Kapitola 58. OTEC

OTEC
datum: Úterý 01 duben 2014
v kategorii: ROK jako žádný jiný > AYLNO Kapitoly 51 - 60
komentáře: 0
nehodnoceno -
Preklad: Chalibda

Betareader: Jacomo, Veritas

Záverečné beta: soraki

Harry nervózně přecházel po otcově kanceláři od knihovny ke krbu a nazpět. Netušil, co Snape řekl Dracovi o té náhlé změně nálady v obývacím pokoji, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Dokonce mu ani nedělalo starosti to, jak se mu otec vplížil do mysli, i když později si s ním o tom určitě promluví.

Jediná věc, na kterou byl teď schopný myslet, byl rozhovor, který ho čeká.

Upřel oči na krb a přepadla ho chuť utéct. Bylo to velké pokušení. Nyní, když byl schopen cestovat letaxem, nebylo nic, co by jej mohlo zastavit.

Jenže to by byl vrchol zbabělosti a jeho otec si od něj zaslouží lepší chování. Přestože ten rozhovor nebude příjemný, Severus by měl znát pravdu.

„Sedni si,“ řekl Snape v momentě, kdy zavřel dveře a zabezpečil je kouzlem.

Přitáhl si křeslo naproti Harrymu a zhluboka dýchal. Jeho oči byly temné, když se setkaly s Harryho, ale někde hluboko uvnitř v nich svítil vztek. „Nedovedu si představit,“ zlobil se, „co ten starý křivák sleduje svým posledním gambitem.“ (pozn. překl. gambit = druh zahájení šachové hry s obětováním pěšce)

Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, koho tím Snape myslí. „Brumbál? Ale ten přeci s tím, o čem jsem přemýšlel, nemá vůbec nic společného.“

„Vážně,“ řekl Snape posměšně. „Takže předpokládám, že jsi o vzájemném zapuzení přemýšlel jen tak?“

Harry měl pocit, jako když mu v krku vyrostl knedlík. Polkl, ale ten pocit tam zůstal. „Měl jsem k tomu důvod,“ začal a potýkal se s každým slovem. „Poslouchejte...“

„Myslel jsem, že jsi už pochopil, co cítím,“ přerušil ho Snape, „ale zřejmě ne. Takže mi to dovol vysvětlit ještě jednou. Je mi jedno, jaké další obtíže mohou nastat, Harry, já smlouvu nikdy nezruším. Nikdy. Což znamenala i moje slova já přísahám. Takže, ať už je tvůj problém jakýkoliv, budu ho řešit jako tvůj otec. Už mi rozumíš, nebo to mám zopakovat ještě tisíckrát?“

„Rozumím,“ zamumlal Harry a podíval se na něj.

„To doufám!“ Snape vstal a znovu se začal mračit. „A protože jsem ani na chvíli neuvěřil, že to nebyl Albus, kdo tvoje myšlenky navedl tímto směrem, dojdu si s ním promluvit!“

„A on vás pošle zpátky, abyste si promluvil se mnou. On za nic nemůže, to já! A je mi líto, ale ten problém nepřestane existovat tím, že na mě budete křičet.“ Hlas se mu zlomil: „Protože ten problém tady je.“

Snape klesl zpět do křesla. „Harry, já neříkám, že ten problém tady není, ale říkám, že ho překonáme.“ Náhle vypadal unaveně. „Takže to nebyl Albusův nápad, že nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je zrušit smlouvu?“

„Ne, nebyl. A můj také ne, rozumíte?“

Harryho vůbec nepřekvapilo, že ho Snape nechápe. Věděl, že to dost nevysvětlil. Snape se na něj pátravě díval, i když tentokrát beze stopy nitrozpytu. „Harry, možná bys mi prostě mohl jen vysvětlit, proč si přeješ zrušit adopci. Myslel jsem, že spolu vycházíme docela dobře, že se věci urovnaly.“

„Určitě,“ souhlasil Harry přesvědčeně. „Poslyšte, pane...“ odkašlal si a pokusil se předem zmírnit ten šok, který přijde. „Jsem rád vaším synem, v posledních několika měsících... jsem měl to, co nikdy předtím, a to, co jsem strašně záviděl všem, kteří to měli.“ Odvrátil pohled. „Vážně jsem se těšil na léto, říkal jsem si, že bychom mohli pobývat nějaký čas v Devonu i s Dracem a... bez všech těch povinností, které souvisejí s vyučováním, bychom mohli spolu strávit hodně času. Chci tím říct, že už vás sice znám docela dobře, ale někdy si říkám, že ne tak, jak by syn měl svého otce znát. Takže není žádný důvod, proč bych to chtěl ukončit.“

„Tak proč byla tvá mysl naplněna pouze touto myšlenkou?“

Zvláštní, jak někdy může být těžké vyslovit právě jen dvě slova.

„Věštecký sen,“ zachraptěl nakonec.

Ticho v místnosti bylo hmatatelné. Snape na něj napjatě zíral a Harry jen čekal, nebylo nic, co by ho donutilo promluvit, dokud jeho otec nějak neokomentuje ta jeho dvě poslední slova.

„Věštecký sen,“ zopakoval nakonec Snape.

Harry zdráhavě přikývl.

„Kdy?“

„Tak nějak před týdnem a půl, noc po té naší hrozné hádce.“

„To byl ten zlý sen, o kterém jsi mluvil?“ pronesl Snape se špatně skrývanou nevolí. „Bál jsi se, že tě chci opustit a pak se ti o tom zdálo? Nevysvětluje to všechno?“

„Proč myslíte, že jsem o tom nemluvil dřív? Doufal jsem, že to byl jen normální sen, i když to vypadalo jako věštecký sen. Ale došlo mi, že to nebyl jen tak nějaký sen! Viděl jsem minulost a pak se ukázalo, že to bylo pravdivé! Lotion Potion,“ dodal nesmyslně. „Takže to opravdu byl věštecký sen. A tak jsem si udělal vlastní průzkum, protože jsem se pokoušel zjistit, jestli se to doopravdy stane.“

„A co přesně se má stát?“

„Odadoptujete mě,“ téměř se rozplakal Harry. „Pane profesore, viděl jsem to. Viděl jsem vrátit se sociální pracovnici a říkala, jak je to celé nešťastné, a vy jste říkal, že lidé nechtějí, abyste to udělal, ale že to bude nejlepší, nebo něco takového...“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl, i když to byl spíš vzlyk, který se mu tentokrát nepodařilo potlačit.

Snape potřásl hlavou. „Harry, nechystám se tě... to je ale slovo, odadoptovat, bez ohledu na to, jakou pohromu ten věštecký sen předjímá.“ Odmlčel se a jeho černé oči pronikaly Harrymu až do duše. „Věci mezi námi jsou přece tak jednoduché. Nejsi jen nějaký chlapec, kterého chráním.“ Jeho hlas přešel do šepotu. „Jsi můj syn, protože to tak chci, ne proto, že bych musel. Když jsem si dnes myslel, že jsem tě ztratil, došlo mi, že ti to musím říci.“

„Říct mi, že jsem váš syn?“ vyhrkl Harry zmateně.

„Ne... možná, že už jsi to pochopil, ale...“ Snape si odkašlal. „Harry, nemohl bych tě mít víc rád, ani kdybys byl vzešel z mého těla.“

Harry zamrkal. Svým způsobem ho ta slova nepřekvapila. Severus přece dával jasně najevo, jak moc chce o Harryho pečovat. To dělalo věštecký sen alespoň částečně snesitelný. Ale to, že Severus ta slova řekl... Severus, který si dával záležet na tom, aby neprojevoval emoce... to znamenalo moc, hrozně moc.

Harry se natáhl a vzal otcovu ruku do svých a mírně ji stiskl, tak jako to Snape před tím udělal už tolikrát. „Taky vás mám rád, pane,“ řekl a usmál se, když se jeho oči střetly s mužovým překvapeným pohledem. „O bože, po takovéhle větě tohle pane zní opravdu pitomě. 'Otče' by asi znělo lépe,“ zhluboka se nadechl, „souhlasíš?“

„Já samozřejmě nemám námitek,“ odpověděl Snape a vážně přikývl, i když vypadal pořád ještě trochu rozrušeně.

Harry také přikývl: „Tak jo. Otče. Ano, to by šlo. Popravdě se mi to docela líbí. Vlastně nechápu, proč se mi to předtím zdálo tak těžké. A možná někdy - tati?“ Vzhlédl na něj a usmál se: „Říkal jsem Dudleymu, že nejsi typ na tátu, ale někdy si myslím, že do toho nemáš daleko.“

Harryho nijak zvlášť nepřekvapilo, že Snape bleskově změnil předmět hovoru. „K tomu snu. Musíš se mýlit. To se prostě nemůže stát.“

„Brumbál říkal, že věštecké sny se vždycky vyplní,“ přiznal Harry a rozpačitě si mnul ruce. Všechna jeho euforie zmizela pod nárazem pravdy.

„Ty jsi s ním o tom mluvil,“ došlo Snapeovi a neznělo to ani tak rozzlobeně, jako spíš... zklamaně.

„Ne, to ne,“ popřel to Harry. „Četl jsem o věšteckých snech a pokoušel to aplikovat na ten můj. Nechtěl jsem s tebou mluvit, dokud nebudu vědět o čem. Ale knihy, které mi poslala madam Pinceová, mi příliš nepomohly. Takže jsem... ach jo...“

„Ano?“ zeptal se temně Snape se zachmuřeným výrazem.

„No dobře, strhni mi body, když chceš, ale z Nebelvíru i ze Zmijozelu, pamatuj na to,“ huhlal Harry. Pak hlasitěji dodal: „Poprosil jsem někoho z kamarádů, aby mi přinesl nějaké knihy z oddělení s omezeným přístupem, jenže jí... tedy jeho... chytili. A to je to, proč si mě Brumbál pozval, pane. Chci říct, otče.“

Harry si nebyl jistý, ale měl pocit, že ve Snapeových očích zahlédl pobavení. „Pokud byla slečna Grangerová přistižena při zneužívání oddělení s omezeným přístupem, bylo by logické informovat o tom hlavu její koleje, ne Albuse.“

Takže Snapeovi snadno došlo, kdo ten kamarád byl. „Madam Pinceová věděla, že jsem tohle téma hledal já. Pravděpodobně proto, že šlo o mě, rozhodla se upozornit ředitele.“ Harry si chvíli rovnal myšlenky. „A mimochodem, neřekl jsem Brumbálovi, co se mi zdálo. Jen jsem řekl, že jsem měl věštecký sen, nic víc.“

„A?“

Harry zavrčel: „Co bys řekl? Trval na tom, že si o tom s tebou musím promluvit, což jsem stejně měl v plánu, jen tak mimochodem. Ale pořád jsem nějak nemohl sebrat odvahu. Stále dokola mi opakoval, jak skvělý otec se z tebe stal.“ Harry se zahleděl otci do očí. „Je to docela zvláštní, že jsi zrovna jeho podezříval, že mi vnukl myšlenku na zrušení adopce. Říkal snad tobě, že pro mě nejsi dobrý?“

Snape se ušklíbl: „Ne, právě naopak. Přesto, nemohu vědět, co říká, když u toho nejsem.“

Harry vzdychl. „Ty prostě vidíš intriky všude... Nicméně říkal, že k němu chodíš dvakrát za týden na čaj. To je důvod, proč někdy večer skoro nejíš? Nacpeš se, zatímco mě s ředitelem pomlouváte?“

„Nemluvíme jen o tobě,“ sdělil mu Snape a jeho druhou otázku úplně ignoroval. „Takže ty jsi zřejmě přesvědčen, žes ve svém snu viděl něco opravdu důležitého. Tak mi ho vypravuj.“

„Dojdu si pro deník,“ oznámil Harry. „Celý jsem ho tam napsal.“

Snape přikývl, mávl hůlkou a dveře se tiše otevřely.

„Co se stalo?“ zeptal se Draco v momentě, když Harry vstoupil do ložnice.

Nechtěl odpovědět, že nic, ale rozebírat se mu to také nechtělo. „Severus měl pocit, že bych si s ním měl promluvit,“ odpověděl. „Docela na tom trval.“

„Víc než docela,“ poznamenal Draco. „Můžu ti nějak pomoct?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl Harry, „ale díky.“

***

„Věřím, že se mýlíš,“ řekl Snape poté, co si přečetl zápis jeho snu.

Harry byl schlíplý a malomyslný, ale když to slyšel, ožil. „Opravdu?“

Snape se na něj podíval pohledem, který byl zároveň posměšný i chápající. „Samozřejmě. Stále ještě si myslím, že se ti to zdálo proto, že jsi šel spát vyděšený při pomyšlení na to, že tě opustím.“

„A jak tedy vysvětlíš tu první část?“ naléhal Harry.

Snape si přehodil nohu přes nohu a přemýšlel. „Je pravda, že jsme jednoho dne v Devonu s Dracem tuto konverzaci vedli,“ připustil. „Nicméně, není jisté, že ta druhá část je také přesná.“

Harry se zakřenil: „Rád bych tomu věřil, vážně, ale zní to spíš jako zbožné přání. Bez urážky.“

„Tak tedy.“ Snape se odmlčel a přemýšlel. „Na Grimmauldově náměstí se ti opakovala série věšteckých snů. Měl jsi je téměř každou noc a potom zmizely, mám pravdu?“

„Jo, už jsem žádný neměl věky.“

Tentokrát byl Snapeův výraz jen posměšný. „Tři měsíce jsou stěží celé věky. Samozřejmě, pokud člověku není šestnáct. Ale na každý pád není žádný důvod domnívat se, že tento sen je stejně pravdivý jako ty minulé. Zvláště pokud, jak já se domnívám, ta minulá série snů zmizela, protože byla přerušena. Řekni mi, Harry, co se ti zdálo naposledy ve tvém věšteckém snu, než jsi přišel sem?“

Harry vzpomínal. „Těžko říct, myslím, že by to mohlo být tehdy, když jsem křičel v hadím jazyce, ale to jsem jen slyšel od tebe. Nikdy se mi ten sen nevybavil.“

Snape přikývl a vypadal zamyšleně. „Já vím, vzbudil jsem tě a bezpochyby to byla chyba, ale už se stalo. Zdá se mi to jednoduché. Možná, že tvé věštecké sny tentokrát budou mít jinou formu. Možná, že uvidíš budoucnost v symbolech, místo toho, abys ji viděl doslovně. Možná, že ta druhá polovina jen zrcadlila tvůj strach. Ve skutečnosti si si ještě nezvykl být něčím synem.“

„Možná,“ řekl Harry, ale jen proto, aby byl zdvořilý. Jeho otec tomu snu odmítá věřit, to bylo zřejmé. Harry se proto na něj nemohl zlobit.

Když Snape pochopil, že Harry už nic dalšího neřekne, pokračoval: „Nicméně předpokládejme, že tvůj sen se naprosto vyplní. Stejně si myslím, že tvá interpretace je poněkud hysterická.“

Hysterická? To se zdálo Harrymu přehnané. „Co jiného by to tedy mohlo znamenat?“

„Takže zopakujme si fakta. Očividně jsme byli v tom snu zastiženi uprostřed něčeho nedobrého. A já jsem se rozhodl nějakým úředním aktem tu situaci napravit. Vypadá to, že se mnou někteří lidé nesouhlasili, ale já jsem si trval na svém. Ty jsi zřejmě o té situaci nebyl informován, přestože jsi měl být.“ Snape se na něj usmál. „Pokud bych já měl věřit, že se ten sen vyplní, napadlo by mě, že půjde třeba o změnu jména.“

Harry na něj zíral. „Cože? Změnu jména?“

„Harry Snape,“ vtipkoval se Mistr lektvarů. „Harry James Snape? Hmm. Nejsem si jist, že bych to tak chtěl. Možná bychom prostřední jméno měli taky změnit.“

Harry cítil, jak ho polilo horko. „Myslel jsem, že jsme se dohodli...“

„Dohodli,“ přerušil ho Snape a všechna jeho předcházející dobrá nálada byla pryč. „Neříkám, že mám v plánu něco takového udělat, jen jsem ti chtěl předvést, že ten sen lze vyložit různými způsoby.“

Harry přivřel oči. „Skutečně?“ Popadl deník a listoval jím, aby si upamatoval na detaily snu. „Dobře, to by možná vysvětlovalo, proč to sociální pracovnice nazvala drastický krok, ale proč by říkala, že jsi v té věci změnil názor?“

Snape smetl z kalhot nějaké smítko. „Probíral jsem tu záležitost s tvým jménem při našem rozhovoru. Vypadala spokojená s tím, že souhlasím, když zůstaneš Harry James Potter.“

Harry zamrkal. „Ano, tak to by vysvětlovalo, proč byla tak pobouřená. Myslím, že Brumbál vysvětloval, že byla v Řádu. Asi by nechtěla, aby mé jméno zmizelo, je to... no,“

„Je to symbol, to je, myslím, to slovo, co hledáš,“ doplnil ho Snape. „Tvé jméno je symbol. Dokonce poté, co jsi se stal nejmladším vítězem Turnaje tří kouzelníků, víc, než dříve.“

„Já jsem nevyhrál,“ zamumlal Harry. „Ve skutečnosti ne.“

„Neodvolatelně Nebelvír.“

Harry byl stále zaujat svým snem. „Předpokládejme, že máš pravdu, ale jaké neodkladné okolnosti by tě donutily, abys změnil mé jméno?“

Snape pokrčil rameny. „Kdo ví? Dokud si měl žijící příbuzné, nevěnovalo ti ministerstvo zas až takovou pozornost. Nyní jsi, v jistém smyslu, zranitelnější. Mohlo by se stát, že Voldemortův vliv by zesílil a v zemi by zavládl strach. Popletal by se rozhodl tě použít k uklidnění veřejnosti a já bych k tomu měl samozřejmě námitky. Vzhledem k tomu, že můj poručnický status není založen na krevním poutu, pokusí se ho zrušit. A změna tvého jména by ho mohla odradit.“

„To zní trochu nepravděpodobně.“

„To je pravda, ale ujišťuji tě, že je to daleko pravděpodobnější, než tvá vyšinutá interpretace.“ Snape pokrčil rameny. „Harry, existují desítky možností. Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin má právo přijít na kontrolu, jestli jsi si přivykl na novou situaci. Možná, že jedna z těch kontrol dopadla špatně. Popravdě jsem překvapený, že k nám sociální pracovnice zatím ještě nevtrhla na neočekávanou návštěvu. Předpokládám, že jí Albus řekl, aby nám dala trochu času.“

„Neočekávanou?“ zopakoval Harry.

Snape mávl rukou. „Náhodná inspekce,“ trochu zavrčel. „Chtějí vidět průběh normálního rodinného života. Jako by tady něco takového bylo. Možná, že ty nešťastné okolnosti byly něco, na co přišla během své návštěvy. A já jsem musel podepsat nějakou zprávu.“

„Ale jak to pasuje k tomu, že mluvila o tom, že jsi udělal 'takový krok'?“

„Harry, copak já vím? To není jediný scénář. Možná, že právník objevil v adopční smlouvě nějakou chybu. A opravit ji bylo potřeba nějakým víceméně legálním zákrokem. Nebo se někdo pokusil adopci změnit. Mám pokračovat?“

Harry zavrtěl hlavou. „Už to chápu, pane... tedy otče. Ale žádný z těch scénářů se na ten sen úplně nehodí, i když ta změna jména docela jo... ale já si stejně nedokážu představit, že by se mé jméno změnilo.“

„A právě proto bych to, pokud by to bylo nezbytné, nejprve udělal a pak ti to řekl. Vidíš? To sedí.“

„Ne, nesedí. Žádný z tvých nápadů nevysvětluje, proč jsem měl zabaleno, proč jsem byl připravený k odchodu a proč jsi mi vrátil klíč od trezoru.“

„Možná to nebyl tvůj klíč, možná to byl Dracův.“

Harry si vzdychl. „Draco by nenechal svůj klíč někde jen tak válet. A jaký důvod by měl, aby vložil svůj klíč do obálky a zalepil ji? Jsem si více než jistý, že by ho nikdy neposlal soví poštou!“

„Možná to byl klíč od Blackova trezoru a Albus ti ho poslal sem dolů.“

Harryho napadlo, že by to možná mohla být pravda, ale přesto protestoval. „Tak proč jsem měl zabaleno?“

Snape už byl poněkud netrpělivý. „Ale já chci, abys měl zabaleno, Harry. A chci, aby ses vrátil do nebelvírské věže, ke svým přátelům, kteří ti dodávají sílu. Začínám si myslet, že tvá izolace má něco společného s tvou neschopností používat magii. Říkal jsi mi, že své přátele potřebuješ a zjevně je to pravda.“

Harry trochu frflal: „Takže to je skvělé. Potřebuji být se svými přáteli, aby se mi má magie vrátila, ale nesmím s nimi být, dokud se mi nevrátí? To je... no...“

„Paradox,“ doplnil Snape. „Výkladový slovník, strana 22.“

„To není legrace!“

„A také to není zas tak zoufalé, jak se tváříš ty. Tvá magie se vrátí.“

Harry zrudl. „Draco má pravdu. Necvičil jsem tak tvrdě, jak bych mohl. Ale teď už cvičím každý den. Někde ve mně musí být nějaká magie. Chci říct, letax mi funguje docela dobře. Ale...“ A než pokračoval, polkl. „Ale uvažoval jsem, jestli bych neměl přestat. Co když to, že se má magie vrátí, spustí nějaký řetězec událostí, které povedou k tomu, že mě odadoptuješ? To nechci.“

Snape zaklonil hlavu a dlouze se zadíval do stropu. „Harry, nebudeš muset volit mezi svými silami a mnou, protože já tě neopustím. Nepochybuji o tom, že se všechna tvoje magie vrátí, ale nemám tušení kdy. Ty si myslíš, že se to stane předtím, než mi ta sociální pracovnice přinese nějaké ty dokumenty. Ale to je z tvé strany jen předpoklad, založený na představě, že jsi měl zabaleno. Možná, že neměl. Pokud budeme předpokládat, že ten sen je pravdivý a to já si mimochodem nemyslím. Všechno, co víme, je, že tvé věci byly z dohledu.“

„Ale to určitě nebylo jen tak,“ protestoval Harry. „Mé věci se přece všechny nevejdou do kufru. A byl to můj kufr, který jsem v tom snu viděl, ne nějaký nový s kouzelnickým prostorem.“

„Možná si svoje věci někomu půjčil.“

„No to určitě,“ posmíval se Harry.

„Harry, já tě neopustím!“ naléhal Snape zvýšeným hlasem a natáhl si nohy. „Vím, že se ti dospělí lidé zdají nedůvěryhodní, ale tomuhle věřit můžeš! Mám podepsat nějakou smlouvu vlastní krví, nebo mi prostě jen uvěříš?“

Harry se přestal dohadovat. „Ale já ti věřím, jenomže to nic neřeší. Poslouchej, věřím, že po mé operaci bys přísahal na vlastní život, že mě nikdy, nikdy nebudeš držet a silou otvírat má víčka, aby mě Lucius Malfoy mohl jehlami oslepit, jasný? Ale udělal jsi to.“

Snape zaťal ruce do křesla a zasyčel: „Myslel jsem, že už si mi to odpustil.“

„Není nic, co bych ti měl odpustit,“ řekl Harry a natáhl se, aby viděl učiteli Lektvarů do očí. „Nic, rozumíš? Věci se někdy zkomplikují tak, že člověk musí udělat i to, k čemu by nesvolil ani ve snu a to je to, čeho se bojím. Co když mě budeš muset odadoptovat, protože mě tím zachráníš? Co když se stane něco příšerného a já bych mohl skončit v Azkabanu proto, že jsem připoután k bývalému smrtijedovi?“

„To je absurdní.“

„Skutečně? A co bys mi řekl v říjnu, kdybych ti vyprávěl, co se stane o Samhainu?“ naléhal Harry.

Snape vzdychl. „Harry, já tě chápu. Což velmi nerad přiznávám. Ale přesto nevěřím, že se tvůj sen vyplní, zejména ne, že se vyplní doslova. S tím prostě nesouhlasím.“

„Já jsem tomu dřív také nechtěl věřit, vážně ne, ale pak jsem pochopil...“ Náhle nevěděl, jak pokračovat, tak začal z jiného konce. „Pamatuješ si na tu noc, kdy si byl tolik unavený a rozhodl si se... svolat malou rodinnou radu s Dracem a se mnou?“

Mistr lektvarů zahučel: „Ne, takovou věc si nepamatuji. Předpokládám, že máš na mysli ten večer, kdy vy dva jste si se mnou potřebovali vážně promluvit.“

No jo, no, pomyslel si Harry. „Dobře. Nicméně, ptal si se Draca, co si myslí, že je rodina. Jestli to je papír orazítkovaný nějakým blbem z ministerstva. Tak nějak si to říkal. Bude to možná znít trochu hloupě, předpokládám, ale od té doby jsem nad tím trochu přemýšlel, ale není to papír, to, co tě dělá mým otcem,“ podíval se na Snapea se smutkem v očích. „Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že patnáct let s Dursleyovými si vybralo daň. Necítil jsem se tu chtěný, dokud jsi se nerozhodl udělat něco tak závažného, jako podepsat smlouvu. A myslím, že bez ní bych nikdy neuvěřil, že mě tu doopravdy chceš. Ale... myslím, že už jsem to překonal.“

„Čímž chceš říct?“ vyzvídal Snape, jedno obočí zdvižené.

Harry se pokusil uspořádat své myšlenky. „My dva přece nepotřebujeme smlouvu určenou k zarámování. S Dracem přece také žádnou nemáš a není proto o nic méně tvým synem.“

„Ne, to ne,“ přisvědčil Snape a potěšilo ho, že to Harry konečně pochopil. „Ale pokud to bude možné, byl bych raději, kdyby věci mezi námi byly oficiální.“

„Já také,“ usmál se Harry na otce. „Líbí se mi ta myšlenka, že je to víc, než jen soukromá dohoda. Že máš legální moc poslat Popletala do háje. A vím, že pro mě vždycky uděláš to, co je pro mě nejlepší, ať už o tom ministerstvo bude říkat cokoliv.“ Zhluboka se nadechl. „Ale i kdyby se to zhroutilo... stejně budeme v pořádku. Vždycky budeš můj otec a to je nejdůležitější.“

„To je velmi rozumné,“ poznamenal Snape. „Ačkoli, jak už jsem řekl, nesouhlasím s tím, že by se to mohlo stát. Ale pokud to cítíš takhle, nechápu, proč tvé myšlenky v obývacím pokoji byly tak naplněné smutkem.“

Harry se zaškaredil. „Možná by bylo lepší, kdybys příště nevyzvídal tímto způsobem, nelíbí se mi ta myšlenka, že tady, v mém domově, na mě někdo může použít Nitrozpyt.“

„Děláš, jako bych nahlížel do tvé mysli téměř nepřetržitě.“

„Nedělej to vůbec, nebo alespoň ne bez toho, abys mi to řekl.“

„Kdo je tady otec?“ zeptal Snape.

Jenže Harry už ho znal. Tak, jak řekl v Brumbálově kanceláři. Snape se pokoušel změnit téma hovoru, což jasně svědčilo o tom, že si byl vědom, že Nitrozpyt neměl použít. „Ty jsi otec,“ snadno souhlasil. „A děláš to fakt, fakt dobře...“

„Fakt?!“ zopakoval Snape.

„Jo, ale na některých věcech ještě bude potřeba pracovat. A jsem si jistý, že ty bys o mně řekl totéž. Ale teď mluvíme o tobě,“ dodal předtím, než se Snape dokázal vysmeknout z tématu. „Když budeme nacvičovat souboj, to je jiná, nebo pokud bych byl nemocný, nebo zraněný tak, že bych nemohl mluvit, prosím, ale v ostatních případech na mě, prosím tě, Nitrozpyt nepoužívej, není to správné.“ Když se Snape stále tvářil zarputile, Harry neochotně dodal: „Je to trochu jako slídit v něčí myslánce, nemyslíš?“

„Je to prostě zmijozelský způsob,“ odsekl Snape.

Harry byl rád, že to tak rychle překonali. Napadalo ho, že pokud bude dál pokračovat vyprávěním o myslánce, vyslouží si zlostný pohled, což se už párkrát stalo. Rozhodl se nepokoušet své štěstí a tak opustil téma nitrozpytu a pokračoval: „A k tomu, že jsem byl smutný... Měl jsem k tomu důvod. Nahoře v Brumbálově kanceláři jsem přemýšlel, co příšerného by se muselo stát, abys mě odadoptoval. A měl jsem pocit, že se to ve skutečnosti nemůže stát, ale pak jsem si říkal, co když tím, že se mnou zůstaneš, tě přivedu do nebezpečí? Došlo mi, že by nebylo k ničemu mít jakéhosi neoficiálního otce, kterého bych ani nemohl vídat a z té myšlenky se mi udělalo zle. Chci říct, bylo by to horší, než...“ Harry náhle ztichl.

„Horší než co?“

Harry zašeptal tak tiše, jak jen dokázal: „Chci říct, když jsem vyrůstal, tisíckrát jsem si přál mít možnost popovídat si s otcem, ale věděl jsem, že to není možné. Ani jsem ho neznal, ani jsem nevěděl, jaké to je patřit k někomu, takže jsem nevěděl, o co přicházím. Jestli ti to dává smysl. Ale teď...“ zamrazilo ho. „Kdybych tě ztratil, věděl bych, o co jsem přišel.“

Snape se natáhl a položil mu ruku na koleno. „Harry, nikdy mě neztratíš.“

Harry polkl. „Začal jsem přemýšlet, jestli ministerstvo nemá v plánu... no, vždyť víš, vytáhnout proti tobě tvoji minulost a poslat tě do Azkabanu. To by se mohlo stát. Víš, jak pitomý a falešný je Popletal.“

„Není tak pitomý, aby podněcoval vzpouru proti sobě,“ suše poznamenal Snape a opřel se zpět. „Já jsem zachránil chlapce, který přežil, před jistou smrtí. Možná si to neuvědomuješ, ale události o Samhainu byly široce zveřejněny.“

„Ron se o tom zmínil...“

„Jsem oslavován jako hrdina,“ řekl Snape poněkud znechuceně. „Ministerstvo dokonce odhalilo léta mého vyzvědačství, pitomci, já bych to nikdy nedovolil, to Řád.“ Potřásl hlavou. „V žádném případě, zavřít muže, který tě zachránil, který tě dokonce vzal do svého domova... muže, kterému říkáš otče? Ani Popletal není takový imbecil. Veřejné mínění by se obrátilo proti němu.“

„Kdyby to tak bylo,“ slabě protestoval Harry, „jak by mohl Věštec přinášet po měsíce ty lži o mně?“

„Popletal konečně opustil názor, že se Voldemort nevrátil,“ odmítl to Snape. „Ví dobře, jak tě potřebuje. Dokonce i bez znalosti proroctví je mu jasné jak moc. Neodváží se proti mně nic zosnovat, takže se přestaň trápit, Harry. Jak jsem říkal, neztratíš mě.“

„Doufám,“ šeptal Harry.

„Určitě ne,“ sliboval Snape. „Já dokonce ani nevěřím, že by nějaké změny našeho statusu byly na pořadu dne. Doufám, že mi věříš.“

Harry přikývl, ale v očích měl stále stín. Nemohl si pomoci, ale stále přemýšlel o tom, co to bude za strašný problém, který je vrhne zpět. Nebylo už o dál čem diskutovat. Snape věděl, co si Harry myslí a on znal Snapeův názor a tak nakonec... nezbylo, než čekat, co přinese budoucnost.

***

Toho večera byla nálada u stolu poněkud podrážděná. Mezi jednotlivými kousnutími vrhal Draco po Harrym pohledy a pokoušel se přijít na to, co se dělo toho rána v kanceláři. Harry nechtěl diskutovat o vyhlídce na odadoptování. Měl toho dost, potom, co to probíral se Severusem.

A určitě o tom nechtěl začínat před Ronem.

Ron obvykle jedl rychle a pustil se pak rovnou do svého úkolu, zatímco ostatní teprve dojídali. Snape byl k takovému překročení hranice slušného chování nápadně tolerantní, ale tento večer Ron vycítil, že by měl být opatrnější. Dokonce ani neříkal nic na to, že rozhovor nebyl zaměřený na přepracovaný úkol, ale Harry si všiml, že mu to vše připadá divné. Ron se dál věnoval svému moučníku, jen odložil vidličku, když to udělal Harry, a pak si neslyšně oddechl, když se Snape zvedl od stolu a odešel do své kanceláře. „Co se děje?“

Harry stiskl rty. „Nic.“

„To mi neříkej,“ zasyčel Ron. „Vypadáš jako by ti umřel nejlepší přítel, nebo tak nějak!“

„No, ty jsi ale neumřel, nebo jo?“ nepodařeně zažertoval Harry.

Ron sebou trhl a přejel pohledem z Draca zpět na Harryho. „Pořád si myslíš, že jsem tvůj nejlepší přítel?“

„Ano,“ řekl Harry. „I když teď to bylo horší než ve čtvrtém ročníku.“

Draco seděl během večeře tiše, očividně vše poslouchal a pozoroval, ale pokládal za rozumnější zdržet se komentářů. „Co se stalo ve čtvrtém ročníku?“

„Turnaj tří kouzelníků,“ stručně vysvětlil Harry.

„No a?“

Ron zaťal ruce v pěst a pak je rychle schoval pod stůl. „Myslel jsem, že Harry podstrčil svoje jméno do poháru.“

Draco se ušklíbl, jeho výraz byl trochu zlomyslný. „No dobře, a to je tak strašný zločin? Vždyť my všichni jsme si mysleli, že je to takový malý zmetek toužící po slávě a uznání.“

„Já ho měl znát líp,“ reptal Ron. „Je mi zle z toho, že jsem si v té chvíli myslel to samé co ty.“

„Hmm, bude ti tedy špatně dál,“ poznamenal Draco a postavil se. „Chci se stát bystrozorem a připojit se k Řádu, takže pokud nechceš změnit strany...“ Nechal viset tu větu ve vzduchu, obočí vyzývavě vytažené.

„Ty možná zahrabeš Harryho dvacet stop...“ začal Ron prudce.

„To neudělá,“ přerušil ho Harry.

„Neudělá?“ prskal Ron.

„Ne, neudělá. Nemusíš mít Draca rád a určitě mu nemusíš věřit. Já vím, jak dlouho to trvalo mně, a byl jsem s ním čtyřiadvacet hodin denně, jasný? Chápu tě. Ale nevyvolávej hádku, jasný?“

„Vyvolávat hádku!“ stěžoval si Ron. „On to byl, co mě zesměšňoval!“

„Přestane s tím,“ řekl Harry s pevným pohledem na Draca. „Je to tak?“

Draco bezstarostně pokrčil rameny. „Dobrá, pokud budeš objednávat lívance, myslím, že bych mohl.“

Cože?“

„To nic,“ řekl Harry, počkal, až Draco zajde do ložnice a zavře za sebou dveře. „Myslí tím, že to zkusí.“

„Dějí se tu divné věci.“

„Jo, to mi vyprávěj,“ souhlasil Harry a opřel se. „Vsadil bych se, že ve všech rodinách je to stejné.“

Ron se na něj nevěřícně podíval, když vytahoval hůlku, aby sklidil ze stolu a přivolal si batoh. „V rodinách?“

„Ano, Snape je můj táta, víš,“ poznamenal Harry.

Ron si začal urovnávat knihy, pera a pergamen. Tvářil se trochu zlomyslně, když ho útočně vyzval: „Jo, tak když je to tvůj táta, myslím, že by ses ho mohl zeptat, proč se Ingridin pátý princip nedá aplikovat na povětrnostní kouzla? Já na to nemůžu přijít.“

Harry si pomyslel, že by mohl, ale měl jiný nápad. „Proč se ho nezeptáš sám?“

„To tak, aby mi dal trest, protože jsem se na něj nějak špatně podíval.“

„Kdy ti naposledy dal nějaký trest mimo ten, kvůli kterému jsi chodil sem dolů?“ naléhal Harry.

Ron se zamračil. „No, já nevím. Krátce před tím praštěným opisováním.“

„Ty jsi na něj byl opravdu hrubý,“ připomenul mu Harry. „Podívej, já si nemyslím, že reagoval přehnaně, pomysli na to, cos mu řekl. Co kdyby někdo přišel a obvinil tě, že se... ehm, dotýkáš Ginny?“ “

„To je něco jiného!“ vykřikl Ron. „Ginny je má sestra!“

„Jo, a já jsem jeho syn,“ snažil se ho přesvědčit Harry.

„Ne doopravdy,“ bručel Ron.

„Ale ano, doopravdy.“

„Nepovídej.“

Harry to pro tuto chvíli vzdal. „Nicméně myslím, že bys měl jít a zeptat se ho na ten Ingridin pátý princip. Chodíš sem dolů, aby ses něco naučil, ne?“

Ron založil ruce na hrudníku a při té představě se tvářil zarputile.

V té chvíli si Harry pomyslel, že to s Ronem pokročilo... Ano, opravdu, ale ještě to nestačilo, takže udělal ponižující pokus uplatit Rona, tak, aby se šel sám zeptat Snapea. Nechtěl být navždy prostředníkem mezi nimi. Ron se potřeboval sám přesvědčit, že Snape není žádné monstrum. Možná by mu to pomohlo, aby se vzpamatoval.

„Pamatuj na to, že řekl, že až prohlásí, žes všechno dohnal, pak sem brzy přestaneš chodit,“ pobízel ho Harry. „Jdi a zeptej se ho. Přísahám, že nekouše.“

Byl si dost jistý, že se na ten podfuk chytí. Určitě, Ron není tak mazaný.

Druhý chlapec odsunul křeslo, postavil se a vyšel ze dveří, vypadalo to, jakoby měl stanout před tváří draka nebo něčeho podobného. Harry potlačil naléhavou potřebu nahlas si vydechnout, shromáždil své knihy a věci a posadil se ke stolu.

Harry nejednou kritizoval Dracovo špehování, ale ne že by se k němu občas sám nesnížil, a tohle byla jedna z těch příležitostí.

Nejprve nesmělé zaklepání, pak opravdové rány, když se Ron osmělil,

„Vstupte!“

Snapeův hlas zněl docela podrážděně, pomyslel si Harry. Ouvej. Možná to nebyl tak skvělý nápad... Ale nakonec byl na svého otce hrdý. Je pravda, že byl trochu příkrý, ale taková už je jeho povaha. Nesnažil se Rona urážet, ačkoliv bylo vidět, že má chuť se jedovatě zeptat, zda je nebelvírským zvykem opomíjet doplňkovou četbu.

„Četl jsem to,“ bránil se Ron.

„Důkladně?“ protáhl Snape.

„No, to ne,“ přiznal Ron.

„Projděte si to ještě jednou,“ navrhl mu Snape. Ron byl již na půl cesty ze dveří, které nechal otevřené - Harry se rychle odvrátil, aby nebylo vidět, že se pokoušel naslouchat - když Mistr lektvarů dodal, „jestli v tom budete mít zmatek i potom, vraťte se.“

Ron dopadl do křesla proti Harrymu a vytáhl pomačkaný pergamen.

Harry věděl, že by měl zůstat zticha, ale nemohl odolat. „Podívej, jak to šlo dobře,“ poznamenal.

„Jo, jenom mi mohl na moje otázky odpovědět,“ reptal Ron, pak dodal tišeji, „ale taky mi mohl strhnout body, takže... jo, šlo to dobře.“

Harry se s úsměvem vrátil ke svému studiu povětrnostních kouzel.

0 Komentáře

Nejnovější komentáře