, který, stále v kleče, musel zaklánět hlavu.

„Och, Severusi,“ zabručel Voldemort, jednou rukou hladě Snapeovy vlasy, ne více, než jakoby hladil oblíbeného psa. „Tak loajální. Ty jsi opravdu poklad. Ale to ty víš, že?“

Severus se jemně třásl nad slovy, která pro něj znamenala svět.

Harry musel zápasit s pláčem. Věděl, jaké to je, cítit hlad po lásce. Bože, kdyby byl k němu Voldemort laskavý, když se poprvé potkali, kdyby Harry nevěděl, že ten muž zabil jeho rodiče a zkusil zabít i jeho... bylo tak jednoduché pochopit, proč Snape padl do jeho nástrahy.

„Doufám, že budu k užitku, můj pane,“ zašeptal Severus.

„Vstaň můj věrný. Něco pro tebe mám.“

Kazisvěta, pomyslel si Harry a zvedl se mu žaludek.

Ale Voldemort měl mnohem víc obratnosti, než aby začal jím, jak Harry brzo zjistil.

„Dar k obřadu tvého dne dospělosti,“ řekl Voldemort a velká, plochá krabice, pokrytá slavnostním obalem, se objevila v jeho rukou.

„Dnes jsi se stal mužem. Dovol mi být prvním, kdo ti jako takovému pogratuluje. Potěšení je na mé straně, Severusi Snape.“

Severusův výraz byl váhavý, když pevně uchopil krabici. „Smím?“

Voldemort zaklonil hlavu a zasmál se. „Ale ovšem.“

Severus zalapal po dechu, když z krabice vytáhl silný, černý plášť. Spona na vrchu zlatě zářila ve svitu hvězd a těžké záhyby pláště připadaly Harrymu jako samet. Nebo možná jako nějaký druh kožichu, zručně utkaný v jemnou, ladně se vlnící tkaninu.

Teprve pak Harry zaregistroval, že vlastní roucho mladého Severuse bylo nejen obnošené, ale i místy potrhané. Dosud se netřásl, navzdory lednovému chladu. A brzy porozuměl proč.

„Tepelná kouzla jsou dobrá a spolehlivá,” řekl Voldemort, trochu potřepávaje hlavou. „Ale není nad dobrý teplý plášť. Jestli si někdo zaslouží to nejlepší, tak ty, Severusi.“

Severus stále vypadal udiveně, jeho výraz se takřka podobal náboženské úctě, když spustil pohled z pláště, aby poděkoval Voldemortovi. „Můj pán je až příliš štědrý...“

„Kritizuješ mne, Severusi?“

„Ach, ne, můj pane,“ vyhrkl Severus. „Vy vždy víte nejlépe.“

„Přesně tak, přesně tak,” souhlasil Voldemort s přikývnutím. „Sundej si ten hadr, co ti přidělil tvůj otec. Je na čase vidět, kdo jsi, Severusi, ať už to on uznává či ne. Silný, schopný kouzelník, dobře schopný rozeznat mezi těmi, kdo si zaslouží být součástí našeho světa a kdo ne.“

„Ano, můj pane,“ vydechl Severus a upustil svůj vlastní plášť do křehké zimní trávy, načež si oblékl pěkný nový, který mu byl dán. „Děkuji.“

Voldemort mávl rukou v nedbalém gestu. „To nic není, Severusi. Je tu toho mnohem víc, co bych ti rád dal. Ale nejdříve si musíme promluvit o vážných záležitostech. Jsi teď mužem. Rád bych s tebou jako s mužem hovořil.“

„Jak si můj pán přeje.“

Voldemort prudce přikývl a vyčaroval pár židlí pokrytých zelenou kůží. Když se usazoval, máchl svým pláštěm na stranu. Severus na moment zaváhal - zvažoval, zda má znovu pokleknout, předpokládal Harry. Ale pak se posadil, očividně tak, jak Voldemort očekával.

„Přichází válka,“ řekl Voldemort. „Slyšel jsi mne o tom mluvit. Válka mezi kouzelníky, kteří budou ochraňovat náš svět a těmi, kdo by jej chtěli zničit ve jménu začlenění. Ve jménu spravedlnosti. Řekni mi, Severusi, je to spravedlivé, že dobré, silné, čistokrevné děti, by měly mít své vzdělávání oslabené přítomností mudlovských šmejdů, jejichž magie je v nejlepším případě nejistá?“

„Ne, můj pane,“ řekl Snape, nakláněje se kupředu na židli, oči lesknoucí se zaujatým výrazem.

Harrymu se z toho výjevu dělalo špatně. To otec nevěděl, že Voldemort zakládal své závěry na snůšce lží? Snape znal Lilly Evansovou. Proboha, byla prefektkou v jeho vlastním ročníku. Musel postřehnout, že její magie nebyla slabá, že mudlorození mohou mít magii stejně mocnou jako každá jiná čarodějka, či kouzelník!

„Je správné, že senilní hlupáci, jako Albus Brumbál, mohou dělat rozhodnutí, která ovlivňují zbytek z nás? Bylo to s tebou probráno, Severusi? Byl jsi otázán, zda stojíš o to dýchat stejný vzduch jako mudlovští šmejdi?“

„Ne, můj pane.“

„A přesto jsi s nimi nucen sdílet třídu. Sedět vedle nich při jídle. Létat na lekcích. Koupat se s nimi ve stejných zařízeních.“

„Přinejmenším, ve Zmijozelu je jen pár nečistokrevných a ještě míň mudlovských šmejdů, můj pane,“ řekl Severus hlasem, z kterého bylo znát, že se snaží Voldemorta potěšit.

Harry střelil pohledem po Voldemortovi. Tomu Raddleovi, ve skutečnosti. Nebyl mladý, to jistě ne, ale jak už to u kouzelníků bývá, nebyl ani starý. Vypadal silný a zdravý. Dokonce pohledný, vlastně ne o moc jiný, než když se objevil v Tajemné komnatě. Nebyl ještě stvůrou; Harry předpokládal, že tak začal vypadat teprve potom, co byl znovuzrozen na hřbitově. Znečistěný tou magií...

Ale samozřejmě, on už zrůdou byl. Uvnitř, tam kde se to počítá nejvíc. Věci, které říkal, to dokazovaly. Tolik nenávisti...

A to i sám pro sebe, jak Harry hádal. A přesto si Voldemort ještě neuvědomoval jak moc. Ani nemrkl, když Severus urážel nečistokrevné.

„Ano, měl jsi štěstí při zařazování,“ zabroukal Voldemort, tentokrát jeho hlas přetékal nemístným soucitem. „Lituji těch, kteří byli vybráni pro Havraspár nebo Mrzimor, tím si buď jist. Jak poznají pravdu, když jsou zařazeni do kolejí, kde je tak málo těch, kteří jí rozumějí?”

„Dělám, co je v mých silách, můj pane...“

„Ale opatrně, opatrně,“ přerušil ho Voldemort. „Což je, jak by mělo být, Severusi. Jsi věrný služebník, příliš důležitý na to, aby tě vyloučili. Potřebujeme tě jako plně kvalifikovaného kouzelníka, s několika zkouškami O.V.C.E., které tvou reputaci budou utvrzovat. Mysli na svůj budoucí vliv a buď spokojený.“

„Ano, můj pane.“

Voldemort se náhle zachichotal. „A Nebelvír, Severusi? Udělal jsi, co bylo v tvých silách, k zaujmutí studentů z Nebelvíru, aby poznali, jak věci musí být?“

Severus se zamračil. „Respekt k vám mi nedovoluje vám lhát, můj pane.“

„Já vím, že nemůžeš lhát,“ řekl Voldemort, poklepávaje na své čelo. „Zůstáváš v mé přítomnosti nechráněný, jako vždy. Tak to má být. Žák nesmí usilovat o to, vytlačit svého mistra. Nikdy, Severusi.“

„Samozřejmě, můj pane.“

„A Nebelvír?“

„Budu žebrat na kolenou o tvé odpuštění, jestli jsem chyboval.“ Severusův hlas se třásl, ale to jej nezastavilo. „Usoudil jsem, že nebelvírská kolej by byla promrhanou snahou. Jsou vedeni milovníkem mudlovských šmejdů Jamesem Potterem, který zneužívá svého postavení prefekta k nočnímu plížení se do astronomické věže, kde se s ním jeho nechutná šmejdská přítelkyně honí jako nadržená coura.“

Harry zaskřípal zuby, nebyl si jistý, co ho rozčílilo víc: Snapeova urážlivá volba slov nebo představa jeho rodičů majících sex na kamenné střeše věže.

„Ach, doslovný milovník mudlovských šmejdů, jak se zdá.“

„A on sám je čistokrevný,“ řekl Snape a otočil svou hlavu stranou, aby si odplivl. „Nebelvír jej uctívá, můj pane. Jejich vlastní prefekt a famfrpálový kapitán. Nemůže v jejich očích udělat nic špatného.“

„A přesto jsou tací, kteří jsou schopni vidět pravdu,” zamumlal Voldemort. „Dokonce i v Nebelvíru.“

„Můj pane?“

„Pro to čas ještě nedozrál,“ řekl jemně Voldemort. „Nech mě pouze říci, že jsem s tebou spokojený, Severusi. Vedl sis dobře.“

„Jsem toho názoru, že jen vaše ušlechtilé vize našeho světa mohou odstranit ty hrozné časy, ve kterých žijeme,” řekl Severus, s pokorně skloněnou hlavou.

„Budeme žít ve světě přetvořeném dle pravdy. Dříve než zemřeme, uskuteční se to. To ti slibuji.“

„Ano, můj pane.“

Voldemort se usmíval, když Severus pozvedl svou tvář. „Ty mi chceš pomoci převést naši vizi ve skutečnost, já vím. Tvého nadšení pro věc si cením. Kdybych měl více stoupenců, jako jsi ty... ach, ale ty ještě nejsi můj stoupenec, že ne?“

„Jsem, můj pane,“ řekl Severus vroucím tónem obvykle vyhrazeným pro přísahy. „Jsem, v pravdě jsem.“

„Jsi mým stoupencem v pravdě, stejně jako v duchu.,“ řekl Voldemort a naklonil hlavu na jednu stranu. „Ale tělem?“

Navzdory temné noci, vypadala Severusova tvář jakoby ozářena nějakým vnitřním světlem.

„Mluvíš o svém znamení, můj pane?“

„Jistě. Souhlasíš, abys byl označen jako můj, dnes a pro příště? Označen navždy, do svého posledního dechu?“

„Budu poctěn, když budu pokládán za hodného,“ řekl Snape, jeho hlas jasný jako zvon. „Do posledního dechu ve vašich službách.“

Voldemort studoval tvář mladého muže na dlouhý moment, pak pozvedl obočí a jeho hlas lehce ztvrdl. „Ale ještě nejsi hoden.“

Severusovo nadšení opadlo. V příštím okamžiku sklouzl ze židle a poklekl před Voldemorta s hlavou hluboce skloněnou.

Voldemort si promnul čelo. „Oh, Severusi. Nezoufej. Existuje způsob, jakým se můžeš osvědčit. I když jsi mocný v síle své mysli a v síle své magie, přece je zde jedna věc, která způsobuje, že se cítíš slabým. Všimni si, neříkám, že jsi slabý. Ale dokud tak o sobě budeš smýšlet, nebudeš ve své plné síle.“

„Co mám udělat?“ zeptal se Severus hlasem, jenž nebyl hlasitější než šustot rákosí.

Voldemort si dal prst pod hlavu a pozvedl tvář. „Věříš mi, Severusi?“

Mladší verze Snapea přikývla, zatímco Snape stojící vedle Harryho prudce vydechl. Harry pochopil, že to znamená příchod něčeho mnohem horšího.

„Miluješ mne, Severusi?“

„Ano, můj pane,“ vydechl Severus. Nyní, když byl Harry blíže, mohl vidět, jak oči mladého muže září. „Miluji vás celým svým srdcem.“

Draco se zatřásl, ale Harry nereagoval. Napjal se moment před tím, očekával něco podobného. Bože, Snape, kterého sledoval, byl tak moc, jako on sám... on také jen chtěl někoho, kdo by si jej všiml a kdo by ho ocenil. Za toho předpokladu, by byl jako ovoce na nízkých větvích, zralé k utrhnutí...

A byl tak mladý. Mladší než Harry teď a dělal tak hrozné rozhodnutí...

Harry přece jen polkl, zaplavil jej pocit, že by to velmi snadno mohl být on sám, kdo tu stojí. Kdyby Voldemort rozehrál karty jinak, kdyby zkusil Harryho rozvrátit, jak to Snape vyjádřil-

Není divu, že se Snape chtěl ujistit, že Draco tohle všechno uvidí...

Voldemort znovu promluvil, jeho hlas zvonil pýchou. „Myslím, že jsi připraven stát se hodným.“

„Co musím udělat?“ zeptal se znovu Snape.

„Ukonči to,“ řekl Voldemort tónem tak laskavým, že kdyby Harry nevěděl lépe, mohl by si myslet, že ten muž je laskavost sama.

„Ukonči své trápení, Severusi. Je čas.“

Severus zamrkal a lehce se zahoupal na kolenou. „Můj pane? Já... já vám nerozumím.“

Voldemort si znovu promnul čelo. „Byl jsem uvnitř tvé mysli, Severusi. Opravdu věříš, že je něco, co o tobě nevím? Věděl jsem to od začátku.“

„Věděl?“

„O tvém otci,” řekl Voldemort tiše. „O těch hrozných věcech, které ti dělal.“

Mladší Severus zbledl tak moc, až si Harry pomyslel, že by mohl omdlít. „Já-- Já--“

„Ty sis myslel, že to nevím, Severusi?“ zeptal se Voldemort znovu tak jemně, jeho tvář byla prodchnuta sympatií. „Jak bych nemohl? V nitrobraně jsi dobrý od přírody, to je nezpochybnitelné, ale snad bys nevěřil, že můj Nitrozpyt je tak slabý, že jí neprojde? Můžeš vzdorovat tomu starému hlupákovi, co vede tvou školu, ale mně ne? Nikdy.“

Snape roztřeseně přikývl na souhlas. „Ale... tamty záblesky, naše lekce, věci, které jste mne nechal znovu prožít. V těch nikdy...“

„Och, ano, to byly pouze běžné frustrace z dětství. V tvém případě byly větší, ale stále nepatrné v porovnání s pravými hrůzami, kterými jsi trpěl v rukách svého otce. Zajisté.“ Voldemort se usmál. „Viděl jsem tyto hrůzy, když jsi přede mne poprvé přišel, před tím, než jsi mohl naučit svou mysl disciplíně. Protože jsem věděl, co jsi vydržel, byl jsem při našich lekcích opatrný, abych žádné takové vzpomínky neoživil. Tehdy nebyl ten pravý čas. Ale nyní, když vím, jak moc mne miluješ...“

Severus přikývl, ruce pod svým drahým pláštěm zatínal do sebe.

„A tvůj otec.“ Voldemort se zašklebil. „Těžko je toho označení hoden, když tě vedl tak daleko na scestí od pravdy. Nebo to spíše zkoušel. Ale ty jsi byl silnější než on, že? Nenechal ses svést mudlovskou kulturou jako on. Viděl jsi jeho posedlost takovou, jaká byla: jako něco, co je hodno jen opovržení, stejně jako on sám je hoden opovržení za způsob, kterým s tebou celou dobu zacházel.”

Zvláštní klapavý zvuk se rozlehl tichem; Harrymu chvíli trvalo, než poznal, že přichází od mladé verze Severuse, jemuž cvakaly zuby.

Voldemort se usmál. „Vím, že jsem tě nesoudil špatně. Jsi připravený. Věříš mi, že? Řekl jsi mi, že ano.“

Fuj. Tolik manipulace. Snape byl jako ryba, pomyslel si Harry. Chytl se na návnadu a teď ho Voldemort pomalu a opatrně přitahoval k sobě. Směrem k temnotě.

„Ano, můj pane. Věřím vám.“ Když se Harry podíval pozorněji, viděl mladého Severuse křečovitě polykat, jako by nutil sám sebe, aby byl stejně jistý jako Voldemort. „Jistě, že ano.“

Jestli Voldemort zaznamenal Snapeovu neochotnou řeč těla, tak předstíral opak. „Pak mi věř v tomto,“ řekl klidným, tichým a utěšujícím hlasem. „Nikdy nebudeš zcela osvobozen od bolesti, zuřivosti a dětského strachu, což máš všechno spojené se svým otcem. Nech jej jít, Severusi, jenom pak budeš plně schopný dát mi sebe. A pouze pak tě mohu akceptovat, hm?“

Severus roztřeseně přikývl, i když ho Voldemortův prst, který podpíral jeho bradu, pohladil po kůži.

„Jsi připraven?“

Další přikývnutí. Harrymu připadalo váhavé a nepředpokládal, že by se Voldemortovi zdálo upřímné, ale koneckonců, o upřímnost tu nešlo. Voldemort hrál tuto hru, aby získal Severuse Snapea do svých pařátů. Nezajímalo ho, jak k tomu dospěje.

„Co byste chtěl, abych udělal, můj pane?“

„Cokoli, co poručím. Cílem teď je tvé přijetí do mých služeb. Jakmile budeš plně mým, budeš pokračovat, jak jsi začal. Dělat cokoli přikážu, ať už rozumíš mým plánům nebo ne. Musíš projevit, že skutečně věříš ne jen mým úmyslům, ale též mé moudrosti.“

„Ano, můj pane,“ zamumlal Snape. Zněl, jako by si byl více jistý sám sebou, i když ve skutečnosti nemohl vědět, co má přijít. Věděl, že se to bude týkat jeho otce, ale Harry si byl jistý, že neví, že to bude zahrnovat mozkomora.

„A tvůj otec si zaslouží být potrestán za vše, co udělal,“ pokračoval Voldemort, stále hladící Severusovu bradu.

„Co dělával,“ řekl Severus rychle. „Uvařil jsem ten nejhroznější lektvar--“

„Och, ano, kapalný cruciatus.“ Voldemort to poslední slovo prakticky polaskal na jazyku.

„Přemýšlím o něm tímto způsobem,“ připustil Severus a začervenal se při tom. „Jak vaše lordstvo zcela jistě ví. Ale není to přesné. Zraňuje jej to, jen když--“

„Když se tě dotýká. Ano, vím. Nebo ty jej. A působí to pouze proto, že jsi našel cestu k ovládnutí své zuřivosti; lektvar je specifický jen pro něj. Už jsem ti to říkal, Severusi. Vím o tobě všechno. Například vím, že právě teď si pleteš sebeobranu s trestem. Tvůj otec trpí, jen když se ti pokusí znovu ublížit. Nikdy netrpěl pro věci, které udělal před tím, než jsi se stal tak úžasně talentovaným výrobcem lektvarů.“

Následující Severusova odpověď Harryho překvapila. „Trpěl celou dobu, můj pane. Tím nejvyšším trestem pro takové, jako je on, že obřady vždy selžou. Jeho talent stále neexistuje, jeho cit pro ocenění umění a sebe samého je stále hluboce chybný.“

„Ach, chytrý, chytrý Severusi. Další věc, kterou na tobě miluji.“

Mladší verze Severuse se nad tou chválou vypjala.

„Ale to není druh utrpení, které si opravdu zaslouží, že?“ Voldemort nedal svému pomocníkovi šanci k odpovědi. „Vyřešíme spolu tuto věc a osvobodíme tě.“

„Ano, můj pane.“

„Stoupni si mi po boku,“ nařídil Voldemort hlasem tak hladkým, že byl takřka slizký. „Stůj po mém boku ve svém pěkném plášti a ukaž mu, jakým ses stal mužem. Mužem, který jej už nepotřebuje vůbec k ničemu. Proto se dnes stanu tvým otcem, Severusi, a ty, stejně jako všichni ti, kteří mne následují, se staneš mým nejmilejším synem.“

Ach bože. Voldemort jako postava otce. Harry mohl pozorovat, jak dovedně se ten muž obsadil do té role a jak zoufale Snape toužil po někom, kdo by jej miloval a ocenil.

Tomu Harry rozuměl, ano, protože sám celým srdcem toužil po té samé věci.

Voldemort vytáhl svou hůlkou a švihnul jí, jeho oči se leskly odhodláním, i když neřekl ani slovo. Jeho magie byla tak mocná, že žádné nepotřeboval.

S prásknutím se náhle objevil kouzelník, soudě dle jeho příchodu, byl dopraven zvláště krutou formou přenášedla.

Snape vedle Harryho náhle padl na kolena a objal se oběma rukama.

„To je v pořádku,“ řekl Harry, sklonil se dolů, uchopil otcovu ruku a propletl jejich prsty dohromady. „Nemusíme tu zůstávat. Viděli jsme dost--“

„Měl bych se postavit tváří k tomu, co jsem udělal a vy byste měli udělat to samé,“ zaskřehotal Snape, když i Draco, který přispěchal vytáhnout Snapea na nohy, zopakoval Harryho slova, že by měli jít.

„Buďte zticha a sledujte, oba dva,“ zachroptěl Snape a odmítal vstát na Dracovo naléhání. Možná měl dojem, že by ho nohy neudržely. „Já... já bych sem nemohl přijít znovu.“

Když se tedy Snape neměl k odchodu, obrátil Harry svou pozornost zpět k odvíjejícímu se ději. Kouzelník, který dorazil, byl očividně Kazisvět Snape. Byl vysoký a bledý, s hákovitým nosem, tmavýma očima a jeho vlasy se zdály dokonce černější než oči jeho syna. Přes to všechno, si ti dva muži nebyli opravdu podobní, ne pro Harryho. Kazisvětovy rysy byly více pokroucené, jeho tvář hluboce protkána vráskami, jeho ruce se podobaly pařátům, když šmátraly po provazech, které ho poutaly.

Zlo, jenž praktikoval, ho poznamenalo, pomyslel si Harry. Stejně jako poznamená Voldemorta.

„Víš, kdo já jsem?“ zeptal se hřmícím hlasem Voldemort.

Kazisvět se ušklíbl, jeho tvář se změnila v nepřirozený Snapeův odraz, v tvář kterou Snape ukazoval Harrymu v minulosti, když ho nenáviděl. „Měl bych?“

„Jistě, že bys měl!“ Voldemort přistoupil blíže ke spoutanému muži a naklonil se blíž, aby mu pohlédl do očí. „Ty, který jsi věnoval život šílené honbě za uměním. Mohl jsem ti dát talent lepší než ve tvých nejdivočejších snech, Kazisvěte Snape. Ale ty jsi se rozhodl zasvětit se nesmyslnému svinstvu, které mudlové nazývají uměním. Znesvětil jsi svůj talent. Proklel jsi se k tomu být neznámým. Mohl jsi být velký. Na místo toho jsi ničím!“

Kazisvět otevřel ústa, aby promluvil, ale Voldemort jej mávnutím hůlky umlčel.

„Severusi,“ pokynul. Když byl Snape vedle něj, pokračoval v řeči. „Zde je tvůj syn, jenž dnes dospěl v muže. Má také talent, ale rozhodl se jej použít pro dobro namísto zla, jako ty. Bude velkým, zatímco ty se staneš méně než ničím.“

Kazisvětova ústa se otevřela a zavřela, jak zkoušel zakřičet nějakou odpověď.

„Sexuálně jsi obtěžoval svého vlastního syna,“ přímo zuřivě zasyčel Voldemort. Jeho hůlka zapraskala. „Můžeš odpovědět na obvinění!“

„Já ne...“

Voldemortova hůlka se opět sklonila a uťala tak další Kazisvětova slova.

„Severusi? Mluv.“

Na chvíli mladší Severus vypadal, jako by nevěděl, co říct. Pak se jeho rysy vyjasnily. 'Čiň, jak nařizuji', vzpomněl si Harry na Voldemortova slova.

„Sexuálně jsi zneužil svého vlastního syna,“ odplivl si Severus.

„Shledávám tě vinným. Se všemi následky,“ řekl Voldemort. „Severusi... polož na něj své ruce.“

Severus zaváhal, ale jen na okamžik. Přistoupil blíže a položil své ruce dlaněmi vzhůru na tváře svého otce.

Kazisvět se začal zmítat ve svých poutech a křičet, i když skrze bariéru Voldemortova kouzla nepronikla ani hláska.

„Dost,“ řekl po chvíli Voldemort. „Vystavil jsi svého syna magii přání v sobecké a marné honbě za talentem!“ Jeho hůlka zapraskala. „Můžeš odpovědět na obvinění!“

Tentokrát Kazisvět zaječel, slova se mu rychle řinula z úst. „Nebylo to marné a on to chtěl, říkám ti, chtěl to...“

Prudký pohyb Voldemortovy hůlky usekl zbytek. „Mluv, Severusi.“

„Vystavil jsi mě magii přání,“ řekl Severus zuřivě.

„A nyní bys měl odpovědět na jeho obranu, můj věrný,“ řekl Voldemort ke Snapeovi hlasem tak jemným, jako byl předtím ke Kazisvětovi tvrdý.

„Nikdy jsem to nechtěl,“ zavrčel Severus a naklonil se nad otcovu tvář. „Nikdy jsem to nechtěl a bylo to marné! Umělec? Jsi ubožák! A jestli mi chceš říct, že jsem to musel chtít, protože jsem byl svolný, tady a teď ti vytrhnu jazyk, to ti slibuji, otče! Možná jsem byl ochotný k podstoupení bolestivých rituálů, když jsem byl mladší, když jsi mě donutil myslet si, že to je má povinnost, ale po matčině smrti jsem nebyl ochotný nikdy, nikdy, a všechna nátlaková magie na světě tuhle jednoduchou skutečnost nezmění!“

„Shledávám tě vinným. Se všemi následky. Polož na něj ruce, Severusi.“

Severus položil své dlaně přesně do té samé pozice jako předtím. Pro Kazisvěta to očividně muselo být nesnesitelně bolestivé.

Tentokrát Voldemort nedal příkaz k zastavení.

"Víš proč trpíš?" zeptal se konverzačním tónem, když přecházel kolem obou mužů, jedním mučeným a druhým, který vypadal, že nesnáší to, co dělá stejně moc jako muže před sebou, tam a zpět. "Přivodil sis to sám. Mučil jsi svého vlastního syna hrozným způsobem a nemohl jsi polevit, dokud tě on sám nepřinutil svým úžasným lektvarem. Můžeš odpovědět na obvinění."

Na Voldemortův pokyn Snape konečně zvedl ruce.

Kazisvět mohl sotva mluvit, hlas z něj vyšel jako tiché zakrákání. "Já... já nikdy neměl zalíbení -- a bylo to potřebné--"

"Proto, aby jsi mohl dělat umění jako mudla?" zařval Voldemort. "Nemyslím! Jsi tímto odsouzen, Kazisvěte Snape! Jsi odsouzen k životu v agónii a utrpení a lítosti. K nekonečnému, věčnému životu v agónii a utrpení a lítosti! Severusi, můj loajální pobočníku? Přivolej mozkomora."

Kazisvětova ústa se při křiku stočila do dokonalého kruhu; tentokrát se Voldemort neobtěžoval jej utišit.

Když se Snape, který byl stále na kolenou, začal nekontrolovatelně třást, pohnul se Harry blíže k němu a pevně jej objal. Harry si nedokázal představit, jaké to pro jeho otce musí být... jedinou horší věcí, než vědomí, že udělal něco takového, musí být to celé znovu vidět.

"Dívej se," řekl Snape nízkým tónem, stále se třásl v Harryho objetí. "Dívej se."

Harry otočil hlavu, aby viděl, že mladší Severus vypadá zmateně. A nebylo divu. Jak by mohl přivolat mozkomora?

Nicméně, dříve, než pozvedl svou hůlku, lehký, šedivý tvar vyklouzl zpoza vzdáleného kamene.  Buď tam mozkomor číhal celou dobu nebo jej Voldemort sám beze slov vyvolal o chvilku dříve.

Jeho přízračný háv plál jako roztrhaná pavučina, když zamířil k mladšímu Severusovi, který začal lapat po dechu se zcela zřejmou panikou.

"Ne jej," obořil se na něj Voldemort a švihnul hůlkou v rozkazujícím oblouku, který jak se zdálo  nasměroval mozkomora k centru kamenného kruhu, kde stál Kazisvět. Stále pevně spoutaný a stále řvoucí, s očima vytřeštěnýma na blížícího se mozkomora.

"Je mi to líto, Severusi!" začal muž křičet, jak sebou prudce zmítal. Náhle prolomil kouzlo, které jej drželo vzpřímeně a padl bokem na zem, kde se začal kroutit jako červ. "Je mi to líto, je mi to líto. Jsem tvůj otec, Severusi! Tohle mi nedělej, tohle ne!"

Mladší Snape sevřel ruce a padl na kolena tak prudce, až si Harry pomyslel, že se jeho nohy musely zlomit.

Voldemort byl okamžitě u něj, poklekl vedle něj, pohladil jeho vlasy, Voldemort na kolenou... Harrymu došlo, že ten ďábelský kouzelník by udělal cokoli, cokoli aby přesvědčil Severuse vstoupit do jeho služeb.

Není divu, že táta chtěl, aby to Draco viděl. Není divu, že chtěl, aby věděl...

"Nech svého otce křičet a prosit a kvílet," řekl Voldemort tiše, když pokračoval v hlazení  Severusových vlasů. "Nemůže ti už ublížit, můj oddaný. Nech jej trpět. Navždy. To si zasluhuje."

V Harryho mysli se ozval hlas... ,jaké štěstí, že všichni nedostáváme, co si zasluhujeme...'

"To je spravedlnost, Severusi. To je to, co by mu ministerstvo udělalo za jeho zločiny, kdyby měl soud. Tento způsob je jen o něco více improvizovaný.”

Harrymu téměř zaskočilo, pamatoval si svého otce, jak jej učil o nebezpečí vystupovaní jako porotce a popravčí v jednom. Není divu, že věděl. Není divu...

To už Severus stěží popadal dech. "Ale polibek? Já nemůžu, nemůžu... úřady, můj pane. Bystrozorové. Nebylo by lepší--"

"Věřit ministerstvu?" Voldemort potřásl hlavou. "Ne, Severusi. Ti by kladli otázky. O tom všem, do posledního detailu. A noviny milují skandály. Chceš, aby celý svět četl o zločinech tvého otce? Ne, ne. To je soukromá věc. Nerespektoval jsem to snad jako takové?"

Severus vypadal přesvědčen argumenty, pomyslel si Harry. Otupěle přikývl. "Nebudu vám bránit, můj pane... ale já musím jít, musím odejít, musím--"

"A zůstat slabý? Ó, ne." K Harryho hrůze se Voldemort sklonil a vsadil pomalý, zdrženlivý polibek na temeno Severusovy hlavy. "Na to tě mám až příliš rád. Musíš se přemoci. Ty jsi ten, kdo musí dát pokyn a tak to ukončit. Potřebuješ to ukončit, jen tehdy se můžeš stát silným, sebejistým kouzelníkem, jakým se máš stát."

Silný... sebejistý, když právě tento čin byl tím, co Snapem jednou provždy otřáslo. Příšerný čin, který nemohl být nikdy odčiněn... není divu, že Snape měl tak vyhraněné názory na pomstu. Nechtěl, aby Harryho s jeho temnými silami někdy hněv tak ochromil, že by provedl něco takového--

"Ale..." mladší Severus zněl, jako by byl zadýchaný. "Ale co jeho duše?"

"V tom tkví krása mozkomorů," řekl Voldemort tím sladkým, laskavým hlasem, který se už Harry naučil nenávidět. "Duše tvého otce bude uvězněná uvnitř mozkomora, bude znovu prožívat své nejhorší vzpomínky po celou věčnost. A to je velmi příhodné. Proč by měl mít Kazisvět Snape dovoleno jít dál s myšlenkou, že byl dobrým, čistokrevným kouzelníkem, který si zasloužil svůj odpočinek?"

"On nebude moci jít dál?" Severus zněl spíše zděšeně, než uklidněně.

"Ne, a přesně tak by to mělo být," řekl Voldemort spokojeně. "Tímto způsobem tě tvůj otec nebude  moci pronásledovat. Nezbude ani malý kousek jeho duše, který by byl schopný oživit portrét. Zbavíš se ho, Severusi. Navždy. A není to to, co si zasloužíš?"

"Ne, Severusi, ne," zavyl Kazisvět, stále se svíjeje v poutech. Povedlo se mu otočit se na stranu, očima zběsile pátral po svém synovi. "Jsem tvůj otec, tvůj otec!"

"Jsem víc tvým otcem, než on kdy byl." Voldemort vtáhl mladšího Severuse do těsného objetí,  podobného tomu, v jakém právě byli Harry a Draco se starším Snapem. Draco měl tvář zabořenou do Severusova ramene a třásl se, když svíral svého otce.

"Kdo byl a stále je hrdý na to, jak silným kouzelníkem ses stal?" pokračoval Voldemort . "Kdo sdílel tvé triumfy a bolesti v uplynulém roce? Kdo otevřel tvou mysl tvému přirozenému talentu? Kdo tě poctil v den tvé dospělosti darem hodným tvých nadání?"

"Vy, můj pane," zašeptal Severus a zvedl paže, aby je obtočil kolem Voldemorta.

"Kdo tě doopravdy umí docenit?"

"Vy, můj pane." Severus položil svou hlavu na Voldemortovo rameno a zavřel oči, když naklonil svou hlavu na stranu. "Pouze vy."

"Severusi, ne -"

Voldemort švihl hůlkou, aby ještě jedenkrát umlčel Kazisvěta, pak znovu klesl na kolena, oči se mu leskly, když upřeně hleděl na muže před sebou. "Vstup do mých služeb nyní, Severusi."

Severus ještě jednou upřel oči na svého otce, ale jeho pohled se zdál vzdálený, zastřený. V příští chvíli vytáhl hůlku a položil ji na zem; očividně ji nabízel Voldemortovi. "Ve vašich službách," zašeptal hrubým hlasem.

"Výborně, můj statečný. Výborně," vydechl Voldemort, zvedl hůlku a podal ji zpět Severusovi. "Věděl jsem, že budeš dost silný, aby to udělal. Věděl jsem, že jej nenecháš oslabit tě. Právě tento mozkomor je poután k jistým zaklínadlům, na jejichž vývoji jsem dlouho pracoval. Inkantace, kterou potřebuješ, je-"zmlkl a hůlkou napsal ohnivá písmena, která se pár sekund vznášela ve vzduchu. Besamsempra. "Věčný polibek, hm? Ale musíš se celým svým srdcem, myslí a duší soustředit na svého otce, až budeš dávat mozkomorovi rozkaz. Nenávist ve tvé duši bude silou, která zaklínadlo oživí."

Harry věděl, co se stane, jak by nemohl. Navzdory tomu všemu zjistil, že doufá, že mladý Severus v sobě najde sílu obrátit to kouzlo proti Voldemortovi.

Nevidíš snad, o co se snaží? chtěl se zeptat. Tvůj otec není svatý, ale největší zlo je tady Voldemort. Pošli mozkomora na něj a ušetři svět hrůz, které způsobí, pak zavolej bystrozory a nech je posoudit případ tvého otce. Tohle nedělej, ne takhle-

Ale samozřejmě, Severus to udělal.

Pomalu vstal na nohy a hůlku namířil na mozkomora, který se vznášel nad Kazisvětem Snapem. Mozkomor jednoduše čekal na rozkazy; Kazisvět vypadal, jako by stále žebral o život, nezdálo se, že by znovu prožíval své nejhorší vzpomínky. Mozkomor byl nečinný. Tichý. Čekající.

A pak jej mladší verze Severuse poslala do akce. "Besamsempra!" zvolal silným a rozhodným hlasem, pevnou rukou namířil hůlku na mozkomora.

Jeho oči byly hrozné. Jako nekonečné tunely, jako bezedné jámy. Naprosto postrádající milosrdenství, lítost a nekonečně plné nenávisti. Teď už se neleskly, byly tmavé, přesto však jasné.

Harry se třásl, vší silou se snažil neodvrátit zrak. Miloval svého otce, dokonce i navzdory tomuhle, a nechtěl, aby to vypadalo, že se na tom něco změnilo.

Protože důležité věci se nezměnily.

Mozkomor se vrhl dolů jako dravec za kořistí, mozkomor s nestvůrně prázdnými ústy a s kostnatými prsty, které se nořily ze záhybů jeho roucha, zkroucené jako prsty dítěte, hledajícího sladkosti.

Voldemort uvolnil tišící kouzlo.

Harry uslyšel: poslední pozemský křik Kazisvěta Snapea, jenž byl vysáván do mozkomora, spolu s šedavým pramínkem čehosi, o čem si Harry myslel, že to rozpoznal, i když si nemohl být jistý.

S jeho duší.

Kazisvět vypadal jako Sírius, když byl políben - jeho prsty a nohy se křečovitě škubaly, zatímco mozkomorovy ruce hladily jeho hlavu tak něžně, jako by byl milencem. Kouřové pramínky nořící se z jeho úst se stávaly hustější a hustější, dokud nevypadaly jako pevný kus bláta.

A potom, hrůzný konec.

Mozkomorovy sající rty se zapetlily do Kazisvětových bezvědomých, a mýtinou se rozlehl nový zvuk.

Zvuk duše, vytržené z jejího zakotvení, ale ne uvolněné některým přirozeným způsobem. Tento savý, srkavý zvuk byl zvukem lidské duše, jež byla spolknuta zaživa.

Mozkomor si olízl bezmasé rty a znovu se vrhl vzhůru, prázdnou skořápku Kazisvěta Snapea nechal za sebou. Muž byl stále naživu, to Harry věděl. Stále dýchal, jeho hruď se zvedala a zase klesala jako hodinový strojek. Uvnitř hrudi stále bilo srdce.

Ale nic víc z něj už nezbylo, tedy alespoň ne v jeho těle.

Mladší Severus měl oči zavřené a vypadal, jako by v sobě dusil křik, zatímco ten, kterého Harry držel, se třásl, s pohledem pevně upřeným na své mladší já.

Voldemort nedal svému novému následovníkovi čas k lítosti. Jediným mávnutím nechal mozkomora zmizet. "Severusi," řekl ostře a několikrát to jméno zopakoval, dokud se na něj mladík nepodíval. "Tvou paži."

"Ano, můj pane." Jeho tón tentokrát nebyl tak uctivý, pomyslel si Harry. Severusův hlas zněl pohasle. Otupěle...

Ale nezaváhal, máchl pláštěm stranou a vyhrnul rukáv, aby vystavil svou kůži chladu lednové noci.

Harry polkl, když uviděl světlou, nepoznamenanou kůži. Žádné obvazy, žádné nechutné kousky obnaženého masa. Přál si, aby paže jeho otce mohla být opět taková.

Možná by mohla, jednou, až bude Voldemort na dobro mrtvý.

Když se Voldemort dotkl hůlkou Severusovy paže, Severus sebou prudce trhl.

"Změna názoru?" zeptal se Voldemort a zněl vysoce nespokojeně.

"Nikdo se to nesmí dovědět," zalapal po dechu Snape a mávl směrem ke stále dýchajícímu tělu jeho otce. "Nikdo nesmí - mozkomor, co jsem udělal... nikdo se to nesmí nikdy dozvědět."

Poslední větu pronesl jako zlomený muž.

"Myslel jsem, že mi věříš, Severusi," řekl Voldemort smutně.

"Věřím, věřím, ale-"

"Jsi mladý a nejsi zvyklý mít někoho, kdo o tebe skutečně pečuje. Zajisté." Voldemort dal svou hůlku stranou a poklepal Severusovi na rameno. "Rozumím. Ale jsem hodem tvé důvěry, jak ti předvedu. Zavolám k nám důvěryhodného služebníka a on poslouží jako svazovač pro neporušitelnou přísahu. Uspokojí tě to?"

"Ach, ano, můj pane," vydechl Severus s jasnou úlevou. "Děkuji."

"Jestliže si však nepřeješ, aby znal detaily, nejlépe, když ukončíš život tvého otce," řekl Voldemort laskavým tónem, který byl v naprostém rozporu s obsahem jeho návrhu. "Ve stavu, ve kterém teď je, je poměrně jasné, že byl políben."

Harry sevřel pěsti. Jak ďábelské. Jak kruté, požadovat, aby Snape udělal ještě víc! A udělat z toho cenu za mlčení - za něco, co udělal Voldemort. Nikdo to tak nenazval, přesto to bylo právě to, co se tu teď odehrávalo.

A mladší verze Severuse nebyla ve způsobilém stavu vyjednat lepší podmínky.

Ačkoli zřejmě nebyl slepý k následkům, jaké by to mohlo mít. "Priori Incantatem," zamumlal. "Jestli by ministerstvo vyšetřovalo... a je dobře známo, že o svém otci dobře nesmýšlím-"

"Och, dohlédnu na to, aby nebylo co k vyšetřování," řekl Voldemort a zasmál se. "Ale pro klid tvé duše, Severusi, abychom zcela ušetřili tvou hůlku. Tady... použij jeho." Z vnitřní kapsy hábitu Voldemort vytáhl hůlku z hnědočerného dřeva.

Severus se zatřásl, prsty se mu klepaly, když ji převzal, ale pak rychle přešel k nepřirozené formě svého bezduchého otce a vyslovil zaklínadlo.

"Avada Kedavra."

Světlo, které vyšlo z konce půjčené hůlky ani zdaleka nevypadalo jako výbuch, ale byl to přesně ten odstín zelené, který pronásledoval Harryho v nočních můrách.

"To ho zabilo?" zamumlal Draco. "To nevypadalo - chci říct-"

"Nebylo za tím mnoho síly, to ne," řekl Snape, postavil se na nohy a tím zároveň zvedl i své syny. "Ne moc zášti. Domnívám se, že jsem ji už vydal."

"Tak proč..." Dracův hlas se vytratil, jako by si nebyl jistý, jestli se má na takovou věc ptát.

Ale Snape porozuměl nevyřčené otázce. "Protože jsem opravdu chtěl, aby zemřel, řekl bych. Ne jen zakrýt, co jsem udělal. Tehdy, jsem také myslel, že... je to tak správné."

U posledních slov se trochu zarazil, evidentně si uvědomil tu ironii.

"Výborně, výborně," řekl Voldemort, ačkoli si Harry pomyslel, že jeho oči se lesknou, jako by byl  uvnitř nespokojený s tak chatrným kouzlem. Teď byl ale zjevně odhodlaný k povzbuzení Severuse.
Ale jistě... Severus Snape ještě nebyl označen Znamením zla. Voldemort ho stále sváděl.

Stále ho vábil.

Voldemort zavřel oči a mával hůlkou v komplikovaném oblouku, lebka a had se vynořily v pramínkovitých stužkách z jejího konce.

O chvíli později se někdo přemístil do kamenného kruhu.

Někdo pozoruhodně známý. "Sirius," zalapal po dechu Harry.

"Regulus," opravil jej Snape.

"Oh." Právě v tu chvíli zapadlo mnoho věcí na své místo a náhle dávaly smysl. Jak Regulus mohl vědět, že Severus udělal něco svému otci, ale nevěděl o mozkomorovi --  nebo o tom také mohl říct Siriusovi.

"Můj pane?" zeptal se Regulus a elegantně padl na kolena.

"Nejlépe, když vstaneš," řekl Voldemort, když poklekl a naznačil Severusovi udělat to samé. Budeme potřebovat svazovače."

Regulus se postavil a připravil si hůlku, zatímco Voldemort a Severus se pevně uchopili pravýma rukama. Dotkl se špičkou hůlky jejich spojených rukou a volnou rukou naznačil Severusovi, aby promluvil.

Severus vypadal, jako by nevěděl, co se má dít, stejně jako vypadal překvapeně, když Voldemort uchopil jeho ruku.

"Přísaha potřebuje tři oddělené podmínky," řekl klidně Voldemort, zněl jako rádce, učitel a otec v jedné osobě. "Buď jasný, když budeš zadávat každou z nich a počkej na můj souhlas a reakci poutacího kouzla, než vyslovíš další."

Severus viditelně polkl. "Můj pane... uchováš v tajnosti informaci, kterou jsi nabyl o... o mém otci?"
"Ano," řekl Voldemort a klidně sledoval, jak jazyk plamene vystřelil ven z Regulusovy hůlky a obtočil se kolem jeho a Severusova zápěstí.

"Budeš také držet v tajnosti... události, které se přihodily během poslední hodiny?"

"Ano."

Druhý pásek plamene se připojil k prvnímu a ovíjel se okolo něj, dokud se pevně nespojily.

Regulus a Voldemort vypadali napjatě, Severus se trochu posunul, očividně zkoušel vymyslet třetí podmínku. Těch věcí, co by mohl požadovat! Ale pak si Harry uvědomil, že Voldemort by pravděpodobně těžko souhlasil s něčím, co by mu nevyhovovalo.

"Budeš držet navždy tyto události v tajnosti?" zeptal se nakonec Severus.

"Budu," řekl Voldemort přesvědčivým tónem.

Třetí plamen vystřelil okolo jejich rukou a svázal se do ostatních, vznikl z nich zářivý, oranžový provaz.

Když Regulus zvedl hůlku, pouto označující přísahu zmizelo.

Voldemort se zvedl na nohy, i když Severusovi dal pokyn, aby zůstal na kolenou, "najdeš někde nějaké smetiště," řekl Regulusovi a nedbale pokynul k mrtvému tělu Kazisvěta Snapea. "Postarej se o to za nás, ano? A zlikviduj tuto hůlku."

Regulus uctivě přikývl, vzal Kazisvětovu hůlku z Voldemortovy napřažené ruky, a zamířil pryč, aby udělal, co mu jeho pán přikázal.

Jakmile byl i s tělem pryč, Voldemort opět promluvil. "Paži, Severusi?"

Tentokrát s sebou Severus netrhl, když se Voldemortova hůlka dotkla jeho ruky.

"Mosmordre," řekl Voldemort a téměř násilně přitlačil špičku hůlky na Snapeově kůži.

Následoval syčivý zvuk a pak zápach spáleného masa.

Severus zaťal zuby a zakolébal se na kolenou, jeho tvář se zkroutila v agónii, ale nevykřikl.

"To je... působivé," řekl Draco slabě. Zněl jako by mu nebylo nejlíp.

"Chtěl jsem zapůsobit," řekl Snape a začal ustupovat ze scény odvíjející se uprostřed Stonehenge. "Myslel jsem si, že to, že věděl o mém otci, způsobí, že se na mne bude dívat jako na slabého. To jsem nechtěl.”

Zněl tak klidně, že se Harry nemohl ubránit otázce. "Vidět sám sebe přijímat znamení... netrápí tě to?"

"Ne jako to ostatní."

Dracova otázka vyzněla téměř panicky. "Už tam není nic, co potřebujeme vidět, že ano?" zeptal se vysokým hlasem."Už tam není nic víc, nic jiného--"

"Ne," řekl Snape a potřásl hlavou. Zněl... zvláštně, pomyslel si Harry. Stále klidně, ale jako by byl  držen na niti, která by mohla každým okamžikem prasknout. "Pojďme."

Uchopil ruce obou synů, táhl je silou vůle nahoru.

V momentě, kdy byli pryč z myslánky, se Draco dopotácel k židli a prakticky do ní spadl. "Nevěděl jsem," blábolil. "Já... já jsem jenom slýchával o jeho moci, o jeho impozantních plánech a pak o Samhainu jsem sám viděl jeho krutost, ale nikdy jsem netušil, že by mohl být tak... tak...tak úplně..."

"Myslím, že slovo, které hledáš je okouzlující," řekl Snape suše. "Samozřejmě, že to umí. Hrůza a zastrašování nejsou jeho jediné nástroje; on ví jak být přesvědčivý."

Draco se otřásl a přikývl. "Cítím se... jako bych právě ustoupil stranou a nechal kolem sebe proletět smrtící kletbu." Náhle se narovnal na židli, i když v očích měl stále uštvaný výraz.. "Ne, cítím se, jako bys mě právě ty odstrčil z cesty smrtící kletby, Severusi. Merline... kdyby nebylo tebe,   skončil bych v jeho kruhu. Vím to. Kdybys mě nevzal k sobě, neměl bych na výběr, musel bych  zpět k mé rodině--"

"My jsme tvá rodina," řekl Harry.

"Ále, sklapni," zavrčel Draco a střelil po Harrym podrážděným pohledem. "Já to vím. Pokouším se tu něco říct. Já...," vrátil pohled ke Snapeovi. "Jsem ti dlužný. Všechno. A nemyslím si, že bych ti někdy poděkoval-"

"Dobře víš, že nechci díky."

"Vím, ale-"

"To stačí, Draco," řekl přísně Snape. "Nevzal jsem tě do té vzpomínky, abys mohl blábolit jako Mrzimor. Pouze jsem tě chtěl pro jistotu připravit, kdyby se tě Voldemort pokusil rozkolísat. Teď, máte nějaké otázky? Kterýkoli z vás?"

Harry jednu měl. Neměl příliš chuť ji položit, ale chtěl porozumět otcově rozpoložení té osudné noci. "Jo. Hmm... dobře, chápu, že se Voldemort nechal vidět, nevím, někdy skoro jako dobrosrdečný, ale byl tím, kdo tě učil Nitrobranu, že? A tehdy už jsi ji přece uměl, a jednou jsi mi řekl, že jsi se ji naučil od někoho, jehož metody byly kruté, takže..." Polkl. "Jen to vypadá, že bys  mohl mít představu, jaký ve skutečnosti je."

Snape si konečně sedl, jeho ústa se zkroutila do pochmurného úsměvu. "Och, ale to bylo jen pro mé vlastní dobro, Harry," zamumlal, slova prodchnutá sarkasmem. "Ano, bylo to bolestivé, ale Pán zla mě nutil tím projít, jen protože jsem byl tak důležitý. Tak nadaný. Úžasná posila jeho věci, a tak dále. Zbaštil jsem to všechno jako absolutní hlupák." Snape pokrčil rameny, hlas se mu vrátil do normální intonace. "A také, ty lekce netrvaly moc dlouho. Nitrobrana je pro mne přirozená. Potřeboval jsem k ní jen nasměrovat."

Harry přikývl, vzpomněl si, že to Snape už říkal.

"Změnil se hned?" zeptal se náhle Draco. "Ne... to bylo špatně položené. Chci říct, jakmile jsi přijal Znamení zla, ukázal otevřeně svou pravou barvu?"

"Na něco takového je příliš chytrý."

"Pak, kdy..."

Snape si pohladil bradu, očividně vzpomínal. "Poprvé, mě vystavil pravému horroru, který služba u něj představovala, když jsem obdržel své výsledky OVCE. Výsledky z jasnovidectví, abych byl přesný."

"Tvůj trol," řekl Harry a polkl. Ano, to muselo Voldemorta rozzuřit. Neřekl právě, že chce po Snapeovi dobré výsledky z jeho zkoušek?

"Arogantní slabost z mé strany. Měl jsem vědět, že nemůžu přesvědčit ministerskou komisi aby v tom předmětu uznala šarlatánství, jaké jsem v něm viděl já.”

"Myslel jsem, že Pán... myslel jsem, že Voldemort byl více arogantní," řekl Draco. "Ne, že není, ale  šokovalo mě, že souhlasil s neporušitelnou přísahou. Navrhoval ji, i když-"

"Ó, můj bože," řekl Harry a zamrazilo ho. "Ale on ji porušil. Porušil ji a nezabilo ho to!"

"O čem to mluvíš?"

Harry polkl a podíval se do otcových očí. "Lucius nebo spíš jeho portrét... řekl mi, no, nebo spíš naznačil, že si zabil svého otce. Tehdy mi to nedošlo... aha. Hmm, tak ne, předpokládám, že možná Regulus Luciusovi řekl-”

"Luciusovi jsem to řekl ," klidně odpověděl Snape.

Harry vytřeštil oči.

"O mnoho let později, a samozřejmě jsem se nezmínil o mozkomorovi."

"Ale proč bys--"

Snape se smutně usmál. "Protože jsem si začínal být vědom, jak Lucius zachází se svým synem. Zmínil jsem se, že by měl být opatrný a nebýt k Dracovi příliš tvrdý, protože takové věci pouze vyvolávají rozhořčení; a kam až to vedlo se mnou a s mým otcem, hmm? Nechal jsem Luciuse
vyvodit si vlastní závěry."

Draco zbledl." Myslím, že si vyvodil ty špatné. Ale... bylo od tebe dobré, že jsi to zkusil."

"Nenazývej mě dobrým. Takovým rozhodně nejsem," řekl Snape a podíval se z Draca na Harryho a zpět. "Máte nějaké další otázky?"

Harry měl jen jednu. Z pohledu na Dracovu tvář mu bylo jasné, že myslí na tu samou věc, speciálně potom, co jejich otec právě řekl. "Jsi v pořádku, tati?"

Hloupá otázka. Co očekával, že by Snape otevřeně přiznal, že se uvnitř cítí rozcupován na kousíčky po prožití tak hrozné vzpomínky?

Ani náhodou.

"Jsem hladový," řekl Snape, oči se mu jiskřily varováním, aby Harry na tu věc netlačil. "Draco, proč neobjednáš menu na večeři?"

Dracovy oči se doširoka otevřely. "Už je čas -- oh, už je."

"Čas se může stát poměrně zkresleným, když se člověk vydá do myslánky."

"Cokoli vhodného?"

Harry musel do svého bratra praštit. Samozřejmě, že právě to Snape nechtěl. Pravděpodobně  vůbec nemá hlad. Nebo ještě hůř, ,cokoli vhodného' by mohlo mít za následek ne jídlo, ale sklenici něčeho ostrého.

"Objednej menu," řekl Snape nesmlouvavě.

To už to Dracovi došlo a udělal, o co ho otec požádal.

----------------------------------------------------------

Harryho nepřekvapilo, když se večeře ukázala být pěkně mlčenlivou událostí. Několikrát zkusil vtáhnout otce do hovoru, ale Snape odrážel jeho snahy stejně, jako by odrážel dotěrný hmyz.

Byl to Draco, kdo dokázal udržet Snapea od zahloubanosti po celý dlouhý večer.

"Jdeme vařit," oznámil hned, jakmile skončila večeře.

"Myslím, že si už půjdu-"

"Jdeme vařit," zopakoval Draco. "Harry a já tě nenecháme jít do tvého pokoje, dokud nebudeme mít hotovy čerstvé várky Bezesného spánku."

"Opravdu, Draco--"

"Opravdu, Severusi," řekl Draco, tónem jenž přesně zrcadlil tón jeho otce.

"Ne snad že by se zásoby v mé koupelně už spotřebovaly-" ale přes všechny jeho protesty, se pohaslý pohled Snapeových očí trochu projasnil.

Draco měl dost rozumu, aby nepoukázal na to, že vyhlídka vaření začala Snapea rozptylovat od jeho problémů. Na druhou stranu se Harrymu rozhodně nelíbilo to, na co poukázal. "Oh, ale Harry toto léto rozhodně neměl dost cvičení v lektvarech. A se začínajícím školním rokem by si opravdu měl oprášit základy. Jsem si jistý, že budeš souhlasit jako první, ne?"

Bez pochyb; tentokrát Snapeovy oči zajiskřily s trochou veselosti. "Ach, ano. Nemohl bych souhlasit víc. Harry?"

Z toho cesta nevede, pomyslel si Harry. Pro tátu by udělal cokoli. "Dobře. Možná je dobře dostat se zpět do cviku. OVCE. Lektvary... dokonce i když už tu zkoušku nepotřebuju."

Snape na něj jen upíral pohled.

"Oficiálně nepotřebuju, to jsem chtěl říct," zamumlal Harry. "Hmm... tak prostě pojďme začít s vařením."

----------------------------------------------------------

"Myslím, že by sis měl taky nějaký vzít," řekl Draco tu noc, když už on i Harry byli oblečení do postele.

"Bezesný spánek?"

Draco v odpověď pozvedl jeden z flakónků, které ten večer naplnili.

Harry zavrtěl hlavou. "Jsem v pořádku."

"Opravdu?" Draco vyslovil zaklínadlo, které způsobilo, že se Harryho rukávy náhle vyhrnuly až po  lokty.

Harry se je překotně pokusil shrnout zpět, ale už bylo pozdě. Draco už spatřil dlouhé škrábance, které hyzdily obě předloktí.

"Jen jsem se cítil trochu... zoufale."

"Tak se pojďme ujistit, že nebudeš víc ‚zoufalý' ve spánku." Přešel přes pokoj a vrazil flakónek do Harryho ruky. "No tak. Byl to těžký den pro nás všechny. Taky jsem si nějaký dal, jestli tě to uklidní. A víš, že táta si taky nějaký vzal."

"Jen to neříkej tátovi," řekl Harry, když si vzal a vypil lektvar. "Má toho dost."

"To bylo zřejmé už z pouhého faktu, že nezaznamenal, jak ses otočil, aby ses škrábal jak hyena."

"Neříkej mu to!"

Draco si vzal zpět prázdný flakón a obdařil Harryho zkoumavým pohledem. "Dobře. Ale pouze protože v tom nebyla žádná jehla. Ale jestliže si budu myslet, že se zase bodáš, nic mě zticha neudrží. A to je konečné.”

"Fajn, jak chceš." Harry padl do postele a přál si, aby bezesný spánek působil rychleji. Nechtěl právě teď přemýšlet. O ničem.

"Příliš sleziníku v jedné várce," řekl Draco, když lezl do postele. "To poznám. Tátu to opravdu vzalo víc, než dal na sobě znát. Měl by to poznat."

"Jak můžeš říct, že je tam příliš sleziníku?"

"Necítíš to? Málo... nevím. Není to přesně jako být opilý, ale--"

"Jo," řekl Harry, ačkoli si nebyl tak úplně jistý, jestli si to nevsugeroval. "Cítím se trochu zmateně."

"Možná nám to pomůže spát." Draco kmitl hůlkou a pokoj se ponořil do tmy.

Nepomohlo. Harry se cítil, jakoby se mu motal mozek. Nebo možná jenom myšlenky.

Draco měl zjevně stejný problém, jinak by nemohl přijít se svou další připomínkou.

"Nicméně, teď aspoň rozumím těm mastným vlasům."

"Eh?"

"Velmi běžná reakce. Dokonce klasická, když věříš té knize," zamumlal Draco omámeným hlasem. "Táta neměl rád, co mu jeho otec dělal, tak brzy začal zkoušet dělat sám sebe neatraktivním, jak jen to bylo možné--"

"Nemyslím, že bychom měli o tátovi takhle mluvit," řekl Harry, kterého zase začaly svědit paže. "To je... to opravdu není naše věc a on nám to neřekl, abychom to mohli drbat-"

"Já jen myslím, že to vysvětluje některé věci. RonWeasley měl štěstí, že ho táta nevyhodil ven oknem-"

"Jo, to má." Harry si opravdu myslel, že deset tisíc vět bylo tím, za co to jeho otec prohlásil, snahou, aby Ron viděl tolik z Harryho života, aby se uklidnil a oni zůstali přátelé... ale také si myslel, že k tomu by Snape mohl najít i jiný způsob, kdyby tou pomluvou nebyl tak rozzuřený. Zrovna tahle pomluva... to bylo opravdu s podivem, že Ron nedopadl hůř.

"Kazisvět Snape ale nebyl špatný v umění," pokračoval Draco bloumavým tónem. "V tom se táta mýlí. Ten erb, který nakreslil, ten co jsi zkopíroval pro přání všeho dobra? Ten byl brilantní.” 

"Hermiona ho zkopírovala," řekl Harry podrážděně. "A nebyl brilantní. Jak by mohl, když teď víme, co ten muž dělal, aby získal více talentu?"

"Ty rituály fungovaly, to chci říct-"

"Neříkej, že-"

"Neříkám, že to je dělá správnými-"

"Zase drbeme-" Harry se musel několikrát zhluboka nadechnout, aby uklidnil svůj žaludek. Nebyl si jistý, jestli je mu tak divně kvůli Bezesnému spánku, nebo kvůli pocitu, že by neměli ani myslet na to, jak Snape trpěl jako dítě. Snape zřejmě zamýšlel držet celou věc v tajnosti a byl by i uspěl, kdyby nebylo Siriuse. "Musíme změnit téma."

"To bude asi nejlepší... tak tedy, zajímalo by mne, co dělá Rhiannon," Draco zívnul. "Myslím, že brzy bude na volné noze. To je tak divné. Proč mudlové nechodí do učení?”

"Myslím, že dřív chodili. Možná?" Harry zazíval také, lektvar začínal působit. "Uch... zeptej se své učitelky studia mudlů..."

"Jo..." Harry slyšel zvuk posouvání přikrývky. "Dobrou noc..."

"Dobrou..."

Na několik dlouhých momentů tam bylo pouze ticho a pak se ozval opět Dracův hlas. "Jen... nedrb..."

To Harryho vrátilo k plnému vědomí. "Co? Nedrbu se."

Draco opět zazíval. "Ne, myslím... až budeš mluvíš se svým pitomým kmotrem. Hmm... co mu vůbec chceš říct?"

O tom Harry musel přemýšlet jen tři sekundy. "Vlastně nic. Slíbili jsme to tátovi a i kdyby ne, ani náhodou bych Siriusovi nic z toho nezopakoval. To není jeho podělaná starost, ne?"

"Takže... co chceš říct?"

Harry si upravil přikrývku. "Že vím všechno a že mu do toho nic není, že mám Severuse stejně rád jako předtím a jestli se nebude chovat slušně, nebudu s ním mluvit, dokud se to nezmění.”

"To zní..." Dracův hlas se vzdálil a pak zase přiblížil. "Jo, v pořádku..."

Harry si nebyl jistý, jestli usnul hned nebo až dlouho po té. Namísto motání se teď jeho myšlenky sunuly jako sirup z kopce, tak pomalu, že je sotva mohl sledovat.

Jediné, co věděl jistě, bylo, že poté, co usnul, neměl žádný sen.

O ničem.

0 Komentáře

Nejnovější komentáře