Beta: martik

Překlad: Lupina

Beta: martik

Kapitola 49. Nevítané zprávy – 3/3

„Ta užvaněná kráva napsala mé jméno špatně,“ prohlásil Draco, když odmrštil noviny. „Draco Snape, existuje na to veřejný záznam!“

„To je to jediné, co na to řekneš?“

„Nemá žádný důkaz, že šlo o nás, jen spekulace,“ pronesl Harry. „Vždyť sama připouští, že tam nebylo moc svědků. K Taškáři jsme ani nešli! Ten tunel nás vzal přímo do hospody a tam jsme zůstali, dokud… ehm, jsi nás nenašel.“

„Raději nezmiňuj, jak jsem vás našel!“ zahromoval Snape. „A chceš mi tvrdit, že vás viděl jen Aberforth? Protože poněkud pochybuji, že by on kontaktoval tisk. Sám se v minulosti potýkal s oplzlými obviněními!“

„Ne, byl tam další maník –“

„Aberforth,“ zamumlal Brumbál a završil tak Harryho slova.

„Mé idiotské děti se tak zřídily, že vašeho bratra považovaly za vás,“ Snapeova ústa se zkřivila odporem.

„Ale to s tím nesouvisí,“ Brumbálův tón zněl najednou mnohem ostřeji. „Ten další kouzelník, který vás viděl, nezná vaši identitu. Toho se budu držet, pokud se mě budou dotazovat. Koneckonců ten článek je plný nepodložených dohadů, které nemůže nikdo brát vážně.“

Snape se trochu zamračil, ale souhlasně naklonil hlavu.

„Ale palčivější je, Draco, že přítomnost tvé matky na hradě vešla ve veřejnou známost,“ pokračoval ředitel. „Chtěl jsem to udržet v tajnosti i před Řádem.“

Draco zastrčil ruce do kapes. „No, ale to jistě není moje chyba? Nemůžu za to, co napíše nějaká pitomá reportérka!“

Snape vykročil, ale Brumbálova zvednutá ruka jej zastavila.

„Ne?“ zeptal se ředitel s podivnou intonací mezi jemností a přísností. „Myslíš, že Rita Holoubková se skrývala v Prasinkách jen tak?“

„Možná –“

„Nebo za to mohl ten ‚maník‘, který řekl Věštci příběh o dvou bradavických studentech opile se potácejících vesnicí, hm? Popis, který Holoubkové nabídl, mohl vybudit její zájem a ona se pak vydala do Prasinek na průzkum.“

„Což hází její přítomnost ve vesnici přímo na tvoje triko!“ dodal Snape.

Zvýšený hlas mířil na Draca, což Harrymu přišlo nefér, zvlášť teď, když byl Draco pod tak velkým tlakem. „A mé,“ trval na svém. „Šli jsme tam kvůli mně, nezapomínej!“

„Důležitější otázkou je, jak zvládneme odhalení Narcisiny přítomnosti,“ pronesl Brumbál. „Voldemort teď bude znát místo jejího pobytu, a právě on ji zřejmě proklel do tohoto stavu“

„Buďte realistický!“ vyštěkl Draco. „Pravděpodobně na ni umístil sledovací kouzlo. A stejně, je tu víc než jeden důvod, proč musí zůstat tady. Neexistuje bezpečnější místo!“

„Předtím jsem nechtěl, aby byla umístěna na ošetřovně, abychom udrželi její příchod v tajnosti. Ale za těchto okolností by mnohem více těžila z Poppyiny neustálé bdělosti –“

„Můžu ji hlídat,“ povzdechl si Draco. „Musí zůstat tady, za obranami. Ty zadrží i samotného Voldemorta. Nedovolím, aby moji matku zase zřídil, a to je definitivní.“

„Severusi, jaký na to máte názor?“

„Názor skutečně mám, ale jde o jeho matku.“ Snape si dlouhým prstem přetřel stranu nosu, jako by odháněl bolest. „V tomto případě musím vyhovět Dracovu přání.“

„Dobrá,“ zamumlal Brumbál. „Jsem si jistý, že školní rada mě po přečtení ranního Věštce povolá na slovíčko.“

Věnoval Harrymu i Dracovi výmluvný pohled, ale odletaxoval se bez jediného slova.

„Doufám, že si uvědomujete, kam nás ten váš politováníhodný kousek dostal,“ ušklíbl se Snape, jakmile zelené plameny zmizely. „Jakákoliv výhoda z utajení je pryč! Dostalo se nám vzácného štěstí, že tvoje matka dorazila v noci, kdy nebyli studenti v dohledu, a pravděpodobně vešla do hradu neznámým průchodem, o kterém věděla ze školních let! Ale teď je naše výhoda vniveč!“

„Ano, to mi došlo!“ vyštěkl Draco. „Je mi to líto!“

„Je?“

„Ano!“

„Dobře.“

Draco si povzdechl. „Opravdu je mi to líto, Severusi. Bylo to pitomé, ano? Celá ta záležitost. Sakra… Kdyby aspoň nebyla matka tak nemocná, dokázala by se zneviditelnit před všemi vlezlými reportéry!“

„Nezáleželo by na tom,“ pronesl Harry a položil ruku na bratrovu paži. „Ne s Ritou Holoubkovou, která se dokáže skrýt člověku přímo ve vlasech.“

Snape najednou nepřirozeně ztuhnul, oči černější než nejhlubší temnota zabodl do Harryho. „Co jsi to řekl?“

Harrymu přišla ta otázka podivná, byl si celkem jistý, že Snape dával pozor. „No, Holoubková je zvěromág, víš? A mění se na brouka, asi takhle velkého –“ ukázal mezi palcem a ukazováčkem jen malou vzdálenost.

Snape promluvil tiše, téměř šeptem. „A jak dlouho to víš?“

Harry sebou trhl, když mu to došlo. „Roky?“

„Roky,“ zopakoval Snape. „Roky a nikdy tě nenapadlo říct to nějaké zodpovědné osobě? Ani když jsi byl uveden do Řádu, tě nenapadlo někomu říct, jak snadno může být špehován bezohlednou reportérkou naprosto postrádající kousek rozumu?“

„Neznal jsem žádnou zodpovědnou osobu!“ protestoval Harry. „Myslím tím, znal, ale nevěděl jsem, že znám! Ne tehdy. A nebylo to na předních příčkách mého seznamu věcí, které musím udělat, ne, když jsme to měli pod kontrolou!“

Snape popadl Věštce ze stolu a strčil jej Harrymu pod nos. „Pod kontrolou?“

„Myslel jsem, že jo! My jsme ji… ehm, vydírali, aby nepsala pitomé příběhy…“

„Puberťáci,“ zamumlal Snape. „Dobře. Můžu jen doufat, že až se příště dostaneš k informaci týkající se bezpečnosti Řádu, tak mi důvěru projevíš.  Nyní musím neprodleně informovat ředitele.“

„Půjdu s tebou,“ prohlásil Harry, ale nijak zvlášť se netěšil, až Brumbál zjistí, co byl za idiota.

„Zůstaneš tu s Dracem,“ opravil ho Snape. „Mohl by potřebovat pomoct s Narcisou, kdyby se její stav zhoršil.“

To Harrymu přišlo rozumné. „Tak jo.“

Snape pohledem přeskočil mezi ním a Dracem a zase nazpět. Pak vykročil ke krbu a zmizel v přívalu zelených plamenů.

„Tak pojď,“ pobídl jej Draco a nalil štědrou dávku šťávy z granátových jablek do šálku. „Chci být u ní, až se vzbudí.“

Harry přikývl a následoval svého bratra chodbou.